foto: pixabay.com
V pondělí 27. 4. byl vládou schválen návrh zákona z dílny MV ČR, který upravuje komerční bezpečnost a zejména poskytovatele komerčních bezpečnostních služeb v ČR. Úprava se týká poskytovatelů komerčních bezpečnostních služeb a celý segment tak vyjímá z působnosti živnostenského zákona a svěřuje jej pod kompletní správu MV ČR.
Předně je třeba si říci, že návrhy zákona se v různých podobách objevují již od poloviny 90. let a prozatím nikdy nebyla norma tak daleko ve svém zákonodárném procesu jako nyní. Je třeba rovněž připomenout okolnosti, za kterých k tvorbě a představení této právní normy dochází. Stejně jako v 90. letech je trh se soukromými poskytovateli velice nejednotný, silně konkurenční a hráči jsou silně zaměřeni pouze na ekonomické cíle vlastního prospěchu, nezřídka na úkor kvality poskytovaných služeb, nemravných praktik (např. dumpování cen při výběrových řízeních) a v některých případech neváhají jít za hranu zákona.
Tato realita tu byla v porevolučních dobách a s obměnami prostředků a intenzity stále přetrvává. Obor zaměstnává přes 50 tis. pracovníků a za dobu své existence vytvořil několik profesních sdružení, jedno dokonce pod záštitou Hospodářské komory ČR, ale nelze konstatovat, že by snad některé převládalo. Dokonce se projevuje naprostá nejednotnost snad nad vším, co bylo k oboru v těchto uskupeních projednáváno. Své v tom sehrály právě výše zmíněné vlastní ekonomické zájmy a lobbing. Snad právě důsledky, které tato situace na odběratele služeb v ČR má, dohnaly zákonodárce, konkrétně samostatný odbor na MV ČR k činnosti, která se tímto krokem završila. Nutno podotknout, že zákonodárce s ohledem na výše popsanou situaci na trhu neměl lehkou situaci.
Programové prohlášení současné vlády zadalo resortu úkol „zregulovat a zpřísnit“ tento obor a podnikání v něm. Roztříštěnost, názorová nejednotnost a naprostá absence kultivace a práce se systémy kvality služeb u většiny podnikatelů v tomto oboru způsobily, že nebylo s kým, seriózně, věcně a konstruktivně jednat. Úředníci MV ČR byly do značné míry odkázáni sami na sebe, zadání vlády a zahraniční srovnání, které, jak bylo psáno výše, je nejednotné a vychází z potřeby národních trhů a státních zájmů. Pro úplné pochopení by byl třeba hlubší exkurz do problematiky oboru v tom či onom daném státě EU.
V neprospěch zákonodárce hraje i fakt, že bezpečnost není statický obor, ba naopak, v posledních letech se dynamika jeho vývoje zrychluje s tím, jak se vynořují nové hrozby, nové „modi operandi“, a jak se mění poptávka cílových objednatelů i celé společnosti po bezpečí v komerčních a soukromých prostorách. Není zde řeč jen o terorismu, ale zejména o běžné kriminalitě, která se vyvíjí, zdokonaluje, přesouvá do kybernetického světa a výzvy z ní plynoucí dopadají významnou měrou právě na soukromoprávní poskytovatele komerční bezpečnosti.
Na trhu tak vzniklo několik opravdu špičkových subjektů, které pracují převážně v mezinárodních standardech a pro mezinárodní klientelu. Zbytek trhu ovšem velice nepružně reaguje na tento vývoj a zůstává skoro až dva kroky za pachateli i za představami objednatelů. Objednatelé chtějí stále platit za služby jako v 90. letech, ale vyžadují a očekávají kvalitu 21. století, ať již v technologiích, nebo v personálu a jeho přípravě, ale dostávají často jen to, co skutečně platí. Celý trh je neskutečně podfinancován a je časté zneužívání subvencí MPSV pro zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností, aby poskytovatelé vůbec zajistili základní chod svých provozů.
Všechny tyto ohledy můžeme brát jako podklad pro potřebu existence samostatné normy a těžko se rozporuje právě potřeba regulace a zpřísnění. Je to však ale jediná cesta, kterou by se zákon v reflexi na výše uvedené měl ubírat? To a více k samotným atributům zákona si napíšeme příště.
Tagy