Staré a nové migrační fronty: Turecko, Litva

Staré a nové migrační fronty: Turecko, Litva
Autor: Pixabay|Popisek: Migranti
11 / 08 / 2021, 09:00

Je na čase se na chvíli vrátit k migrační krizi.

Milí čtenáři, odpusťte mi delší odmlčení. Právě se sázejí Zapomenuté příběhy 5 a je s tím spousta drobné práce. Ale už jsem zpátky a připravil jsem si pro vás komentář k aktuálnímu vývoji na ilegálně imigrační scéně.

Zastavíme se na dvou místech, jednom starém známém a druhém, o kterém před pár měsíci v souvislosti s migrací ještě nikdo neslyšel.

Turecko, které leží na spojnici mezi hustě osídlenou střední a jižní Asií na straně jedné a Evropou na straně druhé, je přirozenou tranzitní zemí pro ilegální imigraci. Navíc Turecko sousedí s Irákem a Sýrií, které ve 21. století vygenerovaly běženců celé zástupy. Počet migrantů přítomných v Turecku činí nyní odhadem čtyři miliony, tedy necelých pět procent obyvatelstva země. Valná většina jich pochází ze Sýrie.

Ačkoliv Turecko je součástí islámského světa, ze kterého pochází i většina těchto čtyř milionů lidí, nedá se říci, že by mezi Turky a migranty panovala velká láska. Toto je například výsledek průzkumu z roku 2017 na téma “Mají být Syřané posláni zpátky domů, až válka skončí?”, roztříděný podle voličů jednotlivých tureckých stran. (HDP je převážně kurdská strana a řada běženců jsou Kurdové, proto asi ten relativně nízký, jen 75 % výsledek.)

Určitá část Syřanů už se také z Turecka domů vrátila, což turecká vláda prezentuje jako jejich dobrovolné rozhodnutí, ale třeba to tak také není (Amnesty International, kterou já osobně beru se zhruba stejnou rezervou jako Erdoğana, tvrdí opak).

Hlavní opoziční strana CHP, která se hlásí k sekulárnímu odkazu zakladatele země Atatürka, si stěžuje, že Erdoğan rozdal turecké občanství zhruba 150 tisícům Syřanů, patrně proto, aby se stali voliči jeho strany. 150 tisíc voličů vypadá vůči 85 milionům tureckých občanů jako malé množství, ale pokud se koncentrují v několika málo regionech, mohli by i v tomto počtu mít výrazný vliv na výsledky místních voleb.

Předseda CHP Kemal Kılıçdaroğlu před pár dny zveřejnil poměrně útočnou řeč, ve které varuje před přívalem půl milionu až milionu Afghánců a kritizuje Evropu za to, že výměnou za peníze si dělá z Turecka improvizované vězení. (Přepis důležitých bodů řeči v turečtině, automatický překlad do angličtiny.) Jádrem jeho sdělení je, že on už takové ponižující smlouvy s Evropou uzavírat nebude.

Nuže, není jisté, zda Erdoğan příští volby, plánované na rok 2023, opravdu prohraje. Hvězda jeho slávy za poslední leta nepochybně poněkud pohasla, jeho strana AKP ztratila kontrolu nad dvěma největšími městy země (Istanbulem a Ankarou) a provádět volební podfuky v Turecku není až tak jednoduché jako v mnoha jiných zemích. Ale pokud je tedy skutečně prohraje, CHP bude v nové vládě pravděpodobně hrát vedoucí roli.

Kılıçdaroğluova řeč opět upozorňuje na ten samý problém, o kterém jsem zde i v Echu 24 psal několikrát: nelze outsourcovat ochranu vlastních hranic cizím státům, za peníze ani jinak, a smlouvy tohoto typu jsou jen dočasným odkladem dlouhodobého problému.

Pro Turky je milionová přítomnost Arabů či Afghánců v jejich zemi skoro stejným zdrojem konfliktů jako pro Evropany. I když se nám zdálky může jevit, že Turecko je součástí toho samého velkého islámského světa, už i kulturní rozdíl mezi Tureckem a Sýrií je značný; mezi Tureckem a Afghánistánem pak leží asi tak tisíc let civilizačního rozdílu. Pro bývalý imperiální národ, který kdysi vládl území od Budapeště po Mekku, je navíc pozice hlídačů cizích zájmů poněkud ponižující, a tento pocit je přesně tím, na co sekulární lídr Kılıçdaroğlu u svých voličů hraje.

Nejsem si ale jist, zda je EU na tuto situaci schopna adekvátně reagovat. Hlavní vliv na směřování evropské politiky mají Francie a Německo. V případě Macrona, který chce také za rok vyhrát volby, si umím představit realistický přístup, ale v Německu jsou teď velmi silní Zelení, kteří po podzimních volbách možná půjdou i do vlády. A i když jádrem jejich voličské podpory jsou témata kolem klimatických změn, migrační a azylová politika Zelených je stále podobně lunatická jako bývala. Je to jen pár dní, co jejich kandidátka na kancléřský úřad Annalena Baerbock prohlásila v rozhovoru s německo-tureckým spolkem TGD, že požadují vznik nového ministerstva pro imigraci; prý je nutno oddělit imigrační agendu od ministerstva vnitra coby bezpečnostního resortu.

Zastavení číslo dva: Litva. Země, která donedávna stála stranou velkých migračních proudů, až do chvíle, než se běloruský vládce Lukašenko rozhodl vozit do Minsku celá letadla plná Iráčanů, kteří se pak přes litevskou (a nyní čerstvě i lotyšskou) hranici snaží dostat dál do Evropy. Samozřejmě to rozhodnutí nepadlo ve vakuu, ale z Lukašenkovy strany jde o odplatu za nedávno zavedené evropské sankce.

Na litevské území dorazilo během léta několik tisíc migrantů a Litva na to odpověděla značným zpřísněním imigračních pravidel; tím ovšem ty tisíce lidí z jejího teritoria nezmizely. Po diplomatickém nátlaku EU se Irák rozhodl před pár dny pozastavit letecký provoz do Běloruska a dokonce vyslal do Minsku letadlo pro ty své občany, kteří by se chtěli dobrovolně vrátit; není ale patrné, jestli pozastavení leteckých spojů platí natrvalo. Litevský ministr zahraničí tvrdí, že Lukašenko se po přerušení irácké trasy snaží vyjednávat s Marokem a Pákistánem, kde by zájemců o cestu do Evropy bylo jistě dost.

Toto nové bojiště migrační krize je zajímavé hned z několika důvodů.

Za prvé je litevská vláda, na rozdíl od dejme tomu té maďarské, vcelku mainstreamovým evropským kabinetem, který se s Bruselem nikdy nedostával do velkých konfliktů. Také je vidět, že ze strany EU nenásleduje žádná kritika vůči litevskému postupu – jenž zahrnuje mimo jiné stavbu plotu na hranicích a vytlačovaní migrantů zpět do Běloruska. Neziskové organizace zabývající se migrací si samozřejmě stěžují, ale oficiální kruhy nikoliv, naopak EU vyzývá členské státy, aby Litvu v krizi podpořily. To je velký rozdíl oproti roku 2015, kdy Maďaři v podobné situaci schytávali tvrdou kritiku. (Tehdejší rakouský kancléř Feymann dokonce nepřímo přirovnal maďarskou politiku k holocaustu.)

Za druhézrovna tuto hranici nebude lehké zajistit. Litvu jsem procestoval jako turista a ty lesy jsou tam opravdu hluboké, je to taková evropská Kanada. Můžete klidně jet dvacet kilometrů lesem a nepotkat ani jednu vesnici. V litevských lesích se za Stalina schovávali protisovětští partyzáni a dodnes tam žije poměrně početná populace vlků. Tady bude důkladná obrana hranice vyžadovat enormní množství materiálu – a zrovna v době, kdy cena oceli na světovém trhu poskočila výrazně nahoru – jakož i lidí a dalšího vybavení. (V nouzi ovšem poznáte přítele a Estonci nedávno darovali Litvě 100 kilometrů ostnatého drátu, to zahřeje u srdce!)

Za třetí, zase je jednou vidět, že ta pokrytecká rozkročenost, při které se Evropa na jednu stranu neochvějně drží zastaralých úmluv o poskytování azylu a na druhou stranu si vesměs uvědomuje, že v dnešních podmínkách je nemůže neomezeně plnit, vede k tomu, že vás může vydírat každý šašek. Nebýt toho, tak by desetimilionové a nepříliš bohaté Bělorusko ve světových mocenských hrách nehrálo vůbec žádnou roli, leda jako nárazníková země mezi dvěma bloky.

Dnešní podmínky = mnohonásobně více lidí v chudých zemích světa, daleko levnější a snazší cestování mezi kontinenty, okamžitý přenos informací, sociální státy daleko štědřejší než v roce 1950.)

Za čtvrté doufám, i když ne s úplně velkým optimismem, že by právě tato situace mohla vést k tomu, že určitý typ lidí aspoň trochu přehodnotí svoje stanoviska. Který? Ten typ, který na jakoukoliv kritickou zmínku o ilegální imigraci reaguje tím, že musíte být agent Kremlu a ruský šváb. Jestliže se Lukašenko snaží na hranice EU dovážet mladé muže z Iráku a Pákistánu, patrně to není proto, aby nás obohatil.

Za páté, jaký že je přesně rozdíl mezi cestujícími, kteří letí z Bagdádu do Minsku letadlem, a těmi, kteří putují z libyjského pobřeží coby zákazníci pašeráckých mafií na člunech? Ti první mají pohodlnější a bezpečnější cestu, to nepochybně. Jestli za ni platí více, těžko říci, k oficiálnímu ceníku se nedostanete.

Ale pokud považujeme Lukašenkovu činnost za druh hybridní války – což upřímně řečeno je – neměla by tedy být za hybridní válečnici považována i kapitánka Carola Racketeová, které se před necelými dvěma lety dostalo v Evropském parlamentu potlesku?

Nechce se mi totiž věřit, že při té své záchranné činnosti nikdy s libyjskými pašeráky lidí neprohodila ani slovíčko a vždycky byla na potřebném místě čirou náhodou, jakýmsi vnuknutím shůry.

 

Autor: Marian Kechlibar

kechlibar.net

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace