foto: Autor fotografie: Patrik Pluhař/Život za ostnatým drátem, Irák,
Autorský článek Patrika Pluhaře.
Utíkají, aby se dostali do bezpečí. Nemají žádné zbraně, cestují jen s jedním batůžkem, s posledními penězi v kapsách. Utíkají před konfliktem mezi svými vlastními lidmi, před válkou. I přesto to jsou stále lidé, kteří možná vypadají trochu jinak než my, ale jsou stále lidmi, kteří mají jen strach o svoji rodinu, děti, rodiče. Nejde o teroristy ani armádu Islámského státu. Pokud by se k nám chtěl nějaký terorista dostat, nemusí podstupovat a riskovat, že se utopí na lodi nebo udusí v náklaďáku, prostě přiletí v poklidu nejbližším letem ze země třetího světa.
Útěk před vlastními bratry, moci chtivými džihádisty
Bojují proti Islámskému státu, i když se při tom starají o rodinu, děti, rodiče. K útěku je ve většině případů donutí právě úmrtí jednoho člena rodiny, dítěte nebo staršího příslušníka rodiny, který by nezvládl případnou cestu z místa konfliktu, jejich bydliště.
Ve válce vždycky trpí nejvíce obyčejní lidé, jenom kvůli tomu, že jedna nebo více skupin touží po moci. V Sýrii a Iráku to jsou opět bývalí bojovníci diktátorského režimu Saddáma Husajna a různé džihádistické skupiny, které se paradoxně učily právě od Assadova režimu v Sýrii. Džihádistům nejde o Islám, ale o moc, o ropu. To jen zhoršuje celou situaci.
Možná než někdo začne hned někoho odsuzovat, měl by se nejdříve zamyslet nad sebou, jak by se zachoval a jak by dokázal žít uprostřed války. Pak možná pochopí, proč utíkají. Každý normální člověk by utekl před válkou, nedostatkem vody, jídla, elektrického proudu, bez domova nebo alespoň to co z něho zbylo.
Všudypřítomné vojenské check-pointy, Syrsko-turecké pomezí, Autor fotografie: Patrik Pluhař
Paradox je ten, že v bezpečí před džihádisty nejsou nikde. I když se odstěhují jen o kus dál. Islámský stát je stále jen kousek od jejich měst a vesnic a nikdy není jasné, kdy opět zákeřně zaútočí, o sebevražedných atentátech nemluvě. I když většina iráckých nebo syrských měst, která nejsou pod nadvládou Islámského státu, jsou celkem moderní, mají kulturní a obchodní centra, fungující infrastrukturu i policii, tak o bezpečí se zrovna mluvit nedá.
Nikdy nevíte, co bude zítra. O pár kilometrů dál na straně Islámského státu je vše jinak, rozbořené hliněné domečky, prašné neudržované silnice. Soupeření mezi různými ozbrojenými frakcemi, k tomu útočící prorežimní Assadovo letectvo, které nedá se zrovna říct, že by odlišovalo civilisty od bojovníků.
Většina uprchlíků zůstává ve své vlastní zemi.
Okolní země, které zatím nejsou v žádném konfliktu, jsou již plné uprchlíků, přijaly jich několik miliónů. Čím více jich je, tím více se snižuje životní standard lidí, kteří tam jsou. Všichni by chtěli raději pracovat, děti přestávají chodit do školy a raději pomáhají rodičům, protože nemají peníze, není dostatek jídla. Natožpak prostředky a sílu odejít za hranice blízkovýchodního regionu. Ostatně, jak je tomu vidět v případě Islámského státu v Iráku a Sýrii nebo Ruska na Ukrajině nebo v Gruzii. Těm nejchudším, nejméně vzdělaným nezbývá, než se jen přizpůsobit, ti bohatší, vzdělanější odcházejí, utíkají.
Je těžké žít v takových podmínkách, uprostřed války, s nedostatkem vody, jídla, elektrického proudu, mezi samými rozbořenými domy, ze kterých zbyly jen torza, Irák, Autor fotografie: Patrik Pluhař
Arabské země přijaly už několik desítek miliónů uprchlíků.
Většina uprchlíků se drží u jihovýchodních hranic Turecka, protože se chtějí zase, až bude klid vrátit. Uprchlici ze Sýrie a z Iráku se snaží ve většině případů hledat jim bližší kulturní prostředí. Turecko, Jordánsko, Libanon, Sýrie, Irák, to jsou všechno země, které již přijaly několik desítek miliónů uprchlíků i přesto, že v některých z nich probíhají stále ozbrojené konflikty, snaží se pomoci i svým sousedům. Například v Sýrii je více jak deset miliónů uprchlíků. V Iráku je více jak dva milióny uprchlíků. To je velké břemeno, i přesto ho tak nějak relativně zvládají, otázkou je, na jak dlouho.
Problém uprchlických táborů na Blízkém východě je ten, že jsou většinou uprostřed ničeho, například pouště. Uprchlíci jsou tak sice v bezpečí, ale nemají dostatek vody, jídla, okolo je jen špína, odpadky, k tomu nedostatek hygieny a hrozba šíření infekcí, navíc se tam nedá nic dělat, není tam práce, jen se čeká. O džihádistických odstřelovačích umístěných po střechách okolních domů nemluvě.
Čím více uprchlíků, tím se zvyšuje cena vody, jídla a samozřejmě hrozí nedostatek těchto surovin. Ceny některých potravin jsou dokonce vyšší než u nás, v České republice. I přesto potřebují tyhle země více než jen jídlo.
Největší frustrace uprchlíků - není práce
Největší frustrace uprchlíků je z toho, že nemohou na takovém místě vůbec nic dělat. Je tam velké množství lidí, velká konkurence v zajištění třeba nějakého živobytí. V těch státech se jim snaží alespoň potravinově pomoc. Snaží se jim poskytnout alespoň nějakou práci v podobě veřejně prospěšné práce, za kterou mohou dostat symbolickou odměnu v podobě poukázek na jídlo. Avšak ve většině případů práce není. Pro všechny je to stres.
V Turecku jsou například uprchlické tábory jedny z nejlépe zajištěných, a i přesto tam žije jen menší část uprchlíků. Ne pro všechny jsou příjemná velice přísná pravidla a řády, zároveň hodně omezený pohyb a hlavně nemožnost cokoliv dělat, třeba i hledat práci a mít alespoň šanci nějakou najít. Pokud to zkoušejí ve větších městech, tam nějaká šance je. Pro některé je vlastně uprchlický tábor poslední, když jsou ostatní členové rodiny vyčerpaní a nemají možnost jít dál. Ostatní se někdy i vrací do své válkou zbídačené země.
Uprchlíci, kteří jsou na cestě ze Sýrie do Turecka, Syrsko-turecké pomezí, Autor fotografie: Patrik Pluhař
Nárazníková zóna a návrat uprchlíků
Klíčová je spolupráce Severoatlantické aliance s Tureckem při vojenské ofenzivě proti Islámskému státu. Dosud slouží turecko-syrská hranice jako nárazníková zóna, tudíž je oblast za těmito hranicemi relativně bezpečná. Právě zde je největší množství uprchlických táborů. Samotné Turecko má ve svých uprchlických táborech na turecko-syrském pomezí okolo dvou miliónů uprchlíků, kde je prozatím dostatek humanitárních zásob pro lidi, kteří by se v dohledné době chtěli vrátit zase zpátky domů, do Sýrie nebo Iráku. Sice nejsou v bezpečí, ale chtějí se opět vrátit.
Cesta z temnoty pouště to království temnoty
Většina uprchlíků ani nemluví o cestě na Západ, chtějí spíše zůstat v blízkovýchodní oblasti, která jim je kulturně bližší. Ti co se nakonec přece jen rozhodnou podstoupit cestu na Západ stejně také jen touží, hned jak to bude možné, vrátit se zpátky do své země. V jejich zemi je nyní válka, zachraňují si tak vlastní život. Jde o to si to také představit, že se můžete stát uprchlíkem, přišli jste o někoho z rodiny, je vám vyhrožováno, máte zničený dům. Z těchto lidí člověk nemusí mít strach.
Co se týká uprchlíků, kteří se dostanou do Evropy, tak jde většinou o lidi, kteří jsou hodně vzdělaní a kteří pocházejí ze střední nebo vyšší třídy. Ti opravdu chudí a bez vzdělání ani nemají prostředky na to, aby překročili hranice Turecka.
Co se týká uprchlíků, kteří se dostanou do Evropy, tak jde většinou o lidi, kteří jsou hodně vzdělaní a kteří pocházejí ze střední nebo vyšší třídy. Ti opravdu chudí a bez vzdělání ani nemají prostředky na to, aby překročili hranice do Evropy, Autor fotografie: Patrik Pluhař
Ti co se na podobnou nesnadnou cestu vydají, mají větší šanci přežít. Raději podstoupí riziko zaplacení nelegálním převaděčům, neustálé se ukrývání před policejními složkami i za cenu, že je některý z evropských států vyhostí. Když se nakonec dostanou do některé z evropských zemí, čeká je důkladné prověřování a různé, ne zrovna příjemné, bezpečností procedury, které omezují i samotnou migraci. Co se týká distribuování pomoci, tak je posuzována u každého jednotlivce nebo rodiny. Každý musí mít ověřitelný doklad totožnosti. Jsou evidovány seznamy těchto uprchlíků, včetně pořízení fotografií nebo videí. Zavedeno je tak mnoho kontrolních mechanismů.
Pokud je vyhostí, nečekají je ideální podmínky, bez ničeho, unavení, se vracejí do míst konfliktů, kde je čeká v nejlepším případě přežívání, v tom horším mučení a smrt ze strany džihádistů Islámského státu.
Historie se neslavně opakuje
Neměli bychom odmítat ty, kteří naši pomoc opravdu potřebují. Pomáhat bezmocným a lidem v době válečného konfliktu, nebo jakékoliv jiné katastrofy je přeci základní vlastností člověka, vlastností, která z nás dělá lidi. Neměl by převážit různými populisty a demagogy z neznalosti vyvolaný strach na úkor pomoci lidem, kteří jsou bezbranní. Dokonce i v samotné přírodě, pokud mají tu příležitost, si některá zvířata přisvojí k sobě cizí druh, když se ocitne v nouzi.
Naši zemi navštíví každý rok okolo třiceti miliónů turistů z celého světa. Za celý rok jsou zadrženy přibližně dva tisíce migrantů. V poměru to vychází, že na šest tisíc Čechů připadá jeden uprchlík. To mě nepřijde jako nějaká katastrofa. Když si člověk spočítá, že za jeden rok přijde do Evropy okolo 600 tisíc migrantů, což je přibližně ani ne pět promile obyvatel Evropské unie. Nárůst oproti minulým rokům zde je, ale není nijak tragický, jak se nám snaží vnutit různí populisté a demagogové, pro které je toto téma jen politický profit, protože s jinými tématy by u prostých občanů neuspěli. Pro příklad, kdyby k nám přišlo těchto několik stovek tisíc uprchlíků, kterými by se zaplnilo například Letenské náměstí, bylo by to pro okolí této městské části nejspíš velký problém. Pokud se však rozmístí po celé Evropské unii, tak jde o velice zanedbatelný prvek. Mějme na vědomí, že Evropská unie je osmý největší "stát" s rozlohou přes čtyři milióny kilometrů čtverečních. Při počtech nám tedy vychází, že například na dvoumiliónovou Prahu by připadalo jen okolo sedmdesáti uprchlíků, se kterými by se běžný občan Prahy nemusel nikdy v životě ani potkat.
Spojené státy přijímají každý rok přes milión uprchlíků z celého světa a přesto je jejich země stabilní, perspektivní a před přílivem uprchlíků se nehroutí. Přitom jsou Spojené státy v počtu obyvatel oproti Evropské unii poloviční. Právě na Americe je stejně nejvíc báječné, že i přesto, že byla založená tenkrát řekněme pološílenou dogmatickou a navíc pokryteckou křesťanskou skupinou z Evropy, tak i přesto se z ní stal jeden obrovský kotel lidí z celého světa, kteří se spolu naučili, i přes to všechno co bylo, velmi dobře vycházet.
Občané Spojených států a Evropské unie žijí ve velmi prosperujícím prostředí, není lepšího. Nemohli jsme se narodit v lepší části světa, pro nás už není kam emigrovat. Přesto jsou například někteří Češi neustále s něčím nespokojeni. Navíc je problém, že se nedokážou dívat za hranice své země. Ve většině internetových diskuzí už nejde o objektivní diskuze, ale o pouhé ventilování nenávisti z různých manipulativních, jednoduchých populistických internetových zdrojů, za kterou se schovává vlastní frustrace nebo strach z neznalosti.
Zkusme se třeba alespoň na chvíli zamyslet, kolik známe cizinců, kteří žádají o azyl, nebo kteří mají udělený dlouhodobý pobyt v České republice a ne čerpat různé populistické příspěvky jen z pofiderních nenávistných hoaxů, kterých je na internetu sdílených už tak dost.
Většina uprchlíků netouží po ničem jiném, než se vrátit do své země. Není potřeba se tvářit, že problém na téma uprchlíků neexistuje. Ten problém existuje a je potřeba ho řešit, bez emocí, bez dogmat různého typu, bez strachu a hlavně bez nenávisti z vlastní slabosti.
Autor: Patrik Pluhař
Tagy