Bylo nebylo, ve španělské Barceloně stála jedna krásná základní škola, a ta škola měla dětskou knihovnu. A děti do té knihovny chodily a mohly si tam půjčovat různé knížky. Třeba pohádku o Šípkové Růžence. Taky pohádku o Sněhurce, Červené karkulce a mnohé další, jak je mají děti rády. Jenže v té škole neměli jen knihovnu. Měli tam také komisi pro rovnost pohlaví.
Není na tomto kontinentě člověk ten, který by se nebyl v nějaké formě seznámil s existencí nového vědního odvětví, kterému se učeně a mezinárodně říká gender studies. Je to mladý vědní obor, a absolventi mnoha a mnoha fakult, které jej vyučují, dorůstají a zahajují svůj aktivní život, svůj potentní život, a společnost sleduje hmatatelné výsledky jejich konání.
Během studií tito budoucí úředníci, referenti, členové komisí zjišťují, že svět je nespravedlivý, a úhlem pohledu jejich vědního oboru především nespravedlivý ve věci rovnosti pohlaví. Nejde o geometrii či biometrii, ale o rovnost společenskou. Shledávají, že i na tak rozvinutém kontinentu, jakým je Evropa, záleží (prý) při přijímání do zaměstnání a při odměňování za práci, ale v zásadě při zcela libovolném lidském konání, ne na schopnostech a výkonu, ale na tom, jaké člověk má nebo nemá druhotné pohlavní znaky, případně do jaké míry se s nimi jeho osobnost identifikuje. A sami identifikují utlačované a znevýhodňované skupiny osob. Snaží se pochopit, proč jsou znevýhodňované, a navrhují následně opatření, která mají tato tvrzená znevýhodnění odstraňovat.
A výše zmíněná barcelonská školská komise pro rovnost pohlaví naznala, že jedním z důvodů nezdravých nerovností, nespravedlivých asymetrií a z nich pramenícího neštěstí, jsou stovky pohádkových příběhů. Ty totiž vznikly v temných dobách před zrodem gender studies, a jejich autory jsou buď příslušníci privilegovaných skupin (například muži), případně s nezdravými systémy smíření a k vlastní újmě je akceptující příslušníci utlačovaných skupin (například ženy).
Princ, tedy muž, zachraňuje trpící princeznu, tedy ženu, a u dítěte tím patrně podle odborníků vzniká dojem, že ženy se o sebe neumějí samy postarat a potřebují pomoc mužů, kteří za to pak očekávají jejich ruku a půl království. A tak to je špatně, a je třeba dětem nabídnout jiné modely (nikoli "také" jiné modely, v čemž je právě zakopán největší kus psa): v nichž žena zachrání ženu (Červená karkulka se nepočítá, protože, ač statečné a chytré děvče, málo platné, s tesákem a puškou - naštěstí nikoli útočnou - řeší situaci definitivně opět až myslivec, tedy muž), muž zachrání jiného muže a žena zachrání muže tím, že vysvětlí dračici, že jíst maso je zpátečnické.
Není to legrační. Ne snad proto, že by apriorně podobné ideové směry neměly právo existovat - ale na základě čeho získávají jejich nositelé pocit, že mohou cenzurovat literaturu a omezovat přístup dětem k příběhům řekněme tradičním? Kde je v tomto systému učitel(ka) se svým přístupem a svou zodpovědností? Kde je rodič? Jaký smysl má odstraňovat knihy z fondu knihovny? Možná jsou ty nové a "správné" příběhy nekonkurenceschopné, a děti dávají přednost princem políbené Růžence, tak jako generace jejich předků? Anebo zde spíš jen iniciativní a aktivní ideologové hodlají pohnout kolem dějin co nejrychleji. Vylepšit společnost, aby se stala dobrou, protože oni to tak nastudovali, tak je to spravne, tak to ma byt. Co se s těmi vyřazenými knihami vůbec stane? Libri prohibiti? Nebo rovnou na hranici?
Dnes je to statečná karkulka. Zítra to budou o stupeň výše Tři mušketýři? Ti asi zůstanou nějakou dobu ušetřeni - protože jejich potírání by mohlo být vykládáno jako afrofobie. Svět pomalu šílí. Nejdůležitější otázkou pro budoucnost zůstává: kde bere nějaká komise pravomoc podle nějakých svých subjektivních kritérií cenzurovat literaturu? Kdy proběhla jaká široká celospolečenská diskuse o negativních dopadech pohádek na duše našich dětí, a kdy se tenhle Rumburak pustí do díla u nás?