Autor fotografie: Martin Svozil|Popisek: Martin Svozil
SM přináší rozhovor s bývalým příslušníkem elitní skupiny URNA Martinem Svozilem. Jaké požadavky musí člověk splnit, aby se mohl stát součástí tohoto útvaru, jak je důležité mentální nastavení, a čemu se Svozil věnuje dnes? To vše se dozvíte v našem rozhovoru.
V Teplicích došlo před několika měsíci k incidentu, při němž zemřel 46letý drogově závislý muž. Jak vy hodnotíte zákrok policistů, mohli muži skutečně způsobit smrt, nebo byl odveden zcela profesionálně?
Začnu s velikou upřímností. K incidentům tohoto typu by se měli především vyjádřit jejich účastníci. Na tyto události se skoro vůbec nedívám. Vždy je velká tragédie smrt člověka. Při zákroku je to o to náročnější, že se prosazovalo právo a bezpečnost všech zúčastněných. Dotkne se to nejen pachatele přestupku, ale i jeho rodiny a určitě i policistů na místě zákroku. Orgány vyšetřující událost mají dny na vyhodnocení rozhodnutí, která na místě musíte udělat ve zlomcích vteřiny. My jsme v URNA ve veliké výhodě. Každý krok pečlivě trénujeme, ale kluci na ulici se na většinu své práce nemají čas připravit. Příkladem může být předvedení muže bez roušky v Českých Budějovicích. Je třeba vidět dvě roviny. Prokázat svoji totožnost má povinnost každý občan a tady by neměl nikdo klást jakékoli překážky. Na druhou stranu bych od policistů v přesile očekával, že pána přesvědčí „takticky“ a ne zbytečnou agresivitou. Oproti ukřičeným politikům policista nese za své činy odpovědnost a se svými činy se bude muset vypořádat. Bylo by skvělé, kdyby novináři nešli bulváru tolik na ruku. Rád bych připomněl všem, koho to zajímá, že policista nikdy ráno neví, jestli se večer vrátí domů. Úkoly podobného typu řeší mnohem častěji než jiné ozbrojené složky. Každého chce chránit, a i když to tak nevypadá, i toho agresivního jedince.
Jaký je Váš názor na výrazně vzedmutou vlnu reakcí ze strany romských spolků i zahraničních médií, pro něž jsou Teplice nyní jasným příkladem toho, že ČR má svého George Floyda?
Podívejte se, nedávno v Belgii „dorubali“ nějakého Slováka, a nikde se přehnaně nepíše, že Belgičané mají svého Floyda. Je to podle mého tendenční záležitost. U nás jsou často minority vytahovány proti majoritě hlavně pro čtivé titulky, ale rasismus, jak je nám předkládán u nás, zakořeněný ve společnosti není. Věřím že rasismem není, když říkám, že s právy má člověk i povinnosti. Ale když čtu články, nebo už jenom titulky, mám někdy pocit, že cílem je všem pomoci k jejich právům a o povinnostech se netaktně mlčí, což může jistou skupinu iritovat. Každý incident je potom vodou do mlýnských kol bulváru. A přidám svou zkušenost z doby, kdy jsem pracoval na SPJ (Speciální pořádkové jednotce). Není o minoritách, ale přístupu některých médií. Doprovázeli jsme skupinu fanoušků po fotbalovém utkání na Hl. nádraží v Praze. Celou dobu byla napjatá atmosféra a očekával se kdykoli incident. Moji kolegové ale komunikovali s fandy tak profesionálně, že se fandící dav rozhodl frustraci vybít zpěvem a v klidu nastupoval do vlaku. V tu chvíli okolo mě procházel novinářský tým z celkem velkého média a slyšel jsem, jak moderátor říká „tady nic nenatočíme, oni je uklidnili“.
Pro mě je to jasná zpráva, jak média chtějí informovat. Je pravda, že se v mnoha částech světa mnoho generací byla potlačována práva lidí jiné barvy pleti, ale proč se to takto spojuje s námi ? My jsme otrokáři nikdy nebyli, nikdy jsme se na tom ani nepodíleli, na žádné kolonizaci a přesouvání. Proto jsme ochotni jako národ odpovědně přistupovat k právům každého jedince bez ohledu na jeho barvu pleti.
Lumír Němec, bývalý policista a válečný veterán říká, že prestiž policie v očích občanů dlouhodobě klesá a že si k ní lidé dovolí, co například před rokem 1989 nebylo ani myslitelné. Souhlasíte s tvrzením, že na policisty je stále nahlíženo hlediskem minulosti, tedy jako na složku, která spíše než pomáhá, provádí ,,represi“?
Asi by bylo dobré si připomenout, že respekt mnoha příslušníků policie před rokem1989 byl založený na zcela jiných základech. Mnoho lidí dnes říká, že „už je to tak dávno“, tak proč se tím stále zabývat. Mladí netuší, o čem je řeč. To, jak bývalá příslušnost k straně nebo represivním složkám zajímá, je vidět na reakci lidí na spolupráci nebo nespolupráci s bývalým režimem našeho nejvyššího politika. Nová pověst policie nebude souviset s předlistopadovou scénou. Spíš je to nenápadná tendence policii jako takovou postupně dehonestovat. Na autech stále vozí nápis POMÁHAT A CHRÁNIT a musejí kontrolovat vozy bez zjevného důvodu. Tak si říkám že by to mohli přepsat na ZDRŽOVAT A OTRAVOVAT. Na některých mediálně sledovaných kauzách je vidět, že snaha někdy nestačí. Kluci z elitních útvarů shromáždili všechno, co mohli a právníci, kteří hledají chyby a kličky, trhají jejich práci kousek po kousku, to už nikdo neřeší. Nikdy jsem práci elitních detektivů nezkusil. Musí to být velmi náročné, když vidíte, kam vaše dlouhodobá práce směřuje. Jako třeba kauza Nečasová. Z odposlechů je jasné, že dělala, nebo se podílela na nezákonných činnostech, ale odposlechy se smetou jedním rozhodnutím ze stolu a lidem se pošle zpráva…, když máte dobré právníky, můžete si dělat, co chcete.
Kdybychom chtěli jít ještě dál se selským rozumem, tak kdo tvoří zákony? Politici. A kdo politikům předkládá předlohy zákonů? Nejsou to náhodou ty samé právní agentury, které pak dokáží řád využít proti nám, poctivým lidem? Když se nad tím člověk zamyslí, chyby v zákonech nedělá politik, ten si to jen přečte a řekne: „rámcově si myslím, že je to správně.“ Ale má na to odborníky, které si platí. A ty nikdo nepřivádí k zodpovědnosti, když je „chyba“ v nějaké úpravě. Proto tady vidím souvislost a možná trochu i nějaká ta zadní vrátka, jak mají „ajťáci“v programech počítačů – tohle se nám může někdy hodit, uvidíme, jestli to projde. Myslím si, že politikům se hodí ta děravost zákonů, kterou mnohdy a mnozí využívají a znehodnocují tím práci policie.
Vy jste byl dlouholetým členem URNA. Jaké musí člověk splňovat předpoklady, aby byl přijat do tohoto útvaru?
Dost lidí si myslí, že je to hlavně o fyzičce. Na výběrovém řízení jsem si první den myslel, že moje šance jsou na bodu nula. Viděl jsem, jak mě mnoho kluků v některých disciplínách mocně převyšují. byl jsem ve všem víceméně průměrný. Přišel ke mně tehdejší šéfinstruktor fyzické přípravy a říká mi: „buď v klidu, my potřebujeme vědět, co všechno zvládáte, a tolik nepotřebujeme extrémy.“ Takže nakonec moje průměrnost byla výhodnější než to, že někdo rychleji běhal nebo dal více shybů. Pro úplnost doplním, že „průměrnost“ je opravdu hodně kliků, lehsedů, shybů a celkové výdrže. A když pak nastoupíte, zjistíte proč. Musíte vědět, kdy použít donucovací prostředky, musíte vědět, co máte říct do vysílačky a musíte „to“ mít spíše v hlavě než v těle, a to tělo pak používáte ke splnění těch nejnáročnějších úkolů. Pamatuju si velmi živě, jak jsem pronásledoval pachatele přes vesnici, pole až do remízku mezi poli. Nekonečně dlouho jsem sprintoval naložený materiálem o celkové váze přes třicet kilo a doběhli jsme ho. Dnes, několik let po odchodu z útvaru, si tak dlouhý sprint neumím představit ani bez zátěže. Takže co musí člověk splňovat? Musíte mít hlavně touhu. Být připraven hodně obětovat, musíte být připraven také hodně pracovat a nikdy nesejít z cesty za svým snem.
Šéfinstruktor URNA Jiří Laňka v jednom rozhovoru prohlásil, že pro práci v tomto útvaru není tak důležitá fyzická síla, jako ta duševní, protože práce v URNA je extrémní psychická zátěž. Sáhl jste si někdy na dno vlastních psychických sil?
My jsme se o tom s Jiřím Laňkou mockrát bavili, třeba i v Bagdádu, a on mi jednou řekl větu, která mě provází celý život. Řekl, že my považujeme za normální věci, které by jiné lidi dostaly do blázince. A je potřeba vědět, že psychotesty, resp. psycholog, zhodnocuje i to, jestli jste schopni to snést. Proto u nás nejsou lidé, kterým by „ruplo v bedně“ a skončili v Bohnicích. Není to tak, že je to lehčí, než se zdá, je to opravdu někdy těžké. Já si pamatuji na velmi emotivní příběh, kdy jsem v praxi v rámci kurzu na medika byl přítomen resuscitaci 18leté dívky. Původně se myslelo, že se předávkovala, ale z pitvy pak vycházela jiná příčina. To je ale jedno, protože při té resuscitaci jsme byli neúspěšní. První věc, která byla v té chvíli náročná, byla samozřejmě ta holka. Její maminka seděla za doktorem, byli jsme v uzavřeném malém prostoru, myslím, že to byla toaleta. Když nám docházel materiál, potřebovali jsem do auta a zjistili jsme, že za dveřmi je dav lidí, kteří chtějí ty doktory lynčovat. Tak jsem to byl já, kdo vyrazil pro nový materiál, protlačil jsem se davem a byl jsem si skoro jistý, že si na mě bude někdo stěžovat. Používal lokty skoro stejně jako při souboji. Cestou se mi honilo v hlavě mnoho věcí…nepřerušili zábavu…lidi jsou agresivní, opilí…musím se dostat zpátky včas…musím ochránit celý tým…snad to ta holka dá… Po 45 minutách padlo rozhodnutí, že nastala smrt. Několik týdnů jsem po tomto zážitku nemohl spát.
Další ze zážitků, který byl pro mě extrémně náročný, se stal v zahraničí. Je hodně emotivní slyšet ve vysílačce kamarády, jak klidně oznamují, že jejich vozidlo bylo zasaženo. Bylo jasné, že řeší situaci a nemají čas se se mnou vybavovat, ale chcete opravdu hodně vědět, že jsou v pořádku. Hned byste s nimi chtěli být, pomoct jim, nebo si to s nimi i vyměnili. A to vše s vědomím, že to zvládnou v pořádku, a to bylo nejdůležitější. Nebylo to nikdy tak, že bych nevěděl, co mám dělat, ale někdy to bylo na takové té hraně, kdy si říkáte, co ještě sneseme.
Působil jste také na zahraničních misích, například v Afghánistánu. Jaká byla náplň Vaší práce?
Afghánistán jsem navštívil jen na pár minut. Pro mě byly nejdelší mise v Iráku a Pákistánu. Náplní práce je každopádně chránit občany České republiky, aby mohli bezpečně za svými důležitými úkoly pro Českou republiku a zpátky. Členové a zaměstnanci zastupitelského úřadu mají za úkol plnit velvyslaneckou misi. Republika posílá útvar rychlého nasazení, máme celorepublikovou působnost a oproti armádě můžeme na českém území působit. To, že Afghánistán převzala armáda, to bylo politické rozhodnutí a musely se tam asi udělat dohody, které převzetí ambasády umožňovaly.
Co vás nakonec přimělo z URNA odejít? Měla vám ještě útvar co dát, nebo se dostavil po 15 letech syndrom vyhoření?
Syndrom vyhoření má strašně široký záběr. Každý si ve své práci projde pocity, které se dnes popisují jak syndrom vyhoření. A tento problém je opravdu stav na nic. Měl jsem štěstí, že jsem ho nezažil, ale viděl. Opravdu není o co stát. Ve většině zaměstnání to spíše souvisí s tím, že máte pocit, to vedení to nedělá dobře, že vy byste věděl, jak to dělat, a chtěl byste, aby se to dělalo lépe, a aby vás konečně někdo slyšel. U elitních útvarů platí, že chcete být nejlepší, nepřekonatelní. Znáte možnosti oponentů a chcete se na ně co nejlépe připravit. Někdy to nejde tak rychle, jak by jste si přál a potom máte pocit frustrace. Občas se stane, že pro stromy nevidíte les. Potom je na vedení pracovat se svými lidmi tak, aby viděli rozhodovací procesy v jiném světle. Vyhořet tady u URNA fakt nejde. Výcvik se pořád mění, pořád se „bavíte“ jiným způsobem. Zde je na místě doplnit, že zábava je to jen pro lidi v oboru a s nastavením bojovníka. Vždy když jsem měl možnost ukázat, co dělám, jak jsem při tom naložený materiálem a kolik zdraví a energie každý den nechám na výcviku, jsem viděl, že by se mnou už tolik lidí neměnilo.
Možná může překvapit, že jste stal se instruktorem jógy. Proč jste si vybral právě toto cvičení a bral jste ho jako jakousi ,,duševní očistu“ po tolika letech strávených u URNA?
Pro mnoho lidí je jóga buď jen cvičení, nebo jen spirituální záležitost. Naštěstí jedno bez druhého nejde. Kdyby byla možnost se vrátit v čase, určitě bych s jógou začal dřív. Je to skvělé a vyvážené cvičení a zajišťuje rovnováhu v celém těle. Jsem moc rád, že jsem členem týmu Hotyoga42, stejně jako jsem býval hrdým příslušníkem URNA. Jóga mi dala mnohé odpovědi a pomohla mi pochopit některé stavy prožívané mým tělem. Jen je škoda, že na lekce chodí velká převaha žen. Každému má jóga co dát a každému může pomoci. Třeba se to změní časem. Práce u policie mi pomohla vypořádat se mými démony z mládí. Oblečete uniformu a v tu chvíli jste ,,někdo”, dostanete nové vzdělání výcvik a život se vám od základů změní. Nezáleží na původním motivu vstupu k policii. V uniformě už cítíte takovou tu právní odpovědnost, a i když vás nadřízení ,,prudí” s nepříjemnými úkoly, stejně chcete lidem hlavně pomáhat.
Čím vás právě jóga oslovila, co v ní může člověk pro sebe najít?
Všechno. Jóga je velmi komplexní. Jakmile se vám podaří spojit vůli s fyzickými možnostmi jste už jen krůček od propojení s psyché (duší). Ano, mám namysli spirituální část. To, o čem v posilovnách neradi mluvíme. Vždyť co je vůle, rozhodnutí nevzdávat se, pocit sounáležitosti… Spojíte fyzické s emočním a myšlenky začínáte vnímat na fyzické úrovni. Mnoho lidí je ochotná přiznat, že ve společnosti některého člověka je jim nepříjemně, ale nikdy, že by to mohlo být právě jeho energií. Potom je často slovo spirituální tabu. V našem studiu Hotyoga42 jsme velmi důslední, aby každý našel svoji cestu k provedení poloh. Je pro nás velmi důležité aby se u nás lidé cítili vítáni a nemuseli se „stydět“, že jim nějaké polohy jdou hůře. Když jsem měl příležitost se setkat s duchovním z Indie na otázku, jak vnímá naši jógu, mi odpověděl že v tom děláme trochu nepořádek. Vyprávěl mi, že jóga je jako čísla na kalkulačce. Devět čísel plus nula a vše další jsou kombinace. Ego, to považuje za hnací motor vzniku nových stylů jógy. Základních poloh jógy je 84 a cílem bylo dostat tělo a mysl do rovnováhy. Myslím, že Hatha yoga, kterou praktikujeme v našem studiu Hotyoga42, to dokonale splňuje.
Jste rovněž instruktorem na kurzech Life Support. Jak jsou na tom Češi s první pomocí a umějí na základě vašich zkušeností správně jednat v případě, když je člověk zraněn, nebo zkolabuje?
Rád bych na začátku řekl, že pracovat s profesionály z Life Supportu je mi velikou ctí. Jak se připravují na každý seminář nebo cvičení, by bylo dobrou školou pro každého v oboru. Mým úkolem jsou situace spojené s „agresorem“ nebo terorismem. Povídám si s lidmi, jaké mají možnosti a šance v případech, které probíráme. Možnost vyzkoušet, jak můžu a jak budu! Reagovat na situace, které se podobají skutečným potížím, ať už nehody, úrazy, nebo jiné, jsou velkým zážitkem. Pro záchranáře je to také skvělá zkušenost. V jejich profesionálním světě existují normy, podle kterých se řídí většina záchranářů. Pamatuju si doby, kdy byly jiné počty při nepřímé masáži srdce i vdechy. To se upravuje právě na základě zkušeností z terénu. Česká republika má opravdu skvělé záchranáře a hodně se snaží dostat do vědomí všech lidí, jak pomáhat lidem. Velmi se zapracovalo na spolupráci s Červeným křížem, aby byla populace co nejlépe informovaná. Čím více lidí se dostane k informacím, jak někoho zachránit, tím lépe pro nás všechny jako občany. Jestli jsme na tom lépe, nebo hůř než svět, je nedůležité, jsem si jistý, že jsme na tom opravdu dobře. Mnoho lidí už má povědomí, jak mají uvolnit dýchací cesty, když zjistí, že člověk nedýchá, jsou schopní zahájit masáž srdce a někteří už vědí i co je KPR. Také operátoři záchranné služby patří v mezinárodní konkurenci mezi nejlepší. Spolehlivě a v klidu vás navedou a pomohou v napjaté situaci. Pár jich znám osobně a jsem na to velmi hrdý, protože jsou to úžasní lidé i mimo pracoviště. Takže si myslím, že u nás schopnost zachránit život v rámci srovnání se světem patří stoprocentně k nejvyšším.