Ta druhá krize

Ta druhá krize
Autor fotografie: Flickr.com|Popisek: řecká vlajka
05 / 02 / 2017, 11:30

KOMENTÁŘ

V posledních dnech plní stránky novin a televizní reportáže hlavně Donald J. Trump a jeho dekrety (executive orders). Donald Trump je jedním z nejnotoričtějších workoholiků USA. To znamená, že dekretů bude vycházet několik denně. Lze tedy čekat, že po nejbližší čtyři roky budou média mít neustále o čem psát. Tón bude různý – v Breitbartu oslavný, v Guardianu hysterický.

Povšimněte si však, že Trumpova exekutivní hyperaktivita, jakož i reakce zbytku světa na ni, zabírá ve zpravodajství tolik místa, že se sotva dostane na další témata. Co se dráždění novinářů týče, nemá nový americký prezident na této planetě nejspíš sobě rovného. Ani Miloše Zemana ne.

Právě proto o Trumpově administrativě moc psát nebudu. Píše o ní kdekdo a dělá mi starosti, že kvůli tweetům z Bílého domu – ať jsou jakkoliv zábavné – přestáváme mít v našem kolektivním vědomí prostor pro jiné důležité události.

Jednou z nich je zapomenutá „druhá krize EU“, která byla odsunuta na vedlejší kolej nikoliv Donaldem Trumpem, ale již divokými výjevy z vrcholné fáze balkánské migrační krize v roce 2015. Je to krize řeckých státních financí, která není o nic blíže k vyřešení než v okamžiku, kdy začala.

Řecko udržuje svoji platební schopnost již sedmým rokem jen na základě mezinárodní finanční pomoci. Je to důsledek generaci trvajícího zadlužování země.

Toto je graf vývoje zadlužení Řecka v čase.

 

 

vývoj řeckého dluhu

Začátek grafu vypadá docela dobře. 19 % HDP, to je velmi nízký státní dluh. Dnešní Česká republika dluží coby procento HDP dvakrát více, a to je přitom na aktuální evropské poměry spíš málo – hluboko pod průměrem EU a hluboko pod hodnotami velkých ekonomik EU, jako je Británie nebo Německo. Smutnou skutečností je, že těch řeckých 19 % je hodnota za vlády vojenské junty (1967-1974) , tzv. vlády plukovníků, od které by člověk čekal spíš opak, totiž, že důstojníci budou utrácet za „pěkné nové zbraně“. Kdepak, plukovníci moc neutráceli.

Když junta padla, první dvě demokratické vlády se pod vedením konzervativce Kostase Karamanlise držely rozpočtové kázně. Skutečným otcem celého zadlužovacího procesu se stal socialista Andreas Papandreu, paradoxně ekonom, absolvent Harvardské univerzity s titulem PhD. Papandreu byl zvolen do úřadu díky příslibu štědrého utrácení. Jelikož chudé Řecko nedokázalo vybrat takové množství daní, začal své plány financovat prodejem státních dluhopisů. Vyneslo mu to ohromnou popularitu mezi voliči: celkem troje volby (1981, 1985 a 1993) dokázal Papandreu vyhrát takovým množstvím hlasů, že v poměrném volebním systému Řecka získal absolutní většinu v parlamentu. Jenže za tu cenu, že celkový státní dluh se více než zčtyřnásobil.

Andreas Papandreu zemřel v roce 1996. Během patnácti let své činnosti ve vrcholné politice stihl ovšem zadělat problémy, které budou Řecko trápit po další generace. Jeho dědictvím je – kromě položení základů řeckého dluhu – také důchodový systém, který byl (opět z půjčených peněz) mimořádně štědrý a umožňoval odchod do předčasného důchodu za velmi výhodných podmínek. Za jeho vlády rovněž došlo k nárůstu počtu státních úředníků, který už se nezastavil ani po jeho smrti.

Daleko horší však byla změna společenské a politické atmosféry v Řecku. Řečtí konzervativci 21. století převzali jeho model „koupíme si voliče“ prakticky bezezbytku. Šetrný Kostas Karamanlis byl zapomenut, půjčovalo se dále. Jedna věc, kterou graf růstu dluhu nezachytil, byl nárůst HDP samotného. Až do roku 2008 HDP Řecka prudce rostlo, i když je pravda, že řecké vládní statistiky musíme brát se značnou rezervou. Přes tento masivní hospodářský růst však dluh samotný v poměru k HDP ani trochu neklesl, naopak se mírně zvýšil na 105 %. Což v absolutních číslech znamená, že se rovněž nafoukl.

Pak přišla roku 2008 krize, řecké HDP silně pokleslo a tím pádem se poměr dluhu k HDP značně zvětšil. S kolapsem ekonomiky se zhroutila i schopnost řecké vlády platit úroky věřitelům – vybraných peněz nebylo jednoduše dost. Navíc jsou řečtí poplatníci velmi zběhlí, co se daňových úniků týče.

Malá poznámka na závěr:

Migrační krize a dluhová krize mají jednoho společného jmenovatele, kterým je touha uspokojovat okamžité emoční potřeby. V jednom případě je to puzení „já chci peníze a věci hned, ne až si na to vydělám“, v druhém případě „pomožme ubohým Bangladéšanům, kteří mrznou v Srbsku a musí si topit starými pražci“, nebo „utopilo se tříleté dítě, musíme otevřít hranice všem ostatním“.

Ačkoliv jedno z toho vypadá jako velmi nízce (hamižnost), kdežto druhé jako vysoce morální motivace (altruismus), obě tyto myšlenkové zkratky sdílejí jedno: neochotu přemýšlet, k čemu takové jednání povede ve středním a dlouhodobém časovém horizontu. Člověk má v sobě právě tak psychologickou potřebu vlastnit věci, jako potřebu cítit se dobrým a mravným. Obě tyto potřeby se dají uspokojovat s rozumem, nebo také způsobem, který je ve výsledku sebezničující.

V obou případech máme přitom možnost vidět, jak budoucnost vypadá. V případě migrace je to Francie s jejím věčným výjimečným stavem a beznadějnými banlieues, ve kterých kvasí radikální směry islámu, jako je salafismus. V případě státního dluhu je to Řecko.

Přesto zatím Evropa nechce tyto výsledky vidět. A tak kráčí Německo ve francouzských stopách a myslí si, že svoje migrační záležitosti zvládne lépe než Francouzi. Tak kráčí skoro každý evropský stát ve šlépějích Řecka a zadlužuje se čím dál víc. V podstatě je to ta samá zaslepenost, kterou prokazuje každý kuřák, když vytahuje cigaretu z krabičky ozdobené prožranými plícemi. Odnaučil se vnímat ty obrázky natolik, že ani neví, že tam jsou.

Toto je velká slabina demokratického systému, který odměňuje politiky za to, že myslí jen na jedno volební období dopředu. Z hlediska čisté technologie moci byla ta zadlužovací strategie Andrease Papandreua správná – v tom smyslu, že se stal nejvýznamnějším řeckým politikem své éry a měl velké úspěchy ve volbách. Z dlouhodobého hlediska se stala počátkem katastrofy pro lidi, kteří v době, kdy Papandreu ověnčen vavříny zemřel, nebyli ještě ani na světě.

Nemám nejmenší tušení, co s tím.

 

Autor: Marian Kechlibar

 

Zdroj: kechlibar.net/wordpress

Tagy článku

-->