Autor fotografie: Pixabay
Úniky informací z policejních spisů a vyšetřování, zveřejněné odposlechy a výslechy, to je bohužel realita české společnosti. Dají se v nich ale vysledovat určité vzorce.
Informace z neveřejných jednání, výslechů, odposlechy nebo jen prostá policejní podezření bez jakýchkoliv validních důkazů jsou významným zdrojem pro články některých novinářů. V principu slouží k dehonestaci nebo naopak k obhajobě té či oné strany. Zatím se snad nikdy nepodařilo zjistit, kdo byl jejich zdrojem. Kromě policistů a státních zástupců jsou často z těchto úniků obviňováni advokáti. Ti ale obvykle nemají tolik prostoru k obhajobě jako zástupci policie nebo státního zastupitelství. A je vždy velmi sporné, zda pomohou v obhajobě. Vše spíše ukazuje do prostředí orgánů činných v trestním řízení.
Úniky informací plní řadu účelů. Snad nejhanebnější je jejich zneužívání v dehonestaci politického protivníka, nebo pro vytvoření negativního veřejného mínění a manipulaci s ním. Takové úniky spíše připomínají hon na čarodějnice. Tlak médií a dezinterpretace informací vytváří velmi silný a nepříjemný tlak na orgány činné v trestním řízení, případně i na soudy. U soudů se dá očekávat profesní vyspělost a jistá vyzrálost charakteru. U policie a státních žalobců je v mnoha případech ovlivnění zřetelné. Stačí zrekapitulovat pár případů, na nichž pracoval ÚOOZ za doby ředitele Roberta Šlachty.
Motorem této profesní slepoty a urputnosti byl v mnoha případech politický tlak nebo pokřivené veřejné mínění. V horším případě profesní nezralost a nevědomost.
Nejhorší motivací pro úniky informací je však sebestřednost a snaha o své zviditelnění. A je zcela jedno, o jaký typ informací se jedná. Snad nejkřiklavější sebeprezentací je již mnohokrát zmíněná tisková konference ředitele ÚOOZ Roberta Šlachty po zadržení tehdejší vedoucí Úřadu vlády paní Jany Nagyové. V tomto případě se nejednalo o únik informací, ale s odstupem let a se znalostí výsledku celého vyšetřování se jedná o tu nejvíce problematickou prezentaci činnosti, kterou jsme byli v České republice svědky.
Jiným druhem jsou neviditelné úniky informací, které ale přinášejí slávu těm, kteří potajmu informace vypouští. Z poslední doby stojí za zmínku informace o tom, že na Ministerstvu zahraničních věcí působil jakýsi špión, pracující ve prospěch ruských zpravodajských služeb.
Zvláštní na tomto úniku je to, že informace neunikly z ministerstva. První, co by totiž uniklo, by bylo jméno onoho zaměstnance a jisté spekulace o důvodech. V tomto případě však informace vlastnili novináři Deníku N, aktualne.cz a Respektu. A ti se ptali, se znalostí věci, premiéra a ministra zahraničních věcí na podrobnosti.
Tady nelze svalovat vinu na policii, státní zástupce nebo advokáty. Zde se jednalo pouze o informace BIS. Koneckonců tak to i novináři prezentují, že BIS v polovině roku o tomto případu informovala premiéra a ministra. Jak lze dokumentovat, z Úřadu vlády a okolí premiéra zatím žádné informace neunikají. A vedení Ministerstva zahraničních věcí by bylo samo proti sobě, aby taková informace unikla.
A tak se logicky můžeme obrátit na BIS a zeptat se. Cui bono? Odpověď je nasnadě. Stejně jako v případě kauzy „Vrbětice“, „ricin“ apod. jsou to ti samí novináři, kteří disponují utajovanými informacemi z BIS. A tak se nabízí druhá otázka. Nebyl již překročen Rubikon, pane premiére?
Autor: Martin Svoboda