Standschützen Hellriegel M1915 - předchůdce moderních útočných pušek

Standschützen Hellriegel M1915 - předchůdce moderních útočných pušek
Popisek: Standschützen Hellriegel M1915
05 / 06 / 2016, 07:30

Nejrozšířenějším kulometem zařazeným do výzbroje c.a.k. armády, byl Maschinengewehr Model 1907. Kulomet zkonstruoval Andreas Wilhelm Schwarzlose (1867-1936) v roce 1902 a pět let později byl přijat do výzbroje Rakousko-Uherské armády.

Konstrukce funguje na principu částečně uzamčeného závěru. Kulomet byl vyráběn od roku 1905 v několika úpravách a rážích, dle země výroby. Původní rakousko-uherský kulomet používal náboj ráže 8 mm - 8×50R Mannlicher, Model 1893. Bohužel, systém zbraně měl několik nevýhod - funkce částečně uzamčeného závěru způsobovala časté přetržení nábojnic a nutnost olejového mazání nábojů. Při střelbě zase vyšší kouřivost. Účinné použití zbraně v poli vyžadovalo robustní trojnožku (byla zavedena i lehká verze s dvojnožkou, ale nebylo dosahováno požadované stability). Celková váha kompletu byla 44 kg, samotná zbraň s olejem (0,5 litru) a chladící vodou (3 litry) vážila 24 kg. Zbraň používala látkové pásy po 250 nebo 100 nábojích v dřevěných schránkách, náboje se do zbraně podávaly přes neobvyklý rotační podavač. Teoretická kadence kulometů z předválečné produkce byla udávána 580 ran za minutu, prakticky se ale takovéto rychlosti nedosahovalo. Později vznikl i těžký kulomet Schwarzlose Model 1912, ale bylo zřejmé, že konstrukce těžkého kulometu je obecně příliš složitou a komplikovanou. Problémem byla i samotná váha, kvůli čemu zůstávala útočící pěchota bez palebné podpory a i v obraně mohlo být jen pár strojních pušek na úseku fronty. Doba tedy přála vzniku lehkého kulometu, který tyto problémy vyřeší. Krom různých pistolových zbraní (Pistolen-Gewehr), vznikla i jedna pozoruhodná zbraň, o niž bude tento článek.

Standschützen Hellriegel  M1915

Standschütze Hellriegel byla vyvinuta během roku 1915. Prototyp kombinoval pistolové střelivo s palebnou silou kulometu, což ze zbraně dělalo jeden z prvních samopalů (vedle lehkého kulometu Villar-Perosa). Jediné informace se dají vyčíst ze tří fotografií, pocházejících z rakouského archivu. Jsou označeny názvem "Maschinengewehr des Standschützen Hellriegel." Podle datování fotografií, pochází z října 1915.

Označení zbraně jako Standschützen, pak značí, že se jednalo o opak útočné pušky, tedy zbraň určenou k obraně. Vzhledem k době vzniku a podle dalších indicií, měla být zbraň určená především pro jednotky v Tyrolsku a Vorarlbersku. Důvod nasazení na tomto bojišti byl jasný. Dne 23. května 1915, se Itálie rozhodla vstoupit do první světové války na straně Trojdohody a vyhlásila Rakousko-Uhersku, svému bývalému partnerovi z Trojspolku válku. Toto rozhodnutí zásadně změnilo celou geopolitickou šachovnici a poupravilo rozložení sil. Itálie vyhlásila válku Rakousko-Uhersku právě v době úspěšného postupu armád Ústředních mocností na východní frontě, po průlomu u Gorlice a Tarnówa. Rakousko-Uhersko se rázem ocitlo ve velmi obávané situaci, války na třech frontách. Hranici s Itálií táhnoucí se povětšinou vysokohorským terénem tehdy kryly mimo opevnění jen slabé jednotky, a tak reálná hrozba zdejšího průlomu donutila rakousko-uherské vrchní velení nejen k přesunutí jednotek z klidného srbského bojiště, ale i k odčerpání potřebných sil z východní fronty. Pro posílení rakousko-uherské obrany byla rozhodující měsíční prodleva, která nastala od vyhlášení války do první italské ofenzívy.

Dá se tedy říci, že doba vývoje Standschützen Hellriegel, se shoduje se vstupem Itálie do války. Oněch pět měsíců může pasovat na dobu vývoje a výroby prototypu – tedy i potřebné papírovaní a další procedury, než vůbec mohla být zbraň odeslána k testování. Tak jako u jiných projektů, bych očekával, že iniciativa k vývoji této zbraně přišla přímo z této fronty. Patrně od vyššího důstojníka a výroba prototypu proběhla v polní dílně, nebo malé zbrojovce poblíž. Druhou možností je, že zbraň sestrojila nějaká menší zbrojovka ze zázemí, jako soukromou iniciativu. Ať je původ jakýkoliv, výsledek byl stejný. Zbraň byla odeslána k testování, čemuž bych se rád věnoval níže, ale nebyla zařazena do služby a byla tedy zapomenuta.

Standschützen Hellriegel  M1915

Dle tradice armády, označovat zbraně podle jejich tvůrců, byl autorem nějaký Hellriegel, pravděpodobně důstojník (pravděpodobně nižší důstojník). Muž na fotografiích, který obsluhuje zbraň, má hodnost Feldwebel, Waffenmeister 1. třídy a je dost dobře možné, že se jedná o samotného konstruktéra / výrobce. Přeci, jen samotný autor věděl jak zbraň obsluhovat a mohl vojenskou komisi obeznámit s konstrukčním řešením své zbraně a řádně ji prezentovat. Nyní ale něco k samotné konstrukci zbraně Standschützen Hellriegel.

Typickým prvkem přejatým z kulometu Schwarzlose, je chladící válec kolem hlavně s dvěma ventily. Chladící nádrž je obšitá kůží, konstruktér tedy buď počítal s možností držení zbraně za hlaveň, nebo se jednalo o bezpečnostní opatření pro ochranu střelec před popálením, od horkého chladícího válce. Pod hlavní se nachází ještě netradiční rukojeť. Ta je vyrobena j z ohnutého kovu a obalena kůží. Úchop byl možný v několika polohách a zdá se, že rukojeť umožnovala střelci přirozený úchop zbraně, velice podobný, jako u pušky Mannlicher. V tom se Hellriegel, koncepcí blížil prvním útočným puškám, což vidím jako největší inovaci této zbraně. Přeci jen obdobné zbraně se tehdy držely spoušťového mechanismu jako u kulometů – madla a tlačítková spoušť. Vadu ale vidím v absenci, možnosti připevnit na zbraň dvojnožku, nebo jinou opěrku, pro případ vytrvalé palby. Palba tedy musela být vedena z ruky, což snižovalo přesnost. Hledí se zdá být převzaté ze standartní pušky Mannlicher, ale je možné, že se opět jedná o novou konstrukci – byť zbytečnou. Zajímavostí je, že na hlavni není tlumič plamene, který musel být přidáván ke kulometům z důvodu prudkých zášlehů plamene při střelbě, což vedlo ke snížení přesnosti palby (oslnění obsluhy). Tento problém byl patrně eliminován už samotným použitím munice menší, pistolové ráže.

Pozornost si zaslouží i samotná pažba. Na první pohled by se dalo říct, že konstruktéři jen využili pažby Mannlicher M95 a upravili ji. Krytka spouště je ale zcela odlišná a při bližším ohledání se liší i tvar pažby. Zbraň má prudší a hlubší vykrojení na palec, jinak je umístěný i držák popruhu.

Konstruktér zbraně použil s největší pravděpodobností pistolový náboj 9x23 mm Steyr Model 1911. Teoreticky možný je i náboj 7,65 mm/.32 ACP, kterou používaly uherské pistole Frommer. Předpokládám ale, že byl použit právě náboj 9x23 mm Steyr. Nyní pár slov k této munici. Celý náboj je dlouhý 33,3 mm, samotná nábojnice pak 23,2 mm. Střela má hmotnost 7,4 g a celý náboj váží 12,8 g. Obsahuje 0,38 g bezdýmného prachu, který vyvine tlak 2500 barů a při počáteční rychlosti 365 m/s má střela energii 480 J. Zbraň měla dva druhý zásobníků. První byl klasické konstrukce a pojmul 20-30 nábojů. Zásobník měl na boku drážku, což umožňovalo střelci kontrolovat množství munice. Problémem této konstrukce ale byla větší náchylnost ke znečištění a tedy zaseknutí náboje. Konstrukce zásobníku je poměrně hrubá, což značí, že nebylo využito zásobníku z již existující zbraně a jedná se tedy o novou konstrukci. Vzhledově se zbraň s tímto zásobníkem, velmi podobá pozdějšímu samopalu Thompson.

Druhý typ zásobníku byl bubnový a pojmul 100-160 nábojů. Konstrukčním řešením byl velmi podobný německému zásobníku, který je znám pod názvem Trommel (šnek). Tento název tedy naznačuje, že náboje byly vedeny spirálovitě, od středu bubnu, k jeho okraji. U fotografie je patrný otevřený zásobník, přičemž ve středu je patrná klička, která po zavření krytu, byla na vnější straně – byla tedy odnímatelná a nemusela být součástí každého bubnového zásobníku. Klička patrně sloužila k natahování pružiny, která by byla dvojitě stočená uprostřed zásobníku a vytláčela náboje ven. Jednotlivé náboje jsou v zásobníku uloženy vojně. Samotný bubnový zásobník je ukončen ohebným vedením/skluzem, který přiváděl náboje z bubnu do nábojové komory a je pro tuto zbraň specifickým prvkem. K zásobníku je pak ještě záhadná konstrukce, která není spojena se zbraní a v niž, je u jedné fotografie, usazen zásobník. Dle mého se jedná o držák na dva bubnové zásobníky. Tento zásobník byl patrně určený pro vytrvalou palbu, tak jako u klasického těžkého kulometu. Zde zmíním, že kadence mohla být 550 - 650 výstřelů za minutu, což by byla skvělá kadence – reálné hodnoty musely být mnohem nižší.

Není mi známo, zda zbraň fungovala na principu částečně uzamčeného, nebo otevřeného závěru (budu rád za doplnění). Paradoxní ale je, že zbraň neměla jakoukoliv opěrku – dvojnožku, které by výrazně pomohla stabilitě palby. Zbraň tak tedy byla paradoxně konstruována jako útočná (přenosná), přičemž její název naznačuje zcela opačnou funkci. V Německém císařství, vznikl mezi léty 1916-18, obdobný ruční kulomet. Název není znám, ale s největší pravděpodobností vycházel z dánského lehkého kulometu Madsen. Mezi možnými návrháři je Andreas Schwarzlose, Dreyse, DWM a Heinrich Vollmer. Tento kulomet je ale velice podobný německému lehkému kulometu Bergmann MG 15 n.A. a dalo by se říci, že je jeho lehčí obdobou. 

Součástí výbavy každé zbraně, bylo i nosné zařízení, pro transport náhradních zásobníků. Jednalo se o dřevěnou konstrukci, kterou bylo možno přenášet na zádech, pomocí látkových popruhů. Ve spodní části byl šuplík na příslušenství ke zbrani – čistící souprava, nejspíš i náhradní zásobníky na 20-30 nábojů. Hlavní část konstrukce pak byla nad tímto šuplíkem, bočnice měla vyrobené z jiného materiálu, patrně plech nebo karton. Otevřená konstrukce byla zakryta hovězí / telecí kožešinou, která chránila obsah před deštěm (tak jako u klasických polních batohů). Kožešinový zákryt bylo možno fixovat v otevřené poloze pomocí háčku. Pořadač pojmul 5-6 bubnových zásobníků a unesl jej jeden muž.

Není známo, jak se strojní pušce Standschützen Hellriegel dařilo při vojskových zkoušce, ale podle množství unikátních součástek a komplikovanému řešení zbraně, je velice pravděpodobné, že zbraň selhávala a výsledky tak nebyly uspokojivé. Dalším aspektem neúspěchu mohla být výrobní cena, která vzhledem ke zvoleným materiálům (kůže atd.) a výrobní složitosti, nemohla být nízká. Navíc rakousko-uherská armáda měla v této době dost starostí na frontách a na podobné inovace nebyl čas a ani peníze. To vše zařadilo Standschützen Hellriegel Model 1915, mezi nedoceněné, zapomenuté zbraně historie.

Autor: Sedláček Radomír

Zdroje:
//www.palba.cz/portal.php
//forum.iwoe.at/viewtopic.php?t=20007
//world.guns.ru/machine/at/schwarz ...
//www.youtube.com/watch?v=Pl4V25h_1VY
//guns.wikia.com/wiki/Standsch%C3% ... 
//warweapons.ru/standschutze-hellriegel-1915-9mm/
//forum.valka.cz/topic/view/19805/9-mm-Steyr

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace