Rostoucí význam hlubokomořské těžby se zvláštním přihlédnutím k budoucí úloze národních námořních sil

Současné technologie nám navíc dovolují těžit dříve nedosažitelná naleziště, čímž lidstvo postupně vstupuje do éry hlubokomořské průmyslové těžby nerostných surovin. Největším zřejmým zájmem je hledání nalezišť ropy a zemního plynu, ale hlubokomořská naleziště nabízejí i pestrou škálu minerálů, kovů a vzácných zdrojů.

Úvod

Akcelerující globální hospodářský růst opírající se o mezinárodní dělbu práce a měnící se role center světové ekonomiky přinesl do struktury globální surovinové politiky nové hráče v podobě asijských rozvojových ekonomik. Rostoucí poptávka pro surovinách všeho druhu a fosilních palivech především, tak v historii již po několikáté vnesla do národní politiky vyspělých států obavu o konečnosti snadno dostupných surovin, jejichž stávající naleziště využívá stále větší množství aktérů a účastníků globálního trhu. Řada států tak do své mezinárodní agendy zařadila energetickou i surovinovou bezpečnost jako prioritní součást jejich hospodářského i bezpečnostního prostředí. Vládní elity tak zastaly stanovisko, že jejich národní státy soupeří s nedostatkem zdrojů na světových trzích a proto usilovně hledají nová surovinová naleziště i nové druhy zdrojů, které pokryjí rostoucí potřeby jejich národů. Stávající základna vnitrostátně lokalizovaných zdrojů však není nekonečná a tak se přirozeně začínají odborné pohledy obracet na alternativní naleziště, které moderní technologie konečně umožňuje v relativně adekvátní míře těžit. Již od 70. let se stále rostoucímu zájmu těší využívání mořských nalezišť ropy a zemního plynu. Pod obrovskou hmotou vody světových moří a oceánů se na jejich dně navíc nalézají ty samé zdroje, jako na pevninách světových kontinentů, přičemž jejich kvalita a čistota i množství daleko přesahují standardy obvyklé pro pevninské dolování. Současné technologie nám navíc dovolují těžit dříve nedosažitelná naleziště, čímž lidstvo postupně vstupuje do éry hlubokomořské průmyslové těžby nerostných surovin¹⁾. Největším zřejmým zájmem je hledání nalezišť ropy a zemního plynu, ale hlubokomořská naleziště nabízejí i pestrou škálu minerálů, kovů a vzácných zdrojů.[2]

Pravdou je, že podmořská naleziště se pomalu stávají tématem nejen akademického a průmyslové zájmu, nýbrž i široké veřejnosti a politiků. Do popředí neodborné avšak silně zainteresované veřejnosti se dostaly již i otázky Arktické a Antarktické zdrojové základny, která v současnosti nabízí dříve nedotčené těžařské možnosti, kdy tamní surovinová naleziště přitahují pozornost nadnárodních korporací, jež je chtějí v budoucnosti zužitkovat. Pohled zájemců však zatím akcentují spíše oblasti arktického regionu a jeho dopravního, surovinového a rybolovného potenciálu, neboť oblast Antarktidy je dosud chráněna mezinárodním režimem ochrany antarktického přírodního bohatství.

Relativně známých podmořských naleziště je celé řada, ale vždy mají společné nejasné vlastnictví a zájem vícero účastníku o těžbu v daném regionu. Příkladem můžeme zmínit teritoriální spor o části Kurilských ostrovů²⁰⁾ nebo spory o teritoriální vody Spratleyho a Paracelských ostrovů^3),4). Dále můžeme spekulovat také o skrytém surovinovém potenciálu v Jihočínském moři⁵⁾. Pozornosti zainteresované veřejnosti by však také neměla uniknout ani strategická pozice Falklandských Ostrovů a jejich blízkosti k Drakeovu průlivu tvořící bránu do antarktického území. Všechna tato teritoria jsou zdrojem nedotčených přírodních bohatství, o jejichž vlastnictví či správu se vedou geopolitické a územní spory. Kurilské ostrovy, Jihočínské moře i Antarktický region jsou také nejpravděpodobnější hranicí další územní expanze zainteresovaných států. Oblast Severního ledového oceánu je specifickým příkladem, do jehož problematiky se vedle nalezišť mísí také otázky rybolovných práv a rostoucí význam budoucích severních arktických dopravních koridorů. Témat je mnoho.

Pro potřeby tohoto článku se proto zaměříme výhradně na bezpečnostní význam související se vzdáleností surovinových ložisek od pobřeží. Všechny surovinové zdroje a ekonomické aktivity do vzdálenosti 200 námořních mil (tj. 370,4 km) od pobřeží daného státu mají totiž postavení Výlučné ekonomické zóny (tzv. Exclusive Economic Zone)⁶⁾. Zdroje, které se nacházejí za touto hranicí, jsou považovány mezinárodní zdroje nacházející se na otevřeném moři, takže nemají svého definitivního majitele. Mezinárodní režim mořského práva specifikuje, že jakýkoliv mezinárodně uznávaný stát může čerpat přírodní bohatství z území svého kontinentálního šelfu do vzdálenosti až 350 námořních mil (tj. 648,2 km) od svého pobřeží, což však způsobuje dlouhodobé územní spory, neboť nejkontroverznější těžební pole se nacházejí na kontinentálních šelfech jednotlivých pevnin a jsou na ně vznášeny nároky hned ze strany několika států. Proto se například Ruská Federace v minulosti snažila prokázat, že její kontinentální šelf dosahuje až téměř k Severnímu pólu. A také Taiwan a Čína ohlásily vlastnictví mnoha území, mimo jiné i Spratlyho Ostrovů, které však nárokuje také Japonsko⁷⁾. Ve všech těchto příkladech se navíc sporné státy již dlouhodobě domnívají, že těžbu tamních přírodních zdrojů lze zaručit pouze technologicky vyspělou a sveřepou vojenskou převahou, nebo spoluprácí pod patronací relativně autonomních mezinárodních těžařských konsorcií. Zatímco Japonsko a Velká Británie nemají s ekonomickou spoluprácí problémy, tak v případě Ruska a Číny jsou teritoriální nároky prosazovány agresivněji⁸⁾ vlastní vojenskou převahou.

Akcelerátorem situace se jako vždy v historii stal technologický rozvoj, neboť soudobé technologie dokážou vytěžit přírodní bohatství z hloubky až asi 200 metrů pod mořskou hladinou a tato hodnota se každoročně zvyšuje. V tomto bodě je však důležité podotknout, že na mnoha místech planety se hlubokomořské dno nachází v hloubce 2 až 5ti kilometrů pod mořskou hladinou, což evokuje argument, že skutečná hlubokomořská těžba ještě ani nezačala a hlubinná těžba de facto využívá pouze zdroje v mělkých vodách. V současnosti využívaná mořská naleziště však nejsou ničím zanedbatelným a to nejen v otázce těžby fosilních paliv, ale také co se kovů a minerálů týče. Podle průzkumů velikost a čistota kovových zrn těžitelných na technologicky přístupném mořském dně dosahují hodnot naposledy pozorované v 19. století, tj. v dobách kdy průmyslová éra teprve započala (více na //worldoceanreview.com). Mořská a oceánská ložiska bývají bohatší a čistší, než jakékoliv suchozemské naleziště. Hlubokomořská ropná a plynová pole mohou pokrýt světovou potřebu po nezměrné dekády. Právě z těchto důvodů článek předpokládá, že hlubokomořská těžba bude mít významný dopad na bezpečnostní politiku celého světa. Nyní se však nacházíme v období rekognoskace terénu, testování vlastnické rigidity nastavených hranic a oceánské průmyslově těžby, již sice silně etablovaného, ale s ohledem na celkový počet doposud zanedbatelného charakteru. Tuto éru můžeme nazvat první generací rozvoje významu hlubokomořské těžby v 21. století. Již během 2. až 4. generace tohoto vývoje však můžeme očekávat konflikty a lokální války revidující vlastnictví jednotlivých nalezišť a teritoriálně sporných území. U zdrojů v mělkých vodách jsme byli svědky takové napětí již v minulém roce, kdy turecká administrativa zahájila své těžební aktivity u turecké části kyperského území a kdy Čína i ostatní účastníci sporu o Jihočínské moře silně militarizovaly svou přítomnost v regionu Jihovýchodní Asie. Nedávná a stále dodnes nedořešená geopolitická rivalita zakládající na zpochybňování vlastnictví zdrojů přírodního bohatství tak má opět tendenci ospravedlňovat násilné střety a války o zdroje argumentem národní bezpečnosti a rostoucích hospodářských potřeb. ⁹⁾

S rostoucí technologickou základnou se však objevují také otázky rozdělení teritorií a nalezišť nacházejících se za hranicemi dosažitelných výlučných ekonomických zón. Tato naleziště přírodních zdrojů leží v mezinárodních vodách a nemají konkrétního vlastníka, takže každý má právo je těžit a to i v případě pokud je již ložisko využíváno opozitní stranou. Proto budou muset existovat právní pravidla definující mechanizmus k ovládání a správě takových ložisek¹⁰⁾. Hlubokomořská těžba za hranicemi výlučné ekonomické zóny a vlastnictví těžebních práv za hranicemi kontinentálních šelfů bude proto dominantní oblastí zájmu surovinově náročných národních průmyslových odvětví. Můžeme tak v blízké době očekávat nárůst co do počtu i rozmanitosti geopolitických sporů vážících se k těžebním právům. Budoucnost přinese otevřené spory vždy tam, kde na příslušnou těžební oblast bez rozhodujícího vlastníka vznesou nárok nejméně dva hráči disponující dostatečnou silou oblast ovládnout. Není jisté, zda obvyklá forma teritoriálně-surovinových sporů bude vždy probíhat formou klasické války mezi národními státy, ale je vysoce pravděpodobné, že vedle státních aktérů projeví o naleziště zájem také nadnárodní korporace. S ohledem na afiliaci řady nadnárodních korporací k určitým národním státům navíc není nepravděpodobné, že když takové korporace vznesou nárok na vlastnictví těchto nalezišť, mohou pro jejich udržení posléze zmanipulovat i vojenskou sílu mnohých národních států, které tyto korporace využijí v místech, kde by ryze národní těžba mohla u ostatních aktérů vyvolat nechtěnou hostilitu a pozornost. Ačkoliv ozbrojené střety mezi samostatně působícími národními státy budou ojedinělé, konflikty mezi globálními hráči budou velmi časté a užití nadnárodních korporací jako agentů národního vlivu hegemonů se opět stane tradičním nástrojem mezinárodní politiky řady globálních aktérů. Měli bychom se proto mít na pozoru před entitami, které budou kombinovat soukromý kapitál a státem ovládané ozbrojené síly, neboť nejschopnějším účastníkem hlubokomořské těžby, se v budoucnu stane právě koncept nadnárodní korporace podporované státní vojenskou silou spřátelených zainteresovaných států.

Hlubokomořská těžba tak může vést k situacím, jaké byly popsány před první světovou válkou. Technologicky vyspělé a ekonomicky rozvinuté země bez přístupu k levným a bohatým nalezištím surovin mohou začít volat po revizi statu quo a po přepsání geopolitické mapy světa, což bylo jednou z příčin vypuknutí první světové války, nebo využijí strategické zábory území na otevřeném moři, kdy dodávky a aktivy spřátelené těžařské společností zaštítí svou námořní silou. Průmyslově vyspělé státy jako Německo, Japonsko nebo Čína budou i navzdory jejich technologické vyspělosti a úsporám energií soustavně trpět nedostatkem surovin. Pokud opomineme současná bohatá ložiska zdrojů na Sibiři, Africe a také na dosud nedostupné Antarktidě, bude oceánské a mořské dolování jedinou možností růstu ekonomické síly i surovinových potřeb jejich populace. Historie navíc sousedy těchto globálních mocností naučila v otázce jejich geopolitického expanzionismu obezřetnosti a proto právě státy s nechvalnou pověstí s největší pravděpodobností skombinují své zájmy s globálními nadnárodními korporacemi aby se tím vyhnuly tomu, že se stanou jasně identifikovatelnými iniciátory oceánských geopolitických konfliktů. Případné střety a to ať již ty otevřené dosahující intenzity ozbrojeného vyhrožování, nebo ty zamrznuté na bodě vytlačování a robustní militarizace regionu, budou mít jednu shodnou vlastnost. Budou vyžadovat silné námořní síly, které nebudou zahrnovat již jen klasické letadlové lodě, ponorky a mobilní plošiny, ale také aplikaci autonomních zbraňových a monitorovacích systémů, jejichž použití přinese nejen vyšší operační pružnost, ale sníží i ohrožení fyzického personálu. Nová zlatá éra námořnictva s nejnovějšími technologiemi tak může nastat velmi brzy a instituce mezinárodní bezpečnosti i řada států se budou muset zamyslet nad tím, jak udržet mírovou cestu za hlubokomořskou těžbou a jak se vyhnout surovinovým konfliktům. Jednou z možností by byla nová rezoluce OSN týkající se těžby na mořském dně[3], včetně hlubokomořského dolování a tarifikace vlastnictví těžebních práv současnými národními státy operujících na územích bez mořského práva jasně definovaného vlastníka. Současně platné rezoluce OSN a mezinárodní smlouvy i úmluvy mořského práva popisující mezinárodní vody totiž nevyhovují budoucím potřebám těžby kdekoliv na Zemi. Postupem času může nastat doba, kdy bude nevyhnutelně nutné rozdělit mořské dno mezi existující zájemce. Zájemci o tento nový mzn. řád mohou dokonce jako motivaci obdržet několik náhodně vybraných území jako odměnu za implementaci a uznávání nového mezinárodního režimu. V opačném případě by se však naši následovníci mohli stát svědky skutečně celosvětové surovinové války nebo celé řady lokálních vysoce turbulentních epicenter surovinově-geostrategických konfliktů postupně propukajících po celé zeměkouli. To samé se totiž již dnes týká některých překrývajících se Výlučných ekonomických zón.¹¹⁾ Pokud se do střetů zapojí i soukromý element tak potom budegeopolitická mapa světa na dobro rozdělena mezi státy ovládanými územími a mezi teritoria pod kontrolou soukromých vlastníků těžících, dopravujících a chránících své zboží, nebo spekulujících s cenou vlastněného území. Je však logické očekávat, že v  krátkodobém horizontu budou stále ještě pouze národní státy disponovat vojenskou námořní silou, jako je tomu dnes. Tyto ozbrojené síly existují, aby mohly chránit národní zájmy svých vlád. V některých případech se však národní zájmy prosazují nejen silou, ale také sférami vlivu a za použití nadnárodních korporací.

Je proto logické očekávat, že agresivnější národy by mohly dosáhnout závěru, že nejpraktičtější bude sladit účinnost soukromého kapitálu a národních ozbrojených sil tak, aby byla zajištěna vojenská ochrana provládního soukromého kapitálu a investic určených k průzkumu a těžbě zdrojů. S nárůstem těchto aktivit navíc poroste jak přítomnost národního vlivu v regionu, tak kvantita hospodářských i vojenských kapacit zainteresovaných aktérů. Takové sloučení aktivit přinese dobu svébytných bezpečnostních dopadů. Dříve nebo později tak budeme schopni rozpoznat změnu úlohy tradičních námořních sil, protože to bude zejména námořnictvo, kdo ponese tíhu nezbytné vojenské podpory rozvíjející se hlubokomořské těžby probíhající na otevřeném moři a ve sporných oblastech. Jak nás však učí historie, tak použití národních armád a flotil k zajištění ekonomických a surovinových cílů vždy vyvolává kontroverzní otázky na mezinárodní scéně, jež mají potenciál eskalovat k napětí mezi národy.¹²⁾ Uveďme proto i příklad Východoindické společnosti, která byla založena k naplnění zájmů britské koruny a proto se této soukromé společnosti dostalo i ochrany britských ozbrojených sil, ale zodpovědnost za teritoriální expanzi nesla soukromá společnost hledající nové trhy a nové zdrojové příležitosti. Tento model byl v historii vysoce úspěšný a tak bude do jisté míry využit opět i v budoucnosti.

Předzvěst nových globálních hrozeb

Jak se světový řád i podoba mezinárodních ekonomických a bezpečnostních vztahů pomalu ale nepochybně mění, tak současná geopolitická mapa světa se mění s ním. Nejrozvinutější ekonomická centra starého západního světa ztrácí své postavení nejen na poli ekonomickém, ale i bezpečnostním a roste význam Asie a zámořských území. Evropská Unie i USA jsou na pokraji masivních vnitřních strukturálních změn pramenících z důsledku potřeby mnoha systémových i společenských reforem. Jejich ekonomiky pomalu snižují ziskovost i konkurenceschopnost svého produktu a oba celky západní liberálně-demokratické tradice pomalu ztrácí svou technologickou převahu v uvádění nových technologií na trh. Ostatní národy, jako jsou Rusko, Čína, Indie a další rozvíjející se ekonomiky, však budou ve svém růstu pokračovat a nebudou se zdržovat strukturálními reformami politicky korektní společnosti blahobytem zadušeného západu. Vyspělý i rozvíjející svět však stále ještě sdílí jednu společnou rovinu. Další zvýšení ekonomického růstu bude záviset na koupěschopnosti a dostupnosti globálních zdrojů, přičemž stávající trhy nebudou schopny sytit poptávané potřeby do nekonečna. Pokud si tak tyto národy přejí zvýšit i udržet svou ekonomickou produkci a uhájit své geoekonomické místo v mzn. vztazích, musí hledat nová teritoria, lepší přístupy ke strategickým zdrojům, levnější způsoby výroby zboží a nová odbytiště svého národního zboží i služeb. Jak nám pomalu technologický rozvoj umožňuje, tak nová území nebudou jen na souši a v budování umělých ostrovů, ale také na moři a pod jeho hladinou. Podmořská a hlubokomořská území budou klíčová pro budoucí rozvoj celého světa. Tento rozvoj však nebude výhodný pro všechny národní státy v jejich současném geopolitickém uspořádání. Územní uspořádání moderních národních států totiž vzniklo následkem světových válek a bylo dále posíleno během Studené války a na konci milénia. Soudobé státy i nově vzniklé národy se soustředily především na svá suchozemská území, zahraniční trhy a národní hranice, přičemž ještě koncem tisíciletí tyto státy ani netušily, že v dohledné budoucnosti se o jejich bezpečnosti a konkurenceschopnosti bude rozhodovat spíše na moři než na souši.¹³⁾

Můžeme argumentovat, že existuje mnoho silných národů bez ambicí nebo rozhodné síly, aby se jejich vláda starala o tato nová hlubokomořská teritoria. Ale tyto státy pravděpodobně nebudou těmi, kdo obsadí nová území silou. Dojde však k záboru surovinově významných oblastí jinými způsoby, například cestou investičních spekulací ze strany nadnárodních korporací či budováním umělých ostrovů ze strany vlád prosazujících tento druh geopolitického expanzionismu. Budoucí soupeření o mořská a hlubokomořská těžební území tak bude velice proměnlivé a bude vytvářet nestabilní světové bezpečnostní prostředí. Na seznamu globálních aktérů navíc nebudou operovat jenom státy a jejich národní těžební společnosti chráněné vlastními námořními silami, ale také nadnárodní těžební společnosti s ochranou ze strany námořnictva sympatizující vlády, jež bude příjemcem jejich daní a majoritním odběratelem jejich těžby. Jak bude vzrůstat ziskovost hlubokomořského dolování, tak můžeme navíc očekávat i tvorbu soukromých flotil v rámci nadnárodních korporací, čímž se vytvoří základ pro ozbrojené globální korporace. Zde můžeme dokonce spekulovat, že poté co nadnárodní korporace získají vlastní vojenskou sílu, ztratí poslední zbytky svého národního určení a pak se tyto společnosti stanou vskutku globálními, což se však nebude líbit národním státům a tak se pokusí tyto tendence brzdit. V úsilí současně expandovat a zároveň udržet své dosavadní hranice, budou státy přirozeně využívat zdroje na volném moři. V tomto ohledu lze postulovat tři druhy rozšiřování státního území a státního geopolitického vlivu:

• Prvním způsobem expanze bude postupné rozšiřování svých aktivit od vlastního území do svého okolí.¹⁰⁾ Takové rozšíření území bude řízeno stávajícími zákony a spory o nároky na území budou dlouhodobé, obzvláště v případech překrývajících se Výsostných ekonomických zón a kontinentálních šelfů.
• Druhou cestou bude expanze do slabě bráněné zóny, kdy konkurující národy budou krýt svůj těžební průzkum pomocí masivních námořních manévrů a budou tak chránit i svou rozšiřující se těžbu, pozvolna překračující vytyčené hranice. Pokud se taková nenadálá těžba objeví v překrývající se Výlučné ekonomické zóně, může to vést až k místní surovinové válce.¹⁴⁾
• Z hlediska celosvětové bezpečnosti bude však až třetí způsob expanze nejvíce nebezpečný, neboť bude spontánní a bez jakéhokoliv odhadnutelného vzorce chování.¹⁵⁾ V tomto případě nastane kombinace národního zájmu a soukromého kapitálu. Nadnárodní společnosti obecně nevlastní své námořní síly, které by mohly poskytnout ochranu jejich těžebním oblastem, strojům a konvojům s natěženými surovinami. Chybí jím tím kapacity k odstrašování a vytlačování. Národní státy na druhou stranu nemají kapacity ani legitimitu expandovat. Tento způsob rozšíření území proto bude charakterizován vznikem relativně malých těžebních lokalit kolem náhodně objevených přírodních nalezišť. Ačkoliv těžební zóny budou relativně malé, dopravní cesty ozbrojených konvojů a snaha o rozšíření těžby do více ziskových a snadněji dostupných zón povede k překračování hranic jiných národů a aktérů.

Současný trend kapacit národních ozbrojených sil jde ruku v ruce se silně proměnlivým ekonomickým růstem každé tradiční západní země, přičemž EU ani Japonsko či USA se nepoučily z ekonomických otřesů 21. století a dále spoléhají na mezinárodní dělbu práce a sílu globálních bezpečnostních režimů. Co však tyto aktéři již pochopily, je neodolatelnost a klíčová role vzdálených avšak národním potřebám přístupných surovinových ložisek. Tento fakt je znám již z koloniální éry. Moderní kolonializmus je však uskutečňován výhradně nadnárodními korporacemi, které na sebe za cenu nižších nákladů přebírají každodenní otázky sociální a kulturní povahy. V zemích třetího světa navíc vedle nízkých nároků na mzdové náklady nemusí de facto řešit ani environmentální dopady své aktivity. Největším problémem je politická nestabilita, kulturně-civilizační propast a rostoucí vytíženost dopravních uzlů. Pro většinu oceánů a hlubokomořské těžby však tento balík problémů odpadá. Domorodci nebudou protestovat, protože neexistují a mezinárodní organizace nemají účinný mechanizmus, jak na tato území dohlížet. Hlavní otázkou tedy bude pouze vlastnictví území a obhajitelnost těžebních práv vůči konkurenčním zájemcům. Pokud jde o otázku životního prostředí, tak ve světle současných událostí je znečištění oceánů sice masivně odsuzováno, ale jalová environmentálně uvědomělá diskuze je stále bez praktického či účinného řešení.

Světoví aktéři pomalu poznávají rozměr svých budoucích potřeb a vlády současných globálních aktérů uznaly, že nastal správný čas, kdy je nutné ochránit stávající přírodní bohatství a získat i rozdělit si to budoucí. Trendem současné světové ekonomiky a soudobého globálního bezpečnostního prostředí je proto rodící se globální soupeření o nová území a nepřátelské tendence překreslit současnou geopolitickou mapu světa. Okamžitá hrozba surovinových válek se tak může ukázat kdykoliv. Autoři se dokonce domnívají, že bychom tyto trendy měli vnímat jako předstupeň války světové, která nebude příliš odlišná od příčin první světové války. Proto se novou a vskutku globální otázkou stává získávání mořských teritorií, které umožní státům operovat i za hranicemi stávajících teritoriálních sporů. Pokud by však nastala éra získávání hlubokomořských nalezišť neřízeným způsobem a nikoliv pod patronací mezinárodně uznávaných institucí, tak vznikne hrozba zcela nová. Mechanizmus získávání nových území musí ctít nejen současné státní hranice a již existující výlučné ekonomické zóny, ale také základní potřebu rozšiřování těžby a dopravy dle potřeb a možností uživatele.  Tak jak rostoucí ekonomiky potřebují nové zdroje a území, tak světový bezpečnostní pořádek vznese požadavek na nový mírový mechanizmus, jak tato území získat a spravovat. Absence mírového a všemi uznávaného způsobu záboru nových území může být považován za bezpečnostní otázku sui genesis, právě v bodě, kdy dojde ke splynutí soukromého kapitálu a národní vojenských kapacit dislokovaných k ochraně těžby.

Rodící se změny v úloze tradičních námořních sil

Prvotní otázkou v tomto bodě je určení tradiční úlohy současného námořnictva, která vždy záleží na situaci a potřebách daného národa. Pro jedny je to ochrana národních vod, ale pro jiné jde zase o nástroj vlastních národních zájmů. V obou případech existují námořní síly daných států proto, aby bojovaly s nájezdníky, vyhledávaly a ničily blízké cíle a chránily uzlové body a úzká místa obchodních tras. Z historie se nám do praxe dokonce navrací stav, kdy ve vzdálených oblastech fregatní loďstvo chránilo bezpečnost obchodních konvojů. Specifikou roli pak drží letadlové lodě, které sehrávají úlohu mobilních základen spojujících všechny vojenské operace ve své blízkosti.^{16), 17)} Předcházející výzkum však dal vzniknout úvaze, že úloha námořních sil poroste ruku v ruce s rostoucím objemem a ziskovostí hlubokomořské těžby a také s robustností dopravních tras na otevřeném moři. Mimo stávající úkoly bude mít námořnictvo v budoucnu i další 3 nové úlohy:

a) bude přímo chránit průzkumné i těžební stroje, a poskytovat operační zázemí pro těžaře;

b) bude přímo chránit konvoje přepravující zásoby natěžených zdrojů, dokud nedosáhnou bezpečně svého přístavu a tím de facto světových trhů;

c) budoucí námořnictvo bude přebírat kontrolu a ničit autonomní nebo na dálku řízené těžební i bojové systémy svých protivníků a nezákonně operujících konkurentů. Budoucí používání dronů bude založeno na smíšených jednotkách, kde člověk-operátor bude velitelem přiděleného roje relativně autonomních dronů pod jeho kontrolou, zatímco relativně malé plovoucí plošiny budou sloužit jako mateřské dronové lodě či úlové lodě (tzn. Hive Ship). S ohledem na hloubku těžených nalezišť poroste užití dronů i u těžebního průmyslu.

Jak se postupně jednotlivé národní námořní síly přizpůsobí novému pořádku, stanou se rozmanitějšími a technologicky komplexnějšími. Stanou se těmi, kdo se specializuje v ochraně před zničením, ale i těmi kdo bude přebírat kontrolu nad útočícími nepřátelskými drony[4], autonomními ponorkami, těžebními roboty a dalšími na dálku ovládanými prostředky. Současná námořní vojenská struktura se v podstatě nemusí měnit, jen se ve stávajících strukturách vytvoří jednotlivá fregatní nebo flotilová úkolová uskupení vyčleněná ze současných sil a prostředků stávajících námořnictev. Taková úkolová uskupení budou odpovídat adekvátní ekonomické síle daného státu a budou odrážet i důležitost a velikost zóny odpovědnosti. Chybějící kapacity si námořnictvo může outsourcovat od soukromých bezpečnostních a vojenských společností, tak jak to již dlouhodobě činí řada armád. Důležitým bodem budoucího rozvoje bude také začlenění nejnovějších technologií do operačních postupů a implementace nové znalostní základny. Námořní síly se budou muset vyrovnat s rozvojem kybernetických prostředků, dronů a autonomních bojových strojů i s rostoucím významem hlubokomořské těžby, neboť současné námořní síly stagnují v paradigmatu dominance velkých letadlových lodí, tradičních raketových křižníků a jaderných ponorek, které pro budoucí roli námořnictva nejsou příliš vhodné.

Letadlové lodě jsou obdivuhodným a vítězným konceptem druhé světové války, které díky své dlouhotrvající nadvládě a životnosti přetrvávají jako dominantní nástroj až dodnes.¹⁸⁾ Důležitost letadlových lodí se však postupně mění tak, jak se mění zbraňové systémy pronikající obranou obrněných trupů těchto lodí. Současné trendy kladou důraz na decentralizaci útočné síly z čehož pramenní vznik nekonvenčních řešení, jako jsou plovoucí zbraňové plošiny, podhladinová letiště nebo ve skrytu vln číhající polopotopená válečná plavidla. Rozvoj bude technologicky velmi pestrý, avšak s jedním ústředním trendem. Budoucí bojové síly budou operovat jako smíšené jednotky lidí a na dálku strojů. Současné válečné lodě nebudou schopny odolat takovému nepříteli schopnému kombinovat mrštnost koordinovaného útoku roje dronů. S rozvojem neurálních spojů můžeme předpokládat dokonce i vždy přítomné vědomí jejich operačního velitele s bojovou zkušeností. V současné fázi konceptu můžeme nazývat takového důstojníka bojovým operátorem nebo operátorem roje. Každé námořnictvo tak bude muset reagovat na technologický rozvoj, který nás pomalu vede k situaci, že útok bude veden převážně drony. Z důvodu nedostatku patřičně vycvičených lidských zdrojů, díky neochotě společnosti akceptovat bojové ztráty a z důvodu současného rozvoje technologií se drony stanou vhodným řešením i pro menší námořní síly relativně druhořadých mocností. Jakmile se drony a úlové lodě či nosiče začnou pohybovat v dostupné cenové relaci, stane se autonomní způsob vedení boje realitou a to i když útočná kapacita menších strojů je dnes ještě ve svém počátku. Již dnes jsou však drony víceúčelovou bojovou silou a sociálně přijatelnou alternativou vedení boje. Námořnictvo tudíž musí tento trend uznat, neboť díky technologickému posunu si budou moci relativně silné námořní dronové síly pořídit i netradiční státy a nestátní aktéři.

Fyzická přítomnost v regionu je však nenahraditelná a tak námořnictva jednotlivých mocností budou hrát stále důležitější úlohu ve vojenské struktuře svých států. Také můžeme očekávat tendence k získání jisté úrovně operační autonomie v rámci svých vlád, nebo snahy o vznik námořních sil u netradičních aktérů. Operační autonomie námořních sil se z důvodu potřeby rychlé reakce stane nutností operačního řešení náhlých nekonvenčních situací. Širší veřejnosti budou změny odůvodnitelné tím, že námořnictvo a jeho obranné schopnosti budou chránit a přinášet zdroje do domácí ekonomiky. Ty zdroje které navíc svou čistotou mnohonásobně přesahující suroviny těžené na souši (více na viz na //worldoceanreview.com).¹⁹⁾ Síla námořnictva se opět stane rozhodnou ekonomickou silou národů převážně závislých na dovozu přírodních surovin a opět se stane pravdou, že kdo ovládá světové oceány ovládá svět. Navíc můžeme předpokládat, že napadání konvojů a blokování dopravních cest bude oblíbenou partyzánskou taktikou ozbrojených protivníků nebo některých agresivnějších obchodních konkurentů či teroristických organizací. Také další složky národních ozbrojených sil se budou chtít zapojit do tohoto akcentu rostoucího významu moří a oceánů, aby tím zvýšily svůj vliv, strategickou důležitost i ospravedlnily potřebu rostoucích nákladů na obranu. Například pozemní síly budou usilovat o vyšší schopnost provádění akcí na pobřeží a letectvo bude vykonávat více misí s pilotáží nad mořem. Lze také silně očekávat, že budoucí vojenské prostředky budou víceúčelové tak, aby je bylo možné použít jak na souši, tak i na moři. Z výše zmíněného však usuzujme, že změny v námořnictvu budou muset být provedeny jako prvořadé a změny v ostatních ozbrojených strukturách budou následovat později. Náklady na modernizaci pokryjí zisky z hlubokomořské těžby, zatímco rostoucí počet těžařských firem bude poptávat rostoucí bezpečnostní kapacity, což naláká státy k dalšímu rozvoji svých kapacit. Zainteresované státy tím navíc budou zvyšovat svou přítomnost v regionu, mzn. význam technologickou nadřazenost, zdrojovou základnu a doprovodnou hospodářskou i celospolečenskou aktivitu. Můžeme tak očekávat eskalující význam hlubokomořské těžby se zvláštním akcentem vůči budoucí úloze národních námořních sil.

Závěr

Segment námořních investic bude adekvátně růst s rolí námořních sil tak, aby vyhověl požadavkům na potřeby hlubokomořského dolování, explorace, geopolitické dominance i těžby. Námořnictva států však také budou udržovat hlubokomořské těžební aktivity nadnárodních korporací ve stavu, aby si tyto společnosti nezačaly vytvářet vlastní armády. Předpovídáme, že námořní síly každého zainteresovaného státu se dostanou pod velký tlak otázek surovinové bezpečnosti a národních geopolitických a ekonomických zájmů až se z námořnictva stane klíčovou část národní bezpečnosti i síly jejich ekonomiky. Z tohoto důvodu lze v blízké budoucnosti očekávat nový zlatý věk námořních sil, jejichž rozvoj se bude opírat o fenomén hlubokomořské těžby a dominance nad světovými oceány. Text se také zabývá myšlenkou nového mechanismu, jak řešit budoucí územní a těžební spory pomocí mezinárodních režimů. Mírovou cestou, jak se vyhnout konfliktům či surovinovým válkám, je vytvoření příslušné rezoluce OSN. Navrhujeme vytvořit mechanismus demarkace a následného dražení mořského dna a celosvětově tento proces ratifikovat. Díky spekulantům ze strany nadnárodních korporací se do procesu zapojí i státy menšího charakteru, které se stanou nositelem synergie propojení soukromého kapitálu a nových příležitostí v podobě národní účasti často i vnitrozemských států na globálních událostech.

Autoři:

Mgr. Daniel Machytka, Ph.D.
prof. MUDr. Jan Österreicher, Ph.D.

Literatura a zdroje

1) Sharma, Rahul, 'Deep-Sea Mining: Current Status and Future Considerations,' in R. Sharma ed., Deep-Sea Mining (Germany: Springer International Publishing AG, 2017), p 535.

2) Adascalitei Oana, 'Exclusive Economic Zone – The Concept of Sui Generis Area and it Implications for the Legal Order of the Seas,' Constanta Maritime University Annals, Vol. 20, No. 2, 2014, pp. 187–190.

3) Armine Poghosyan, 'The Territorial Conflict over the Northern Territories/Kuril Islands and security in the Asian-pacific region in the 21st century,' paper delivered to International Scientific Conference Strategies XXI, ”Carol I”, National Defence University Publishing House, March, 2017.

4) Xavier Furtado, 'International law and the dispute over the Spratly Islands: Whither UNCLOS?,' Contemporary Southeast Asia, Vol. 21, No. 3, 1999, pp. 386-404.

5) Dewi Fortuna Anwar, 'Resource Issues and Ocean Governance in Asia Pacific: An Indonesian Perspective,' Contemporary Southeast Asia, Vol. 28, No. 3, 2006, pp. 466-489.

6) Danae Azaria, 'The Scope and Content of Sovereign Rights in Relation to Non-Living Resources in the Continental Shelf and the Exclusive Economic Zone,' Journal of Territorial and Maritime Studies, Vol. 3, No. 2, 2016, pp. 5-27.

7) Hurng-yu Chen, 'Territorial Disputes in the South China Sea under the San Francisco Peace Treaty,'  Issues & Studies, Vol. 50, No. 3, 2014, pp. 169-196.

8). Brian Wilson, 'An Avoidable Maritime Conflict: Disputes Regarding Military Activities in the Exclusive Economic Zone,' Journal of Maritime Law & Commerce, Vol. 41, No. 3, 2010, pp. 421-437.

9) Christa N. Brunnschweiler and Erwin H. Bulte, 'Natural resources and violent conflict: resource abundance, dependence, and the onset of civil wars,' Oxford Economic Papers, Vol. 61, No. 4, 2009, pp. 651-674.

10) Thomas Bräuninger and Thomas König, 'Making Rules for Governing Global Commons: The case of deep-sea mining,' The Journal of Conflict Resolution, Vol. 44, No. 5, 2000, pp. 604-629.

11) Phoebe Okowa, 'Sovereignty Contests and the Protection of Natural Resources in Conflict Zones,' Current Legal Problems, Vol. 66, No. 1, 2013, pp. 33-73.

12)  Francesco Caselli, Massimo Morelli and Dominic Rohner, 'The Geography of Inter-State Resource Wars,' The Quarterly Journal of Economics, Vol. 130, No. 1, 2015, pp. 267-315.

13) Irah Kučerová, 'Energy security of EU,' in Artur Życki ed. The Glossary of Political Science (Poland: Wydawnictwo Adam Marszałek, 2015), p. 165.

14) Daron Acemoglu, Mikhail Golosov, Aleh Tsyvinski and Pierre Yared, 'A Dynamic Theory of Resource Wars,' The Quartely Journal of Economics, Vol. 127, No. 1, 2012, pp. 283-331.

15) Humphreys Jasper, 'Resource Wars: searching for a new definitiv,' International Affairs, Vol. 88, No. 5, 2012, pp. 1065-1082.

16)  David Miller, Modern Naval Combat (Canada: Salamander Books, 2001), p. 208.

17) Norman Polmar, Aircraft Carriers: A History of Carrier Aviation and Its Influence on World Events: Vol. II, 1946-2006 (USA: Potomac Books, 2008), p. 560.

18) Robert Jackson, The Encyclopedia of Warships: From World War II to the Present Day. (USA: Thunder Bay Press, 2006), p. 448.

19) Tim Schröde ed., World Ocean Review 3 (Hamburg, Sea-floor mining. Maribus gGmbH, 2014), pp. 10-163.

20) Kato Mihoko, 'Japan and Russia at the beginning of the twenty-first century: New dimension to maritime security surrounding the „Kuril Islands“,' UNISCI Discussion Papers, Vol. 32, No. 32, 2014, pp. 205-214.