Román Vadima Petrova Muž, který nevrhá stín

Román Vadima Petrova Muž, který nevrhá stín
Popisek: Vadim Petrov
12 / 11 / 2016, 05:00

Román Vadima Petrova Muž, který nevrhá stín je fikce s prvky thrilleru založená na autentických životních zkušenostech. Muž, který nevrhá stín se odehrává v Československu v mezičase končícího socialismu a právě se rodícího kapitalismu. Nathan Kassis se po roce v USA vrací domů přímo doprostřed mohutné transformace. Doba je nabitá příležitostmi a první milionáři se rodí takřka přes noc. Zdá se, že je vše dovoleno.

Stát potřebuje lidi s čistým štítem a Nathan nastoupí k bezpečnostní jednotce s krycím názvem White House. Společně s dalšími nováčky ve Velké Británii absolvuje kurs tajné služby MI5. Otevírá se mu svět lží, manipulace a konspirace. Povahou idealista hledá své místo a čím dál víc ho pronásleduje otázka: K čemu vlastně dospíváme sami a kolik našich názorů je výsledkem manipulace? Cui bono – v či prospěch?

Autor: Vadim Petrov
Vadim Petrov (* 1957) je původně hudebník jako jeho otec, se kterým sdílí stejné ruské rodové jméno. Zkraje devadesátých let absolvoval zpravodajský kurs v britské MI5. Když se vrátil, pracoval v tajné jednotce přezdívané White House. Poté působil jako tiskový mluvčí prvního premiéra České republiky, ředitel tiskového odboru Úřadu vlády a ředitel kanceláře Rady pro zpravodajskou činnost. Po odchodu ze státní služby zastává různé manažerské a poradenské pozice.

Muž, který nevrhá stín

O knize napsali:

„Náš tým byl supertajný. Občas nás sledovali zločinci nebo ostatní naše služby, a občas my je. Občas jsme chodili s nabitým revolverem v kapse, a občas jsme k tomu měli i důvod. Většinou doma, někdy i v zahraničí. Hodili nás do vody a my jsme ji šlapali, někdy se povedlo i tempo. Okolí nemělo ani potuchy o našich trojitých, někdy i multi-itých životech a naše tajemnost jim byla směšná a protivná. Ztráceli jsme kamarády.“

Petr Pelz, generál, velitel skupiny White House a bývalý velvyslanec ČR v Islámské republice Afghánistán.

„Nevím, jak moc pro nezasvěcené Vadimova kniha na trhu chyběla, ale je po čertech dobrá. Nejenom že nám vrací život o 26 let zpět, ale připomíná, jak zvláštně došlo k přechodu části totalitního bezpečnostního aparátu k systému tajných služeb nové křehké demokracie.“
Andor Šándor, generál, bývalý náčelník Vojenského zpravodajství, bezpečnostní poradce

„Knížka se čte jedním dechem, vyprávění je splavné, napínavé. Petrovovo dílo je vlastně jakousi vzorkovnou mýtů a manuálem, z něhož by se dalo učit, jak spiklenecké teorie vznikají a jak žijí svůj samostatný život.“

Jefim Fištejn, publicista, poradce prezidenta Rádia Svobodná Evropa.

Ukázka
K hospodě U starých kamen (britský Southampton) přijelo asi deset blikajících vozů a sanitek. Policisté vtrhli do lokálu a snažili se od sebe oddělit bojující skupiny. V čele jedné z nich vynikal Ritchie. Právě nabral jednoho chlapa, který na něj útočil s půllitrem, a prohodil ho oknem na jedno z blikajících aut. Půllitr třískl do čelního skla.
Nathan vyvedl Debbie ven a snažil se jí zabránit, aby se do hospody vracela.
„Musím tam jít, Ritchiho zase zavřou. Vysvětlím jim, že za nic nemůže. Je to hodný kluk. Miluju ho.“
„Počkáme, Debbie, za chvilku bude klid, pak policistům vysvětlíš, že Ritchie je hodný kluk.“
Ritchie právě nabral do brady jednoho za zasahujících policistů. To bude Debbie asi těžko vysvětlovat, pomyslel si Nathan.
Na Ritchiho se vrhlo pět policistů a nemilosrdně ho začali obušky pacifikovat. Ritchie se bil statečně, ale po smršti ran, které mu policisté uštědřili, se složil na zem.
Za chvíli bylo po všem. Policisté nasadili mužům pouta a začali je vyvádět do přistavených antonů.
Debbie se vrhla k Ritchimu, který plival krev a po výprasku policistů byl otřesený. Pověsila se mu na krk, ale Ritchie nijak nereagoval. Policisté se ji snažili odtrhnout.
„Ta paní patří k vám?“ zeptal se Nathana jeden z policistů. Byl velmi podrážděný. „Jestli jo, tak ji odveďte, nebo ji sbalíme taky.“
Nathan popadl vřískající Debbie a odtáhl ji stranou.
Policejní auta a záchranky s kvílejícími sirénami odjely.
Pár mírumilovných čumilů, kteří divadlo sledovali zpovzdálí, se začali rozcházet.
Hospoda byla zdemolovaná. Večírek skončil.
Nathan se podíval na hodinky. Bylo půl druhé. Za půl hodiny pro něj přijedou.
„Pojedeš ke mně, viď, nechci být dneska sama,“ přivinula se k němu Debbie.
„Jak je to daleko?“
„Deset minut taxíkem.“
Vyšli na hlavní třídu. Za chvíli Nathan stopl taxíka. Otevřel zadní dveře, Debbie vklouzla dovnitř.
„Kam to bude?“ zeptal se taxikář.
„Debbie, chce po tobě adresu,“ upozornil ji Nathan.
Debbie nereagovala.
„Nemáte tužku a papír?“ zeptal se Nathan taxikáře.
Ten mu podal propisovačku a reklamní letáček na „Pussy Cat Show“.
„Debbie, potřebujeme tvoji adresu.“
„Millbrook Road 567, Western Docks,“ diktovala Debbie Nathanovi.
„Ještě telefonní číslo.“
I to mu Debbie nadiktovala.
„Pojeď ke mně…“ chytla Nathana za ruku.
„Je pozdě, zavolám ti,“ lehce se jí vykroutil a pohladil ji po tváři.
Neprotestovala. Bylo toho na ni dneska moc.
„Víte, kde to je?“ zeptal se Nathan taxikáře. Ten kývl, že ví, jak jet k západním dokům.
Nathan se naklonil k Debbie a políbil ji na čelo. Přes vůni laciného parfému cítil pach zvratků. Nešťastná Debbie.
Zabouchl dveře a taxík se rozjel. Reklamní letáček s napsanou adresou a telefonním číslem si strčil do kapsy.
Debbie se otočila a zamávala mu.
Nathan zvedl ruku na pozdrav. Když taxík zmizel za rohem, otočil se a vydal se zpátky před hospodu.

Tagy článku