Po 52 letech (od šestidenní války v roce 1967) je načase, aby Spojené státy plně uznaly suverenitu Izraele nad Golanskými výšinami, což je strategicky i bezpečnostně zásadně důležité pro stát Izrael a stabilitu regionu, napsal Donald Trump. Z očekávaných míst se mu dostalo podpory. Z jiných očekávaných míst se na jeho hlavu snáší kritika. Jak jinak.
KOMENTÁŘ
Na straně kritiků nevyhnutelně stojí Evropská unie vytrvale spolufinancující, bez ohledu na cokoli, Palestinskou samosprávu. Německo, Francie. V dojemné jednotě názoru s Ruskem. A samozřejmě Tureckem. Írán je šokován. Liga arabských států. A Sýrie, která "ujišťuje" svět, že Golany "zůstanou" syrské a arabské. Pozadu nezůstávají Trumpovi domácí političtí soupeři.
A to navzdory následujícím faktům:
Izrael v roce 1967 čelil další ze série hrozeb plynoucí z touhy okolních islámských států vymazat jej z mapy. Ano - Izrael v této válce, trvající od 5. do 10. června 1967, útočil první. Stál proti koalici tvořené, a k přečtení následujícího seznamu si můžete uvařit kávu: Egyptem, Sýrií, Jordánskem, podpořené Irákem, Saúdskou Arábií, Súdánem, Tuniskem, Marokem, Libyí, Kuvajtem a Alžírskem. Samotný fakt, že se války, která trvala šest dnů, účastnily expediční jednotky tolika zemí, je vypovídající. Izrael preventivně útočil první - než aby čekal, že se na něj, opět po letech, svalí arabská lavina. Válce předcházela Násirova výzva, aby ze Sinaje odešly mírové jednotky OSN. Tiranská úžina byla uzavřena pro izraelské lodě, a k útoku na židovský stát byl připraveno až půl milionu Arabů s tisícovkou letounů a 2500 tanky.
Izraelské obranné síly proti nim mohly nasadit 250 tisíc vojáků, 300 letounů a 800 tanků. V bojích padlo na 1000 Izraelců, a na 20 tisíc Arabů. Izrael přišel o padesátku letadel a čtyři stovky tanků. Arabové odepsali 450 letadel a na šest stovek tanků. Včetně německých druhoválečných Panzer IV.
První a hlavní fronta byla otevřena na jihu, na Sinajském poloostrově. Sýrie po několika dnech podlehla lživým a zpětně nahlédnuto směšným egyptským tvrzením o úspěších, dodala si odvahy. A v důsledku této odvahy o Golanské výšiny, ideální nástupní prostor k útoku proti Izraeli, přišla. Stejným způsobem, jakým přišel Egypt o Sinajský poloostrov, Jordánsko o Judeu a Samaří, kterým se politicky korektně říká Západní břeh, i svou část Jeruzaléma, Staré Město, ze kterého v roce 1948 vyhnalo všechny Židy. Jedna z velmi zřetelných ukázek, co by čekalo Izraelce, pokud by ve svém zápase kdykoli podlehli.
Kneset zákonem o Golanských výšinách oblast v roce 1981 anektoval. Obyvatelstvo nikdo nevyháněl a dokonce mu bylo umožněno ponechat si syrské občanství. Ze strategického hlediska ale bylo a zůstává nemyslitelné, aby, a nebudeme zde rozebírat důvody, latentně nepřátelská Sýrie měla přístup do regionu, z něhož lze vést útok proti Izraeli mnohem snáz, než když potenciálnímu útočníkovi stojí v cestě hory a v těch horách Golanská brigáda 36. divize Izraelských obranných sil.
Pro pokrokové liberály celého světa, a samozřejmě pro všechny islámské státy, včetně z jiných pochopitelných důvodů v šestidenní válce absentujícího Íránu, je zatěžko status quo uznat. Podobně jako odmítají uznat Jeruzalém hlavním městem Izraele, jakkoli to je už dlouhá desetiletí faktem, a co si o tom vznešené mezinárodní společenství tvořené namnoze nelidskými režimy ve správě různých diktátorů, diktátůrků a náboženských fanatiků myslí, a navzdory rezolucím OSN, kterými kolem věci šermuje a tváří se, že tím může něčeho dosáhnout. Asadův režim byl pro politiky evropského hlavního proudu donedávna zloduchem číslo jedna. Dnes je rozněžňuje, že by Spojené státy měly uznat Golanské výšiny izraelským územím, nikoli Asadovým.
Pranic je nezajímá, kdo je v arabsko(+íránsko)-izraelském konfliktu ten umírněný, ten racionálně jednající, ten civilizovaný, a ten, který ze zkušeností, jež se svými sousedy od roku 1948 udělal, z některých principů nesmí ustoupit a neustoupí, protože by tím výhledově ohrozil vlastní existenci.
Pokud by byl Izrael arabskou koalici v roce 1967 nepředešel, pokud by byl v obraně zakolísal a podlehl, mravokárci, vyvažovači a znalci a strážci mezinárodního práva by nehli prstem. Je také pravděpodobné, že by už nebylo moc pro koho hýbat prstem. Zmohli by se na nějakou nótu, která by se napříště krčila v učebnicích dějepisu jako poslední pomník dvacet let existujícího židovského státu - dokud by nebyla i ona vymazána, protože by někoho urážela.
OSN pravidelně věnuje Izraeli naprosto iracionální a nezdravou pozornost. Tento ostrov normálnosti, civilizace, uměřenosti, relativního bezpečí, skutečného pokroku, a také naštěstí skutečné a mnohokrát prokázané vojenské síly, je neustále kritizován pro zpravidla smyšlená porušování lidských práv; absurdně státy, které si se skutečnými lidskými právy hlavy nelámou. Islámské státy nevynechají jedinou příležitost. A kdo sleduje toto dění podrobněji, ten nemůže brát OSN a její politiku vážně, a řeči o půl století starých rezolucích jako prameni mezinárodního práva ho nemohou přesvědčit. Rezoluci nahradí jiná rezoluce. Anebo nenahradí. Ve skutečnosti jde o zcela jinou věc: vliv bohatých islámských států na mínění dnešních západních politiků a skrze něj na tón zpravodajství i publicistiky mainstreamových médií.
Golanské výšiny patří Izraeli. Dobyl je ve spravedlivé válce. Nikomu na nich neupírá žádná lidská práva. Nikoho nevyhání, nikomu nebrání v praktikování islámu. A před bezmála čtyřiceti lety rozhodl, že si je ponechá.
Je dobře, že se prezident Trump vyslovil pro uznání Golanských výšin součástí státu Izraele. A má naprostou pravdu, že to přispěje k regionální stabilitě. Zmizí, pokud tedy Spojené státy tento krok skutečně učiní, poslední naděje oné proměnlivé a vyvíjející se arabské koalice, že tento nástupní prostor k útoku na Izrael získá bez boje, řečmi, politickým a mediálním tlakem. "Syrské a arabské" Golanské výšiny zvyšují z dlouhodobého a možná i střednědobého hlediska riziko ozbrojeného konfliktu.
Ostatně co je Sýrie a její hranice? Umělé čáry v poušti jako výsledek dekolonizace. Sledovali jsme v uplynulých několika letech, jak pestrá a nesourodá zem to je, a jak snadno lze tyto čáry překreslit, a lze si velmi snadno představit, že by ještě nedávno byly Golanské výšiny nikoli syrské, ale pod správou Islámského státu. Tureckou armádu na svém území Sýrie trpí, a patrně strpí ještě víc. Je na čase, aby se smířila s tím, že Golanské výšiny nikdy nedostane zpět. Vae victis.