Autor fotografie: archiv redakce
Boj mezi Ruskem a Západem o návrat do původních sfér vlivu SSSR a získání bohatství Arktidy bude v budoucnosti příčinou ještě mnoha nebezpečných krizí, domnívá se bezpečnostní expert na problematiku Ruska Jaroslav A., který na Východě řadu let působil. Podle něj je dnešní stav této největší země světa výsledkem úspěšné reorganizace staronového prezidenta Putina, jeho snahy o posílení armády a vedení propagandistických válek s EU a USA, resp. NATO. Věřit Rusku se sice nedá, ale na úspěšné zablokování tak velké země a ekonomiky prostě západní politici nemají odvahu.
Pro část Rusů je dodnes rozpad SSSR jakožto světové supervelmoci brán jako největší národní tragédie od „ruské doby temna“, tedy posledního dobytí Moskvy Poláky v roce 1600.
Bohužel rozpad SSSR je bolavým tématem nejen pro část Rusů, ale dovolím si říci, že pro většinu. Je to obraz, který je podporovaný vládnoucí garniturou nynějšího, staronového prezidenta od počátků jeho vlády.
A jak byste popsal situaci v Rusku po tomto rozpadu? Jakými způsoby Rusko vsadilo na znovu rozšiřování vlivu po skončení éry chaosu a ,,loutky Západu" Borise Jelcina?
Po rozpadu SSSR v roce 1990 nastalo naprosté bezvládí. Přechod na tržní ekonomiku byl provázen ohromným přílivem a odlivem kapitálu a s tím spojené kriminality. Vedení země v čele s Borisem Jelcinem udržovalo chod státu, nemělo jasnou strategii a především nebyla vůle navádět v zemi pořádek, protože stav chaosu vyhovoval zejména lidem, kteří za pořádek odpovídali a kteří si ze státu přitom udělali dojnou krávu. Označování Jelcina jako ,,loutku Západu" je podle mě nepřesné a jde spíše o obraz, který mu byl vytvořen v souvislosti s jeho oblibou v alkoholu a světským vystupováním na veřejnosti. Budete-li studovat Jelcina z dokumentů a archivních videí, zjistíte, že označení loutka není namístě. S příchodem Putina se postupný rozpad samostatného Ruska začal měnit. Putin velice chytře ovládl klíčové státní resorty a dokázal přesvědčit podnikatelský sektor, že je dobré hrát podle jeho pravidel. Také strhl na svoji stranu nejvlivnější podnikatele. Za mimořádně úspěšné kroky lze považovat dosazení Sergeje Šojgu do čela ministerstva obrany, vyřešení čečenské krize a jmenování Ramzana Kadyrova prezidentem Čečenské republiky. Zejména čečenská otázka zaměstnávala Putina na počátečním stádiu vládnutí a čerpala značné prostředky z rozpočtu země…
Přesto ale nové Rusko pod Putinem nepřestalo do svého zbrojního průmyslu, armády a nových technologií nepřestalo investovat obrovské částky. Zdá se, že se mu to vyplatilo…
Ano, Putin opravdu následně začal investovat do armády, která byla v 90. letech naprosto katastrofálním stavu. Toto období trvalo do roku 2008, kdy Rusko v konfliktu s Gruzií anektovalo část Jižní Osetie. Už v té době se dalo předpokládat, že takový incident nebude prvním, ale západní země na něj nijak nereagovaly a nepotrestali ho. Postupně následovala anexe poloostrova Krym, konflikt na Ukrajině a vyslání expedičního sboru do Sýrie.
Podle části západních expertů je ovšem Rusko příliš slabé na to, aby uspělo v přímé vojenské konfrontaci se Západem, respektive USA. Snaží se proto působit jen v hybridních, lokálních a propagandistických válkách, aby tak nepřímo působilo na Západ. Takové to stálé okopávání kotníků. Souhlasíte s tím?
Prostí Rusové si myslí, že jsou schopni ustát jak konflikt s USA, tak s jinou zemí. Vliv na to má neustálá propaganda, která je jim dennodenně servírována médii. Bavíte-li se s prostým člověkem, klidně vám bude tvrdit, že Kalašnikov je nelepší, ruské rakety a letadla se nedají sestřelit, elektronika odrušit. Samozřejmě nelze nedoplnit, že vám také řekne, že Rusko chtějí všichni zničit. Vzhledem k tomu, že Rusko drží jaderné zbraně, otázka konfliktu se Západem není namístě, protože odpověď je pouze jedna - totální zničení planety země. Rusko vzhledem ke své ekonomické situaci a politickému rozložení sil je vynuceno vést pouze lokální konflikty a tzv. hybridní válku na území sousedních států, kde je značná část ruského obyvatelstva nebo obyvatelstva, které má kořeny či příbuzné v Rusku. Větší konflikt si nemůže dovolit jak ekonomicky, tak politicky. Putin už ukázal, že je hráč, ale napadení některého ze států NATO je pro něj příliš velký risk. Výjimkou je konflikt v Sýrii, kde režim Bašára Asada je Rusku nakloněn, a kde se Rusku vysláním malého expedičního sboru podařilo zvrátit misku vah na svoji stranu a získat tak zejména na vlastní půdě obrovské politické body a ohromný nástroj propagandy. Vše zapadá do obrazu: USA v Afghánistánu bojují více jak 10 let a výsledek je nula - a my jsme vyslali své borce do Sýrie a za rok není ISIL a Asadova armáda všude vyhrává.
A může se Rusko znovu stát pro USA rovnocenným protivníkem?
Rusko bude pro USA rovnocenným protivníkem do té doby, dokud svět bude chtít vidět takové rozpoložení sil. Historie zcela zřetelně říká, že Rusko není a nemůže být partner, kterému se dá věřit, ale izolovat jej, což je zcela jediné racionální řešení, nikdo nechce, protože je to ekonomicky nevýhodné. Rusko to ví a těží z toho. Zejména politici EU, kteří mimochodem žili do roku 1990 bez Ruska a neumírali hladem, se naprosto nelogicky a někdy až sebevražedně snaží najít z této „manželské“ krize pro ně výhodné řešení. To je ale v rozporu s tvrdými postoji USA a v celkovém kontextu působí velice neefektivně, měkce a nerozhodně.
Byla chybou Západu a hlavně role Německa při překotném rozpadu Jugoslávie a bezprecedentní odtržení pro Srby zcela klíčové části své země - Kosova, které je dnes vnímáno v EU, ohroženou muslimským terorismem, spíše jako bezedná díra na peníze, narkostát a džihádistická buňka v Evropě? A jak toho Rusko využilo ve svůj prospěch a ve svých zájmových regionech?
Válka v Jugoslávii - na tu seru - to mám za uzavřené. Kosovo je Srbsko a západ to posral.
Jaká je podle vás snaha a cíl ruské propagační války? Zachování současného ruského vlivu ve světě, Evropě (Ukrajina) Blízkém (Sýrie), Středním (bývalé sov. republiky sousedící s Afghánistánem) a Dálném Východě (Jihočínské moře, spojenectví s Čínou) nebo i návrat do Afriky, která je strategicky, resp. surovinově velmi důležitá?
Jak už jsem uvedl, Rusko není partner a nikdy jím nemůže být. To opakovaně dokázalo, byť se snaží tvrdit opak. Cílů propagandy je několik a jsou zcela viditelné. Jde zejména o udržení sféry vlivu a určité závislosti zemí bývalého SSSR, které jsou sousedy Ruska a které i kdyby sebevíce chtěly, nemají na výběr. Zcela zřejmě jde i o udržení a rozšíření vlivu na Středním východě, znovuobnovení vlivu v severní Africe a vzhledem k budování obrovského obchodního přístavu ve Vladivostoku i proniknutí do Pacifiku a s tím spojené obchodně-dopravní cesty do EU z Číny. Východ Číny je totiž silně průmyslový a doprava přes Rusko bude pro Čínu výhodná a významně zkrátí termíny dodávek. Vyjmu-li USA, kde se Rusku zcela jednoznačně daří částečně ovlivňovat propagandou část veřejného mínění, jde Rusku především o neustálou informační válku a ovlivňování veřejného mínění části obyvatelstva EU.
Čeho tím chce dosáhnout? Patří do současné ruské snahy povýšit do role světové supervelmoci a návratu světa do bipolární situace?
Rusko směřuje k pozici supervelmoci, o čemž svědčí jeho vojenské aktivity v mezinárodních vodách, vzdušném prostoru a v Arktidě.
A co stojí za ruskou technologickou i politickou snahou o ofenzivu do této nejen vojensky, ale také ekonomicky a surovinově nesmírně důležité Arktidy a Jihočínského moře?
Máte pravdu, právě Arktida je surovinově velice zajímavá. Myslím, že ruské aktivity na tomto kontinentu v budoucnu povedenou k mnoha krizím a konfliktním situacím mezi ním a dalšími světovými velmocemi. Rusko vynakládá nemalé prostředky na vybudování infrastruktury v arktické části, vojenských základen a také pořádá v oblasti vojenská cvičení. Rozhodně nebude chtít ze svých pozic ustoupit.
Kromě naivních nebo profesionálních liberálů si skuteční bezpečností experti nedělají iluze o tom, že podobnou propagandistickou válku, včetně černé, špinavé propagandy za použití části médií používá i Amerika, EU a NATO. Souhlasíte s tímto názorem?
Ano, svět je rozdělen na tři tábory. Rusko, USA a EU, kdy EU se většinou přiklání na stranu USA. Zajímavým hráčem je ovšem Čína, která se navenek projevuje velice klidně a rozšiřuje sféry svého vlivu především ekonomickou cestou, což je možná nebezpečnější než křiklavá propaganda Ruska.
Jak má tedy obyčejný člověk v té tsunami informací poznat, kdo má pravdu?
Co se týká orientace běžného občana v tsunami informací? Je nutno uvést, že Rusku se podařil bravurní kousek, když naučilo lidi vyhledávat konspirativní informace, vytvořilo po nich poptávku jako po informacích pravdivých a vybudovalo v očích mnoha obyvatel EU zcela mylný obraz Ruska a jeho možností. Troufám si říci, že více než 90% informací, které jsou spojené se zahraničím, jsou pro obyčejného člověka nevyužitelné, zcela zbytečné a mají jen minimální vliv na jeho život. A hlavně, lidé nemají naprosto žádnou možnost tyto události ovlivnit a už vůbec ne zjistit pravdu.
Co je největším rizikem těchto fake news? A čemu lze věřit?
Lidé si neuvědomují, že přijímáním takových informací zbytečně ztrácejí čas, soustředí se na zbytečné informace, pod rukama jim utíká jejich život a šířením, byť neúmyslným, propagandy podrývají podstatu státu, jehož jsou příslušníky. Moje odpověď na otázku, čemu lze věřit, se mnohým nebude líbit: jestli se zajímáte o dění v zahraničí, nemáte to v popisu práce a ještě šíříte tyto informace dál jako hotové pravdy, tak jste psychopat. Jak jsem už uvedl, více než 90 % informací jsou zbytečné. Je jen na každém člověku, zda na ně bude reagovat či ne, a na kolik je bude chtít dále zpracovávat a s jakým cílem.
A jak se tomu bránit?
Stát může propagandu ovlivňovat především regulací, což je v demokratických zřízeních velice nepopulární opatření. Druhou možností je trpělivé vysvětlování ze strany státních orgánů na místo emocionálních vystoupení politiků nebo ještě horšího mlčení.