Viceprezident LEX J. Smetánka: Plošnými psychotesty držitelů zbraní bychom bezpečnost ve společnosti spíše zhoršili

Viceprezident LEX J. Smetánka: Plošnými psychotesty držitelů zbraní bychom bezpečnost ve společnosti spíše zhoršili
Autor fotografie: Pixabay, Public domain
09 / 01 / 2024, 09:00

V týdnech po tragickém útoku na FF UK se stále živě diskutují otázky spojené především s podmínkami držení zbraní v České republice. Očekávatelně zaznívají nápady, jak je potřeba tyto podmínky zpřísnit. Oslovili jsme viceprezidenta LEX Jakuba Smetánku a požádali ho o jeho pohled na tuto problematiku.

V diskusích lze vysledovat několik hlavních směrů. Prvním je, tak jako prakticky po každém případu takové hromadné vraždy, otázka omezení možnosti držet to, čemu mnozí novináři říkají "útočná puška", přičemž mají na mysli civilní samonabíjecí pušku, kterou použil (zřejmě až v závěru svého útoku) i pachatel. Má takové omezování smysl, funguje někde ve světě?

Reálně podobná omezení nefungují. V celé řadě zemí se touto cestu vydali a chtěný efekt se nedostavil. Zmiňme například Austrálii, která v roce 1996 po podobné masové vraždě aktivního střelce zakázala samonabíjecí pušky. Od té doby zde zaznamenali 24 případů masové střelby. Nebo vezměme třeba Británii. Kde mají od 90. let jeden z nejpřísnějších zákonů o zbraních na planetě a zakazují nabývání nejen samonabíjecích pušek, ale i většiny krátkých zbraní. Jen za posledních 20 let u nich proběhlo 18 činů klasifikovaných jako masová střelba. A když mezi tyto útoky započítáme i teroristické činy, tak se dostaneme na čísla a počty obětí, které jsou pro Čechy jen těžko představitelné. Došlo to tak daleko, že po vlně násilí v roce 2019 vláda zvažovala do ulic nasadit armádu.

Jakub Smetánka, viceprezident LEX

Podívejme se na to nyní ještě z jiného úhlu. Pokud bude pořizování těchto typů zbraní nelegální, pomůže to něčemu? Zabrání to odhodlanému pachateli si sehnat zbraň nelegální? Nebo vymyslet jiný způsob provedení podobně hrůzného činu?

Teroristické činy v Evropě jsou zpravidla páchány nelegálními zbraněmi (pouze pár příkladů: 2012 Toulouse – 7 mrtvých a 5 zraněných; 2014 Brusel – 4 mrtví; 2015 Paříž – Charlie Hebdo – 12 mrtvých a 11 zraněných; 2015 Paříž – Hypercatcher – 5 mrtvých a 9 zraněných; 2015 Copenhagen – 3 mrtví a 5 zraněných; 2015 Paříž – Bataclan – 89 mrtvých a mnoho zraněných; 2016 Mnichov – 10 mrtvých a 34 zraněných; takhle bychom mohli pokračovat velmi dlouho). A vzpomeňme též 2016 Nice, kdy útokem automobilu na promenádě pachatel 86 lidí zabil a 458 zranil. Tedy reálně zabil automobilem více lidí než Anders Breivik, který v roce 2011 svými činy zabil 77 lidí.

A připomeňme ještě jeden aspekt útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo. Šéfredaktor Stéphane Charbonnier byl od roku 2013 na kill-listu Al Kájdy a on sám čelil několika méně vážným útokům na ulici. Samotná redakce pak čelila útokům či výhružkám již od roku 2011. Šéfredaktor byl sportovní střelec a podle francouzské legislativy tak mohl nosit své dvě sportovní pistole vybité v uzamčeném kufříku pouze na střelnici. Tento šéfredaktor požádal o povolení ke skrytému nošení pro účely sebeobrany a odůvodnil je těmito útoky a výhružkami. Ve Francii není povolení k nošení pro sebeobranu nárokové a podléhá správnímu uvážení dotyčného policejního úředníka. Toto povolení redaktor nedostal.

Když se vrátím k aktuální diskusi, objevuje se také otázka, proč má vlastně člověk takovou zbraň, tedy dlouhou samonabíjecí pušku, doma mít. Když odhlédnu od liberální odpovědi "do toho vám nic není", nebo "vyhovím-li zákonu, můžu"; platí například tvrzení, že zejména karabina je vlastně velmi vhodnou zbraní pro osobní obranu doma, v bytě, v domě?

Prvním argumentem samozřejmě je ten liberální důvod. Tedy pokud je někdo zákonadbalý bezúhonný držitel, který plní přísné podmínky zákona, tak otázka, proč vlastní Porsche, bazén, nebo samonabíjecí pušku AR-10 není úplně na místě. Takhle bychom se mohli ptát, jestli je v pořádku, že někdo vlastní chatu na Slapech a někdo v Chorvatsku.

Pokud se bavíme o pušce typu AR-10 či AR-15 nebo i obecně o samonabíjecí pušce, tak tuto platformu je možné využít k celé řadě legitimních důvodů, ke kterým patří lov, sportovní střelba i sběratelství. V České republice například máme celou řadu sportovců, kteří soutěží ve střeleckých disciplínách na světové úrovni.

K otázce využití takové pušky na obranu je to trošku složitější. Pušku AR-10 asi držitel nepoužije na obranu bytu (bude-li mít na výběr), prostě proto, že se mu s ní bude hůře manipulovat. Ale pokud bude bydlet třeba na lesní samotě nebo na nějaké farmě mimo zástavbu, tak už takový pohled je reálný. A některé kratší varianty samonabíjecí pušky typu AR-15 si lze s úspěchem představit i na tu obranu v bytě.

Kromě toho byl v České republice před časem zaveden systém Stanovené zálohy státu. Jedná se o systém strukturovaných kurzů dozorovaných Ministerstvem vnitra poskytovaných akreditovanými soukromými subjekty. Do obsahově náplně těchto kurzů tematicky zapadá například i velmi pokročilý kurz, v kterém je obsaženo i téma ochrany měkkých cílů.

Jinak řečeno jedním z validních důvodů vlastnictví takových zbraní je i trénink na případné nenadálé události, které mají potenciál ohrozit bezpečnost ČR. A pro ČR se pak tito účastníci kurzů stávají záložní kapacitou, kterou by bylo možné v případě krizových scénářů využít jako posilu bezpečnostního systému. I současná obranná strategie ČR s potenciálem branně-bezpečnostních schopností občanů počítá a pracuje.

V tomto ohledu je možné zmínit i příklad z nedávného dění v Izraeli, kdy se některé vesnice úspěšně ubránily útoku teroristů poté, co proškolení občané rozdali zbraně svým spolubydlícím a sousedům a díky aktivnímu odporu se ubránili útočícím teroristům. Pochopitelně je tento scénář limitní a v ČR ho asi nepředpokládáme, ale v rámci bezpečnosti platí, že kdo je připraven, není překvapen.

Dalším tématem diskusí je otázka tzv. "příliš vysokého počtu zbraní". Jistě, zpětně nahlédnuto s tím, co dnes víme, že měl vrah dvanáct zbraní pořízených v rozmezí několika měsíců a díky nějakému spotřebitelskému úvěru, je tento případ asi na první pohled varující. Lze stanovit nějakou hranici, od níž bude policie nějakým způsobem "pozornější", a nevytvoří to například riziko pocitu falešného bezpečí?

Tyto úvahy jsou zcela scestné. Většina masových vražd, masových střeleb či teroristických činů je spáchána jedním prostředkem či zbraní. To, že si tento konkrétní pachatel v relativně krátkém čase pořídil relativně větší množství zbraní, nevypovídá vůbec o ničem. Tedy krom jeho finanční situace. Navíc není reálné nastavit nějaký rozumný limit. Bude to pátá zbraň? Nebo to bude druhá zbraň měsíčně? Co třeba sběratel, který na nějaké sběratelské burze pořídí naráz 5 historických kousků? Nebo potomek, který naráz v rámci dědictví či darování na sebe legálně převádí všechny zbraně svého rodiče? A co když nastavíme tu kontrolní metriku na jeden kus měsíčně. Omezíme tím případného pachatele, aby si nakoupil 10 zbraní v průběhu jednoho roku? A vzpomeňme příklady z úvodu. Drtivá většina podobných tragických útoků psychopatů či teroristů je páchána jedním prostředkem. Nebo třeba kombinací dvou. Nelegální palnou zbraní a improvizovanou výbušninou. Pomůže nám tedy nastavit limit legálně držených zbraní?

To samé se týká střeliva. Běžní střelci spotřebují při jedné návštěvě střelnice klidně 200 až 300 kusů střeliva. Pokud by chodili jednou či dvakrát měsíčně tak jsme třeba na 5000 kusech ročně. Pokud se podíváme na sportovní střelce, tak tam to může být klidně čtyřikrát tolik. A je pochopitelné, že i střelci se chovají tržně. Když je někde sleva na střelivo, tak si ho klidně koupí naráz 2000 kusů. Takže si opět kladu otázku, jak nastavit rozumný limit.

A pokud ho nastavíme, zabrání to podobnému promyšlenému činu? Nestačí náhodou na spáchání takové masové vraždy 50 nábojů? Všechny tyto nápady pouze zavádějí falešný pocit bezpečí, protože odhodlaného inteligentního jedince, kterému přeskočilo, to neodradí.

Zazněl také nápad určitého navázání držení samonabíjecí dlouhé zbraně na nějaký závazek vůči státu. Je to cesta?

Je to stejný nápad, jako že by držitel nějakého typu zbraně (třeba „zlé“ černé pušky), měl být členem sportovního klubu. Nebo mysliveckého spolku. Říká to o něm něco? Čemu to pomůže? Ano, v rámci takové struktury může jeho změnu psychického zdravotního stavu odhalit jeho okolí v daném klubu či spolku. Ale to přece může jeho okolí už nyní. Rodina, kamarádi, kolegové, přátelé… Z těchhle nápadů mám pocit systémového alibismu. „Já se nechci starat o svoje okolí, o jejich pocity a problémy, a tak to hodím na nějakou instituci.“

S tím závazkem vůči státu to je úplně stejné. A zároveň to opět o ničem nevypovídá. Jen pár příkladů: na americké vojenské základně Fort Hood v roce 2009 zabil major – psychiatr 13 lidí a 32 zranil. Na téže základně v roce 2014 řadový voják zastřelil 3 lidi, 14 zranil a spáchal sebevraždu.

V České republice v roce 2005 chladnokrevně vraždil Kalivoda, který nějaký čas studoval Policejní akademii a u Policie pracoval.

Ale tato otázka vyvolává jinou: selháváme jako společnost v tom, že jsme lhostejní ke svému okolí? Všímáme si trablů a pocitů svých příbuzných, známých a kamarádů? Umíme s takovými informacemi pracovat? Víme, jak máme reagovat? Máme jako stát dostupnou, kvalitní a nestigmatizovanou psychologickou a psychiatrickou péči? Zde je podle mého názoru klíč k omezení podobných tragédií.

Výrazná pozornost je samozřejmě věnována psychotestům. Současně ale zaznívají důrazné protiargumenty týkající se kapacit, odpovědnost psychologů či psychiatrů, atd. – mělo by toto smysl? Dnes má lékař možnost žadatele na psychotesty poslat; vedla by povinnost k nějakému zvýšení míry bezpečnosti?

Plošné psychotesty jsou dle našeho názoru cestou do pekel, a to hned z několika důvodů. Jednak je tu otázka té kapacity. Již nyní ve veřejném prostoru zaznívá, že klinických psychologů je výrazný podstav. V současnosti jich v ČR podle dat Asociace klinických psychologů máme cca 1500, čekací doby k nim jsou až tři čtvrtě roku. Dle této Asociace bychom jich potřebovali odhadem dvojnásobek. A teď si představte, že do toho přidáme těm současným ještě agendu plošného psychologického testování limitně až třeba všech 316 000 držitelů zbraní. Přitom prací psychologické a psychiatrické péče je přece primárně starat se o lidi, kteří pomoc opravdu potřebují. Plošným testováním bychom tedy obecnou bezpečnost ve společnosti spíše zhoršili.

K samotné spolehlivosti psychotestů či odpovědnosti posuzujících psychologů, nechť se ve veřejném prostoru vyjádří samotní psychologové.

Pojďme se nyní podívat na nějaké případy. Výše citovaný pachatel z Fort Hood z roku 2014 měsíc před spácháním masové střelby u psychiatra byl – závěr: žádné pochybnosti. Vrah Kalivoda prošel psychotesty k Policii ČR. A podívejme se třeba mezi dopravní piloty, jejichž zdravotní způsobilost se prověřuje nejméně jednou ročně (v některých případech dokonce co 6 měsíců) a svými podmínkami patří k jednomu z nejsložitějších civilních zdravotních a psychických prohlídek vůbec.

V roce 1982 v Tokiu kapitán letadla při přiblížení odpojil autopilota a snížil výkon motoru na volnoběh. Ze 174 lidí 24 zahynulo. Kapitán trpěl psychosomatickou poruchou, kvůli které byl od listopadu 1980 do listopadu 1981 postaven mimo službu.

V roce 2013 v Namibii kapitán (poté co co-pilot opustil kabinu) převedl letadlo do klesání a záměrně havaroval. Zahynulo všech 33 osob. Kapitán měl posledních několik měsíců před nehodou vážné rodinné problémy, které souvisely s manželskou krizí a se smrtí jeho syna přibližně rok před nehodou.

V roce 2015 ve Francii způsobil nehodu co-pilot, který, když kapitán opustil pilotní kabinu, uzamkl kokpit, převedl letoun do klesání a záměrně havaroval. Při nehodě zahynulo všech 150 osob na palubě. Co-pilot měl zdravotní problémy (zrak a psychické problémy), se kterými se léčil a věděl, že budou příčinou ukončení jeho pilotní kariéry.

Ani tento seznam není zdaleka konečný. Jinak řečeno, psychotesty nejsou samospasné. Je to jen další nástroj, k vyhodnocování zdravotní způsobilosti. A ten má smysl, pokud je cílený. Například aby potvrdil domněnku praktického lékaře nebo blízkého okolí posuzovaného. Ale rozhodně se nelze na plošné psychotesty spoléhat. Při jejich plošném nasazení by se tak opět jednalo o falešný pocit bezpečí.

Hovoříme-li však o povinnostech, zajisté dokážeme najít místa, kde by nastavené povinnosti mohly pomoci včas odhalit případné zdroje budoucích potíží. Ne ani tak na straně držitelů, jako systému samotného. Povinnost praktického lékaře kontrolovat, zda není jeho pacient držitelem ZP v případě, že u pacienta nastanou takové zdravotní změny, které by mohly být v kontradikci s vydáním potvrzení o zdravotní způsobilosti pro ZP (ale třeba i ŘP, když už jsme u toho), by mohl pomoci některým problémům předejít. Stejně tak je zarážející, že praktický lékař nemá přehled o tom, jaká jiná vyšetření jeho pacient absolvuje u jiných lékařů, pokud jej o tom pacient sám nezpraví. To je v době elektronizace státních systémů minimálně překvapující – obzvlášť s ohledem na to, že taková zdravotní pojišťovna daného člověka bude mít dokonalý přehled o tom, jaké zákroky bylo prováděny a jaká medikace byla podána – samozřejmě pouze z těch hrazených či částečně hrazených pojišťovnou.

Je pravděpodobné, že by další přísnější restrikce vůči držitelům legálních zbraní vedly v dlouhodobém měřítku k většímu rozšíření nelegálního držení zbraní, a postavily de facto zákona dbalé občany do nevýhodnějšího postavení vůči zločincům?

Vyloučit se to bohužel nedá. Nemáme sice z podstaty věci přesná čísla nelegálních zbraní, ale lze předpokládat, že u části držitelů by podobné represe vyvolaly ztrátu důvěry ve státní správu a pak by takové zbraně skutečně mohly skončit na černém trhu. To, že zločinci se při páchání trestných činů na legislativu neohlížejí je asi zřejmé.

Naopak, pokud odzbrojíme slušné zákona dbalé občany, tak jim sebereme možnost se efektivně bránit právě proti gaunerům, kteří si se zákony příliš hlavu nelámou. Vzpomeňme například případ z roku 2017, kdy v ostravské tramvaji pohotová reakce legálně ozbrojené Zdeňky K. zastavila násilného pachatele. Útočník napadl nejprve slovně a pak i fyzicky před ním sedící pár. V momentě, kdy útočník rozbil napadenému o hlavu lahev, do té doby nezúčastněná Zdeňka K. tasila zbraň Glock 26, namířila na útočníka a natrénovaným postupem na něj zařvala, aby toho nechal být. Díky tomuto postup zastavil útočník své konání a následně se na zastávce vytratil. Útočník byl dopaden a odpykává si trest odnětí svobody 6 let za těžké ublížení na zdraví. Zdeňka K. dostala medaili Policie ČR za odvahu. Jak by tento střet dopadl, kdyby neměla Zdeňka K. možnost mít legálně drženou zbraň?

Tagy článku