Autor fotografie: ©Lauren Farmer, Dmitriy Lobusov|Popisek: Ledoborec „50 let vítězství“ při jedné z cest na severní pól
"Lidé se dělí do tří kategorií: Na živé, mrtvé a na ty, kdo odplouvají na moře," říká Dmitriy Lobusov, kapitán atomového ledoborce v rozhovoru pro SECURITY magazín.
Většina z nás, obyčejných smrtelníků, zná jen první dvě kategorie, ta třetí je úplně jiný způsob bytí. Dmitriy Lobusov brázdí vody Severního ledového oceánu už více než čtvrt století. Živí se jako kapitán atomového ledoborce. Bezpečně provází lodě na jejich cestě zamrzlým královstvím a vozí turisty za krásami Severního pólu. Život jako z jiného světa, život na Arktidě.
Nechtěl jste se stát astronautem jako každé dítě v Sovětském svazu? Proč jste si vybral kariéru námořníka?
Ne, astronautem, v Rusku se říká „kosmonautem“, jsem být nechtěl, nebo si to nepamatuji. Naopak námořníkem jsem se toužil stát již od dětství. Nevím, proč. Možná proto, že jsem léto trávil u babičky na břehu Volhy, kde byl druhý břeh viditelný pouze za velmi dobrého počasí jako tenký proužek na horizontu. Samozřejmě jsem tehdy nerozlišoval námořníky na vojáky, rybáře a členy posádek obchodního loďstva. Ale na konci školy jsem se rozhodl, že půjdu k obchodnímu loďstvu.
Čím vším musí člověk projít a co musí umět, aby se stal kapitánem atomového ledoborce?
Nejprve musí získat vyšší námořní vzdělání. Potom se musí dostat na místo pomocníka kapitána na atomovém ledoborci, dlouho se učit od starších kolegů, od samotné Arktidy. A nakonec musí získat doplňující vzdělání na kurzech pro zvýšení kvalifikace. Stát se profesionálem ve svém oboru, získat důvěru vedení.
Na učilišti nás, kapitány, neučili plout v ledu, neučili nás, co jsou to ledoborce, a už vůbec nás neučili, co jsou to atomové ledoborce. To všechno jsem zjišťoval až na palubě atomového ledoborce a na speciálních kurzech.
Jak dlouho pracujete na ledoborci?
Vyšší inženýrské námořní učiliště admirála Makarova v Leningradu, nyní Petrohradu, jsem dokončil roku 1987. Poté mě poslali do Murmanské námořní plavební společnosti, kde jsem se dostal jako náhradník čtvrtého pomocníka kapitána na legendární loď – atomový ledoborec „Arktida“. Od té doby jsem až dodnes tady. Pracoval jsem hlavně na atomovém ledoborci „Arktida“, „Jamal“, dnes pracuji na ledoborci „50 let vítězství“. V mé kariéře se však objevují i ledoborce „Rusko“ a „Sovětský svaz“.
Normální „suchozemec“ si život na moři nedokáže představit. Jak dlouho trvala vaše nejdelší plavba na ledoborci a jaká byla nejtěžší operace na moři?
Za starých časů se říkávalo, že se lidé dělí do tří kategorií: na živé, mrtvé a ty, kdo odplouvají na moře. Plavba trvá průměrně okolo čtyř měsíců, ale stávalo se, že trvala i pět nebo šest měsíců.
Je složité vybrat tu nejtěžší operaci. Mořeplavectví je od samého počátku velmi náročná disciplína, mořeplavectví v ledu je ještě složitější, těžší a nebezpečnější. Ale protože jsme mezi krami neustále, je to pro nás už důvěrně známé životní i pracovní prostředí.
A čím je operace složitější, tím větší pociťujeme uspokojení, že jsme ji zvládli úspěšně. Koneckonců, naším primárním cílem je pomáhat lodím dostat se skrze led na místo určení. Jsme velcí a mocní, známe Arktidu, a proto se ke svěřeným lodím chováme jako chůvy.
Atomový ledoborec může být na moři až jeden rok. Taková dlouhá plavba musí být pro malý kolektiv psychicky náročná. Netrpí posádka také „ponorkovou nemocí“?
Na ledoborci jsou dvě posádky. Mění se v průměru každé čtyři měsíce. V posádce jsou námořníci s dlouhodobými zkušenostmi u nás. Každý, kdo takto nemůže pracovat, odchází. Proto tu žádný „syndrom ponorky“, „ponorková nemoc“ není. Dokonce, i když pobýval atomový ledoborec „Arktida“ v Arktidě jeden rok bez zastavení v jakémkoli přístavu, posádka se na něm měnila, přiváželi a odváželi ji na jiných lodích.
Jaké jsou vaše běžné povinnosti kapitána, k čemu se obecně používá samotný ledoborec?
Všichni kapitáni námořních lodí mají tytéž povinnosti – aby jim svěřená loď splnila úkol majitele lodi bezpečně, legální cestou a včas. Tuto krátkou frázi bychom mohli rozvinout a vyjmenovat při tom desítky stránek věcí, jež kapitán musí plnit nebo umět.
Hlavním předurčením ledoborce, jak jsem již říkal, je poskytovat pomoc lodím při plavbě skrze led, provádět lodě skrze ledové kry, skrze které samy proplout nemohou, nebo provádět lodě skrze ledové kry rychleji a bezpečněji tam, kde lodě sice mohou plout, avšak velmi pomalu, protože jim hrozí velké riziko poškození lodě.
Váš ledoborec je jediný ledoborec, který vozí turisty na Severní pól, že? Jací lidé vlastně jezdí obdivovat tuto krajinu věčné zimy?
Ano, pouze atomové ledoborce třídy „Arktida“ mohou realizovat plavby s turisty na Severní pól přesně podle plánu. V různých dobách sem pluli i naši starší „bratři“. Dnes tu práci plní náš ledoborec. Turisté? Můžeme je popsat jednoduše, touží spatřit Arktidu z paluby atomového ledoborce. Jsou samozřejmě různého věku, různé národnosti, povahy a preferencí. Turisté, kteří se dostanou na naši palubu, jsou ze všech kontinentů. Měli jsme staleté cestující i čtyřleté děti. Měli jsme na palubě důchodce, kteří si na cestu naspořili, měli jsme šejky, podnikatele, kteří si mohli koupit nejen zájezd, ale i celý ledoborec.
Dnes se hodně hovoří o globálním oteplování a tání ledovců. Všiml jste si nějakých změn v Severním ledovém oceánu?
Ano, samozřejmě. Snížení množství ledu v Arktidě je patrné. Také je mnohem méně mnohaletých ker. To nikdo nepopírá. Rozdíl je jen v názorech na to, proč se to děje a jaká je perspektiva. Já zastávám názor, že se jedná o přirozený cyklus. A že se v budoucnosti bude plocha ledu v Severním ledovém oceánu zvětšovat.
A poslední otázka: co má v kapsách kapitán atomového ledoborce?
Na moři zapalovač a kapesník. Na břehu se k tomu přidává telefon
Autor: Kateřina Klasnová, foto archív Dmitriye Lobusova, copyright © Lauren Farmer