Komentář: V souvislosti s událostmi posledních týdnů mě napadl jeden vtip z kategorie ruského černého humoru.
„ Vsadí se Gorbačov s Reganem, že se nechají zmrazit a po sto letech se půjdou podívat, zda vyhrál kapitalismus nebo komunismus. Den rozmrazení nastane, oba mocnáře posadí před televizní obrazovku a pustí jim zprávy. „Fordovy závody vyhlásily třetí úspěšnou pětiletku a plní plán na 115%,“ čte údaje moderátor. Gorbačov si promne ruce radostí. Přepnou na další zpravodajský kanál, kde čte zprávy jiný moderátor a povídá: „ Na čínsko-polských hranicích je stále klid.“ Když jsem tento vtip vykládal mému kamarádovi Rusovi v první polovině se usmíval asi jako Gorbi, ale v druhé části mu úsměv zamrzl, jak kdyby se jej dotkl děd Moroz berlou mrazilkou a z legrácky byla vážná věc s přísným dovětkem, že o takových věcech se nežertuje.
Tak daleko sice ve vývoji map ještě nejsme a doufám, že nikdy nebudeme, nicméně jsem chtěl touto epizodou říct, že je složité empaticky pochopit ruskou duši. A to co jedni mohou mít za cvičení, mohou druzí pochopit jako přípravu na invazi a provést preventivní úder, zvláště když k tomu nastane příhodná konstelace několika faktorů. Ta se však i přes Trumpova přátelská gesta pomalu a jistě začíná naplňovat.
Zaprvé. Na polsko ruských hranicích se už teď nachází největší koncentrace zbraní od konce studené války. A Celkem by v rámci operace Atlantic Resolve mělo do Evropy doputovat více než 4 000 amerických vojáků a 2 000 tanků a dalších bojových vozidel. Rusové naproti tomu mají u polských hranic až 330 000 vojáků.
Zadruhé. Na konci listopadu prohlásil ve Státní dumě ministr financí Anton Siluanov při projednávání tříletého plánu rozpočtu na léta 2017-2019, že v příštím roce vynaloží na armádu 17,5 % federálních výdajů a neomezí v žádném případě výdaje na zbrojení. Daleko horší je, že Rusko v tomto roce vyčerpá jeden ze svých státních fondů, rezervní fond, aby pokrylo rozpočtový deficit a zrovna tak začalo přesouvat peníze z druhého státního fondu, fondu národního zdraví.
Putin dokonale využívá pocitu národního ohrožení spojeného s reálným poklesem příjmů obyvatel pro svou propagandu a upevňuje si pozici. O jeho popularitě nemůže být sporu. Strategie, že za vše může západ svými embargy mu zatím vychází. Jenže ceny ropy se stále mrcasí mezi 50 a 60 dolary za barel, což je pro ruské těžaře prodělečné. Jinými slovy Rusku dochází kvapem peníze na chod státu a přítok nových v nedohlednu.
Co může teoreticky nastat? Venezuelský scénář, kdy obyvatelé chodí s kufrem peněz na dvoudenní nákup jídla kvůli hyperinflaci a na vše dohlíží zkorumpovaná armáda, je ta lepší varianta, ale nevím, jak moc pravděpodobná, Protože venezuelský prezident Maduro, nemá na rozdíl od Putina, viditelného nepřítele za hranicemi, neopírá se o super silnou armádu a v podstatě jen čeká, až ho lid svrhne z hladu. Putin naproti tomu může případný hněv mas přetavit v bezprostřední ohrožení státu, které se mezitím zkoncentrovalo na hranicích NATO a Ruska.
Inu, nebylo by to poprvé, co zchudlý a ponižovaný stát rozpoutá světovou válku a až sečteme mrtvé, budou se přeživší zase ptát, kdo to všechno zavinil...
Autor: Jan Blažek