Autor fotografie: Pixabay|Popisek: Ilustrační obrázek
Nedávný konflikt mezi Íránem a Afghánistánem o práva na vodu opět poukazuje na to, jak voda je všestranná v mezinárodním prostředí. Byly konflikty o přístup k vodě pro lidi, byly konflikty o vodu pro zvířata, buď na napájení, nebo jejich přístup k vodě na migračních trasách. Na středověkých hradech byla studna nebo vodní zdroj (viz Karlštejn) jedním z nejstřeženějších tajemství a důvodem k vynesení hrdelních trestů. Zatím není situace tak kritická, aby eskalovala v konflikty velkého rozsahu, ale postupně se vše mění.
Jako zásadní varování může sloužit změna filozofie o klimatu, kdy velmi prosazované „globální oteplování“ je nahrazováno realističtějším pojmem „globální změna klimatu“. Zajímavým rčením je skandinávský přístup ke světelným podmínkám: „máme slunečního světla stejně jako ostatní, ale máme zcela jinou distribuci!!!“ A s vodou je to obdobné, mění se distribuce. Globální oteplování by zasahovalo plošně všechny indiferentně, globální změna klimatu vytváří různorodé podmínky a změny na různých místech selektivně – tady vody je moc a tady málo a ne všichni jsou bez vody.
A právě distribuce vody a je fenomén dlouhodobě sledovaný, proměnlivý a stále závažnější. V konfliktu mezi Íránem a Afghánistánem šlo o letitý problém, jenž eskaluje. Íránský prezident Ebráhím Raísí varoval Tálibán počátkem tohoto měsíce, aby neporušoval íránská vodní práva na jejich sdílené řece Helmand, jak je stanoveno v bilaterální smlouvě podepsané v roce 1973. Takže již před padesáti léty vládci obou zemí vnímali potřebu nastavit mechanismy sdílení vody ve velmi suchém regionu. Vodní srážky, jak známo, zdroj povrchové i podzemní vody, jsou nestálé, někdy jich je moc a jindy málo.
Konflikt Írán-Afghánistán byl poměrně lehkou přestřelkou, byť eskaloval k nasazení těžších kalibrů, než byly na počátku, tedy více než ruční zbraně a minomety. Dá se říci, že Tálibán provedl test, potvrdil volební slib, ale nechce eskalovat napětí se sousední zemí - zatím. Írán je ekonomicky, technologicky i vojensky mnohem vyspělejší než Afghánistán. Írán zásobuje například drony Rusko v bojích na Ukrajině, ale má i zkušenosti z guerillového boje podporou teroristických skupin nebo z klasické války s Irákem, jež ještě není historicky tak dávnou událostí.
Afghánistán a vládnoucí Tálibán je spíše orientován na guerillový způsob boje, tedy lehké zbraně, kořistní zbraně a vojensky organizované útvary malé velikosti. Jenže v pouštním nebo horském terénu toto může být výhodou. Ale Írán má větší možnosti v nasazení všech druhů techniky, včetně letectva a dělostřelectva a též provádět průzkum a navádění palby bezpilotními prostředky. Ale Tálibán je mistr v manévrování, přepadech a maskování. Příští konflikt, pokud se situace s vodními zdroji výrazně zhorší, by mohl být skutečně rozsáhlou operací. Ale ani jedna země pravděpodobně nesáhne k mobilizaci a operacím hraničícím s obsazením značné části teritoria protivníka – s cílem vymezit ochranné pásmo kolem vodního zdroje. Írán by musel dobýt většinu území Afghánistánu, kdy Afghánistán by usiloval jen o pásmo kolem řeky Helmand případně vodní rezervoáry v regionu.
Konflikt mezi Íránem a Afghánistánem lze zatím považovat spíše za test, jak je druhá strana připravena a kam až lze zajít. Afghánistán může usilovat postupnými krůčky k posouvání tolerance Íránu. Určitě není v jeho zájmu vyvolat mezistátní konflikt, potyčky budou zacílené na konkrétní prostor. Tedy je možno, že se bude střílet na nejnižší úrovni a zároveň diplomaticky jednat na nejvyšší úrovni. Írán se však může cítit tlačen do kouta, neboť záležitosti s vodou a jejím ubýváním musí řešit na více místech. Jako pobřežní stát Kaspického moře se dělí o vodu, přírodní zdroje pod dnem i rybolov s Turkmenistánem, Ázerbájdžánem a Ruskem. Turkmenistán má hraniční řeku s Afghánistánem, vysychá jezero mezi Uzbekistánem a Kazachstánem, nejsou ukončeny spory o vodu v Nilu nebo mezi oběma státy vzniklými po občanské válce v Súdánu, může dojít ke sporům mezi Bolívií a Peru, Paraguayí a Brazílií nebo Chile a Argentinou.
Lokálních zdrojů možného boje je mnoho, jsou to především oblasti dlouhodobého sucha v Africe, střední Asii nebo ve velehorách, jako Himaláje a Andy. Konflikt a vodu již bývá předznamenán narůstající migrací, násilím a kriminalitou. Sousední země jsou přetíženy v sociální oblasti péčí o uprchlíky, což může vést k dalšímu konfliktu, nikoliv o vodu ale způsobeným vodou.
V Evropě je situace zatím únosná. Ale se suchem a požáry pravidelně zápasí Řecko, Itálie a Španělsko. Tyto země jsou však též postiženy přívalovými dešti a záplavami, tedy vody je málo nebo moc. Nedostatek i pobyt v záplavových oblastech je dalším zdrojem migrace a napětí. A čím bude otázka vody, tedy otázka přežití složitější a palčivější, k tím více násilným prostředkům budou dotčené státy sahat. Místní přestřelky se postupně přesunou do kategorie lokální konflikt, kde již jsou nasazeny kompletní pravidelné ozbrojené síly, a nikoliv pouze pohraniční stráž.
Afghánistán a Írán jsou toho důkazem. Zatím není zapotřebí plánovat rozsáhlé bojové operace, ale jistě to bylo poučením a vodítkem pro řadu dalších zemí zápasících o vodní zdroje.
Zdroj: arabnews.com, understandingwar.com, reuters.com