.jpg)
foto: Khamenei.ir / Wikimedia commons/Dívka s fotografií Rúholláha Chomejního na jeho pohřbu
Je leden 1978. Redaktor vládního plátku Ettela'at namáčí pero do jedu a píše článek, který označuje exilového klerika Chomejního za britského agenta a homosexuála. Šáh Mohammad Rezá Pahlaví se v paláci usmívá a myslí si, že svého soka právě politicky popravil. Netuší však, že právě škrtnul sirkou nad zemí nasáklou ropou a bezmeznou nenávistí a objednaným článkem spustil lavinu, která brzy pohřbí celou jeho tisíciletou monarchii pod nánosem islámské revoluce.
Íránská revoluce v roce 1979 nebyla náhodným výbuchem. Byla to smrtící matematika hněvu. Když v iráckém exilu za podivných okolností zemřel Chomejního syn Mustafa, podle oficiálních zpráv na infarkt, neoficiálně však s cejchem vraždy od šáhovy tajné policie SAVAK, Írán už vřel. Urážlivý článek v novinách byl jen rozbuškou. Studenti v posvátném městě Qom vyrazili do ulic a šáhova armáda udělala tu největší chybu: začala do nich střílet.
Psali jsme
Trauma z cizího vměšování není v Íránu jen prázdným politickým heslem, ale hlubokou ranou, která hnisá už dvě století. Než se v teheránských...
Truhlení, které se proměnilo v manifest
Právě v tento moment se probudil šíitský „kód mučednictví“, který zahrabán v podvědomí mnohých věřících Íránců. Proti této silné idei byly veškeré zbraně a tanky Šáha Mohammeda bezmocné. Po každém masakru protestujících civilistů následovalo 40 dní smutku, které se v den vzpomínkového obřadu proměnily v ještě větší protest a ještě brutálnější krveprolití. Šáh, uvězněný ve svém slonovinovém sultanismu, nabízel ústupky, které ale už nikoho nezajímaly.
Jeho tajná policie zatím zatýkala tisíce lidí. Zatímco šáh se v paláci psychicky hroutil, v ulicích pochodovalo obrovské množství lidí srovnatelné s dnešní Českou populací, tedy až devět milionů Íránských občanů, což bylo něco okolo 10% tehdejší populace. Armáda, vycvičená k absolutní poslušnosti „sultánovi“, bez jeho jasných rozkazů prostě zamrzla a nechala stát vykrvácet.
Chomejního velký blaf: Demokracie jako návnada
Zatímco se šáh balil na cestu do propadliště dějin, levicoví intelektuálové a liberální studenti v Teheránu slavili. Věřili, že náboženští radikálové jsou jen užiteční hlupáci, kteří jim pomohou svrhnout tyrana. Chomejní íránské demokraty z Paříže mistrně krmil sliby. Mluvil o svobodě, o tom, že bude v novém Íránu jen „duchovním rádcem“ a že politiku konečně přenechá lidu. Stejné sliby dával Íráncům Šáh Rezá Páhlaví o téměř padesát let dříve. Jakmile ale letadlo z Paříže dosedlo na ranvej teheránského letiště a šáh byl pryč, masky padly s děsivým rachotem.
Psali jsme
Zatímco teheránské ulice hřměly skandováním milionů lidí, v paláci Niavaran se rozhostilo ticho. Mohammad Rezá Pahlaví, muž, který chtěl z Íránu...
Chomejní z Íránu v několika letech vytvořil hybridní monstrum, kterému se v politologii říká volební teokracie. Skrze doktrínu Velayat-e Faqih (Vláda právníka) brutálně ohnul staletou šíitskou tradici a prohlásil, že duchovní mají božské právo vládnout všemu a všem. Spolu se svými partnery tak stvořil systém, kde lidé sice házejí lístky do uren, ale nad nimi stojí nevolená „Rada strážců“, nejvyšších šiítských představitelů Íránu, která jako neúprosný cenzor rozhoduje, kdo smí kandidovat a čí hlas bude na veřejnosti slyšet.
Volby jako bojiště v zemi duchů
Dnešní Írán je fascinujícím bojištěm dvou autorit, které se navzájem nenávidí, ale nemohou bez sebe existovat. Na jedné straně stojí reformisté, kteří se pokoušejí využít zbytky republikánských prvků ústavy k tomu, aby zemi alespoň trochu pootevřeli světu a dali ženám právo volně dýchat. Na straně druhé stojí „Usulgarayan“, tedy konzervativní zastánci tvrdé linie, kteří vnímají jakýkoliv náznak liberalismu jako smrtelný hřích a skrze tajnou policii a kontrolu médií neúnavně drtí jakýkoliv odpor.
Tento schizofrenní stát proto zažívá neustálá zemětřesení. Viděli jsme to v roce 2005, kdy ultrakonzervativec Ahmadínežád ukradl naději generaci mladých Íránců, což vyústilo v krvavé „Zelené hnutí“. Viděli jsme to u prezidenta Rúháního, který vsadil vše na kartu jaderné dohody, aby mu ji pak Donald Trump v roce 2018 roztrhal před očima. Každé takové pnutí jen prohlubuje propast mezi režimem, který se schovává za Bohem, a národem, který chce prostě jen normálně žít.
Írán jako vnitřně rozdělená země
Revoluce z roku 1979 nebyla vítězstvím víry, ale důsledkem šáhovy arogance, korupce a slepé víry v sílu tajné policie SAVAK. Dnešní Írán je dědicem tohoto chaosu. Je to země, kde ústava sice zaručuje svobodu tisku, ale soudci ji okamžitě mažou „v zájmu islámu“. Je to stát, kde se klerikové snaží ovládnout budoucnost pomocí metod z minulosti. Sultanismus šáha nahradil sultanismus kleriků. Ale pnutí v základech této stavby je čím dál silnější. A íránský teokratický režim dál denně v tichosti popravuje desítky zadržených při protestech v lednu 2026.
Zdroje:
- Farazmand, Ali, “Religion and Politics in Contemporary Iran: Shia Radicalism, Revolution, and National Character.” International Journal on Group Rights, vol. 3, no. 3, 1995, pp. 227–257.
- Keddie, Nikki R., and Yann Richard. “Modern Iran: Roots and Results of Revolution.” Yale University Press, 2006.
- Matsunaga, Yasuyuki. Revisiting Ayatollah Khomeini’s Doctrine of Wilāyat al-Faqīh (Velāyat-e Faqīh) [online]. Orient 2009, 44, 77
- Ramazani, R. K. “Independence Without Freedom : Iran’s Foreign Policy.” Charlottesville: University of Virginia Press, 2013.
Tagy