foto: flickr.com (CC BY 2.0) /Euro
Jedním z plánů nové italské vlády je zavedení de facto paralelní měny.
Nejprve odkaz na článek na Zdroji samotný, jako obvykle:
Zdroj.cz – Euro je symbolem italských problémů
A nyní k tomu, co jsem tam také napsat chtěl, a co se tam nevešlo.
Nová italská vláda nahání EU strach tím, že zpochybňuje některé dosud nedotknutelné pilíře unijního bytí. Patří mezi ně pravidla společné měny, eura. Před pár dny unikl skrze server HuffingtonPost na veřejnost „pracovní dokument“, ve kterém se vyskytovala velmi výbušná položka: přimět Evropskou centrální banku, aby odepsala 250 miliard euro italských dluhů. Šéfem ECB je momentálně Ital Mario Draghi, ale tohle pro svoji rodnou zemi asi udělat chtít nebude.
Bavil jsem se na toto téma s jedním člověkem, který se o dluhopisy docela zajímá; označil to za šílenství.
Jenže ona je i jiná definice šílenství, a to, že opakujete stejné postupy a čekáte jiný výsledek. Z tohoto hlediska dosavadní postup selhal, Itálie se nehýbe z místa už hodně dlouho. Novým správcům země tak nezbývá, než zkusit něco jiného. Třeba to taky bude šílenství, ale aspoň ne to samé šílenství.
psali jsme: Euro za 15 nechci? Pozměňovák STAN na „vychytralé“ směnárny vláda zamítla
Itálie je zvláštní země. Její chaotické vlády měly ve zvyku podporovat vývoz tím, že devalvovaly liru. Pamatuji si dosud dobře na ty bankovky potištěné nulami, kterými jsem platil, když jsem v roce 2000 navštívil Padovu a hledal v tamní univerzitní knihovně něco, co by mi pomohlo s jednou šerednou rovnicí v diplomce. (Nalezeno!)
Devalvovat měnu zásahem shůry je druh podvodu, který obecně neschvaluji. Připravujete tím lidi o úspory. Jenže je třeba vzít v úvahu, že jeden podvod je hanba, tisíc podvodů, to už je spíš jiná kultura. Má-li váš manžel první milenku po dvaceti letech vztahu, zaslouží si pár políčků nebo aspoň vynadat (dle gusta). Pokud mu ale tolerujete nové amore každý měsíc, toť jiná. To už je italská domácnost, na jejíž konečné podobě se podílíte oba rukou společnou a nerozdílnou.
Právě tak to bylo se slabou lirou. Italskému voliči její měkkost evidentně příliš nevadila, zvykl si na ni, volil dále ty samé politiky (u Švýcarů by okamžitě skončili). Společnost se přizpůsobila, Italové mj. rádi nakupovali nemovitosti coby trvalou hodnotu nezasaženou inflací. Většina italských rodin dodnes bydlí ve svém, kdežto v Německu je daleko běžnější nastěhovat se do nájmu. Celá ta země fungovala na principu, že peníze jsou papírky s hezkým designem, nic víc.
Za existencí eura stojí malý handl v době, kdy železná opona definitivně zrezivěla. Německý kancléř Helmut Kohl chtěl v roce 1989 dosáhnout sjednocení Německa. Každou z vítězných mocností druhé světové války (USA, Velká Británie, Francie, SSSR) k tomu musel nějak přesvědčit. Na Gorbačova stačila „nevratná půjčka“ ve výši 3 miliard marek, francouzský prezident Mitterrand však kladl mnohem osudovější požadavek: urychlené vytvoření evropské měnové unie. To mimochodem vyšlo najevo až v roce 2010, kdy byly odtajněny určité protokoly. Helmut Kohl také nakonec v Německu protlačil vznik eura bez konání referenda, protože věděl, že řadoví Němci se marky nechtějí vzdát. „Choval jsem se přitom jako diktátor,“ okomentoval o mnoho let později svoje počínání.
Ani Francii se v eurozóně moc nedaří, také byla zvyklá na slabší frank. Itálie ale s tvrdou měnou úplně ztratila půdu pod nohama. Ačkoliv její trable zdaleka nejsou způsobeny jen eurem (například rigidní pracovní právo dělá s nezaměstnaností mladých svoje), stalo se symbolem průšvihu.
První věc, která zamávala s popularitou eura po celém kontinentě, byl inflační skok, který provázel jeho zavedení.
Miroslav Beblavý z CEPSu tvrdí, že se nic takového nestalo a že inflace v lednu 2002, kdy bylo euro zavedeno, představovalo jen 0,09 % (zdroj). Čili, že celé to tvrzení, že euro je teuro (německy „drahé“) je psychologický mýtus nepodložený statistikou.
Musím říci, že vůči tomuto tvrzení jsem skeptický hned ze dvou důvodů.
Za prvé, statistiky se dají všelijak přiohýbat, tuhle zavedete koeficient, tamhle vynecháte nějakou položku apod. Každá statistika je tak dobrá, jako její vstupy. Nebo nedobrá.
Lidé mívají docela dobrý odhad na to, jak se svým příjmem vyjdou. Nepochybuji o tom, že k 1.1.2002 byly mzdy, poplatky apod. skutečně důkladně přepočteny podle oficiálních kurzů. Ceny v maloobchodě ale určitě ne. Ty mají „přirozenou“ tendenci skákat k nejbližší pětce či desítce. Žádný rozumný kavárník nevybíral po změně za jedno latté 2,74 eura, už jenom proto, aby si nezamořoval kasu obrovským množstvím jednocentů a dvoucentů, které jsou mezi mincemi něco jako smetí. Pokud byl hodný, zaokrouhlil to na 2,80, pokud méně hodný, tak na 3,00 rovné, nebo na 2,99 s tím, že ten jeden cent mu skoro každý nechá. To jsou pouliční zkušenosti, kterých mám ale vcelku dost a jiní lidé také. Například těch pár osob, které znám a které v době velké změny žily v Německu, se shodne na tom, že ceny spousty věcí a služeb poskočily nepříjemným způsobem, sendvičem počínaje a taxíkem konče.
Za druhé, když se pak zavádělo euro v dalších zemích, třeba právě na Slovensku, byly přijaty různé zákony o stabilitě cen, vznikl dokonce i dobrovolný Etický kodex pro zavedení eura, v němž se různé tržní subjekty zavazovaly, že zavedení nové měny nezneužijí ke svému obohacení. Kdyby s tím v roce 2002 u prvních členských zemí eurozóny nenastal žádný prokazatelný problém, stěží by se tématem někdo takto oficiálně zabýval.
Druhá věc, kterou jsem chtěl dnes napsat, a kterou tento článek skončím, je tato: kromě statistik se vyplatí také vylézt na ulici a dívat se kolem sebe očima. Turista-baťůžkář se může o zemi, ve které se nachází, dozvědět spoustu věcí i bez studia tabulek s čísly.
Itálie roku 2000, když jsem ji navštívil poprvé, byla daleko optimističtější a veselejší země. Obchody a restaurace byly otevřené, mládež se bavila, lidé vypadali šťastněji. Veřejná prostranství sice nebyla superčistá, ale vyslovených sociálních případů se na nich vyskytovalo málo.
psali jsme: Le Penová: Euro je nožem mezi žebry francouzského lidu
Od té první návštěvy jsem tam byl několikrát a všechno se postupně zhoršovalo a zhoršovalo. Poslední návštěva byla místy opravdu bídná, výrazný rozdíl k lepšímu jsem pozoroval jen v německojazyčném Jižním Tyrolsku. Mimo Jižní Tyrolsko vypadala Itálie dost unaveně.
Zatlučených a zavřených podniků přibývalo i v bohatých městech typu Janova a Verony. Mládež se začala vytrácet. V univerzitních městech stále ještě potkáváte studenty, ale věková kategorie 25-35 skoro jako by neexistovala. A skutečně, jedním z dobře dokumentovaných efektů italské mizérie je brain drain. Jak má země fungovat a rozvíjet se, když v ní vzdělaní mladí lidé nevidí budoucnost?
Drasticky přibylo žebráků a Italové to většinou nejsou; buď nějaké romské gangy z Balkánu, nebo mladí Afričani. Ti, kteří nežebrají, se vám snaží prodávat deštníky a podobné propriety, přičemž nabídka těchto cetek řádově převyšuje poptávku od turistů, takže moc dobře se tím živit nemůžou. Na očích jim taky vidíte, že si život v Evropě představovali jinak. Z téhle kolektivní frustrace by jednoho dne mohl být pěkný výbuch, jenže řešení – kromě hromadného návratu do Afriky – reálně vzato nemá. V Itálii není práce ani pro místní, natož pro nekvalifikované lidi, kteří většinou ani pořádně neovládají jazyk země.
Pak jsou k vidění také mladé dámy většinou nigerijského původu, které prodávají samy sebe, a to vesměs nikoliv dobrovolně. Nigerijská mafie dokázala v Itálii během posledních let nastolit pravé otrokářství a vytlačit z trhu s nuceným sexem i domácí gangstery, kteří přitom tradičně patřili v Evropě k těm nejdrsnějším. (Dokonce i v Nigérii o tom píšou.)
Tohle není dobré. Každému, kdo juchá na sociálních sítích, že „se máme nejlépe v historii“, bych doporučil pozdně večerní procházku po italských městech; jestli se nebude bát, budu se divit. V Itálii už lépe bylo. Lidi jsou nejupřímnější, když „hlasují nohama“, a obnovený emigrační proud kvalifikovaných lidí ze země, který přitom v 80. a 90.letech skoro pominul, naznačuje, že vlastní obyvatelstvo se ve své zemi necítí dobře.
Nepřehlédněte na Security magazínu: Survival - jak se chovat, abyste přežili v pustině nebo džungli? A kam se schovat před teroristickým útokem? S námi víte více
Autor: Marian Kechlibar
//kechlibar.net/wordpress
Tagy