Autor fotografie: Yvan-7, flickr public domain|Popisek: Ilustrační obrázek
V Africe nyní vládne neklid. V několika zemích proběhly převraty, které mají výrazný protifrancouzský osten. Na příčiny jsme se zeptali předního českého afrikanisty, docenta Jana Záhoříka z Katedry blízkovýchodních studií Filozofické fakulty Západočeské univerzity. Zajímalo nás rovněž, jaké v současné vztahy panují na trase Česká republika-Afrika, a jak je možné docílit jejich zlepšení.
Pane docente, v řadě afrických zemí proběhly v poslední době puče. Mají převraty něco společného, nějaký spojující článek?
Jistě, převraty mají společného to, že se odehrávají či odehrály výhradně ve frankofonní Africe. To znamená hovoříme o mnohdy tradičních baštách té takzvané Françafrique. Mají tedy společného jmenovatele ve Francii a ve francouzské koloniální minulost, jakož (a vlastně především) neokoloniální přítomnosti. Žádná jiná koloniální mocnost si neuchovala takovou míru kontroly nad někdejšími državami jako právě Francie. Dalším společným jmenovatelem je, že se jedná o převraty organizované povětšinou mladšími důstojníky, kteří se vesměs vzájemně znají. Jedná se tak i o svého druhu generační střet, kromě světonázorového, protože vládnoucí elity patří spíše ke starší generaci a díky historii svých rodin (nejnověji například rodina Aliho Bonga v Gabonu) jsou velmi spjati s Francií. A třetím, logicky z toho vycházejícím článkem, je snaha o vymanění se ze závislosti na Francii, snaha o skutečné zlepšení ekonomické a bezpečnostní situace v té či oné zemi, snaha o přehození výhybky směrem k multipolárnímu světu.
Nevyčerpal se z Vašeho pohledu systém neokolonialismu, tedy francouzského vměšování do zemí západní a střední Afriky a udržování svého vlivu v těchto oblastech?
Bezesporu, to, co bylo možné během studené války vzhledem k řekněme ideovému střetu mezi dvěma znepřátelenými bloky, již dnes možné není, protože Afrika se stejně jako celý svět změnila. Pozorujeme nebývalý vzestup takzvaného Globálního Jihu, a mnohé africké země jsou či chtějí být součástí tohoto vzestupu. Naopak přílišná vazba na Francii tomuto brání či bránila, ať už se jedná o nevýhodné smlouvy v oblasti těžby surovin, mnohdy tragickou bezpečnostní situaci, navázání západoafrického franku na euro atd. Samozřejmě, nedělejme si iluze, působení Číny a jiných mocností mnohdy také připomíná tyto neokoloniální praktiky, rozdíl je ale v tom, že Čína (a třeba Turecko, Indie, aj.) po celé Africe staví infrastrukturu, pomáhá rozvíjet zemědělství a průmysl, vzdělávání a to vše samozřejmě výměnou za přístup k nerostným surovinám. V tomto směru Francie nemůže moc konkurovat. A ten takzvaný „švédský stůl“, z něhož si dnes Afrika může vybrat, se neustále rozšiřuje. Myslím tím tedy počet zemí ochotných tak či onak v Africe investovat a rozvíjet jakékoliv obchodní či vzdělávací a jiné aktivity.
Nenastal čas, aby francouzský prezident Emmanuel Macron přehodnotil svůj přístup k tomuto regionu a redefinoval či nově nastavil vztahy s ním?
O redefinici vztahu mezi Francií a Afrikou se diskutuje již přinejmenším od dob Nicolase Sarkozyho. Ruku na srdce, nemám pocit, že by se od té doby ve francouzské neokoloniální mentalitě cokoliv změnilo, a i moji francouzští přátelé přiznávají, že Francie měla tyto země opustit už dávno. Problém je samozřejmě v tom, že je výhodné mít bezproblémový přístup k surovinám skrze mnohdy uměle udržované loutky. No a proti tomu se nyní vymezují ti či oni „pučisté“.
Může mít ,,africký neklid" i nějaké dopady na bezpečnost Evropy?
Bezprostředně v tomto okamžiku asi úplně ne. V dlouhodobém horizontu bude samozřejmě záležet na tom, jak moc se podaří udržet bezpečnostní situaci v klidu v zemích, jako je Burkina Faso, Niger a Mali (případně i v Nigérii), tedy těch státech, které se potýkají s operacemi radikálních islamistů z Boko Haram, Islámského státu a celé řady jiných. Je zde také faktor environmentální, tyto země v Sahelu (tedy území mezi Saharou a rovníkovými lesnatými oblastmi) jsou velmi zasaženy zhoršujícím se suchem. No a kombinace bezpečnostních, socio-ekonomických a environmentálních faktorů samozřejmě může vést kupříkladu k zvýšenému tlaku na migraci či hledání nových příležitostí. Zatím bych ale zůstal v klidu, neumím předvídat budoucnost, ale je třeba vyčkat a pozorovat, jaký skutečný dopad tyto převraty budou mít.
Vnímají čeští politikové podle Vás dostatečně situaci na africkém kontinentě v širším ekonomicko-bezpečnostním rámci? A jak v této souvislosti hodnotíte v obecné rovině dosavadní snahy Evropy o jakýsi restart vztahů s Afrikou?
Myslím, že někteří jednotliví politici v ČR si uvědomují důležitost Afriky pro 21. století a tudíž i pro ČR, ale jak jsem jinak optimistou, zůstal bych zde v tom hodnocení spíše střízlivý. Vyčítám všem polistopadovým vládám, že Afriku zcela opustily, ba přímo ignorovaly. A to neříkám proto, že jsem afrikanistou, ale mimo jiné proto, že někdejším Československem prošly stovky, ba tisíce afrických studentů, s mnohými se znám, a mnozí z těchto lidí, kterým je dnes třeba 60 let, tak se staly ve svých zemích velmi úspěšnými, dotáhli to na pozice ministrů, prezidentů, podnikatelů atd. Mají k někdejšímu Československu velmi kladný vztah a mnozí z nich by uvítali daleko větší angažovanost ČR v Africe. Česká republika tohoto potenciálu nedokázala využít naprosto nijak svým jednosměrným soustředěním na EU a USA. Nehodnotím to z hlediska ekonomického, protože nejsem ekonom, ale z hlediska praktického. Myslím, že to ukazuje na celkovou bezkoncepčnost České republiky, kdy chvíli nás zajímá to, chvíli ono, ale nejsme schopni si uvědomit, že pro kupříkladu byznys s Afrikou je důležitá konzistence a udržování vazeb, přestože z nich momentálně v tomto konkrétním okamžiku nic takzvaně „nekápne“. Takže jsem samozřejmě uvítal s potěšením jakési „znovuobjevení“ Afriky na českém politickém poli. Do jaké míry jde o autentickou „africkou politiku“, a do jaké míry je to něco, co je nám vnuceno vnějším světem, to neumím posoudit.
Čeští politikové se už o kontakty s Afrikou snaží. Prezident Petr Pavel hostil na Hradě mosambickou hlavu státu, Vít Rakušan zavítal do Senegalu, Ghany a Rwandy. Co můžeme africkým zemím konkrétně nabídnout?
Jak jsem říkal, Československo se těší velmi dobrému jménu zejména v těch zemích, kde během studené války docházelo k nějaké míře nadstandardních kontaktů, ať již v průmyslu, strojírenství, lékařství, vzdělávání, atd. Jedná se třeba o Etiopii, Angolu, Mosambik, Súdán, Libyi, Alžírsko a celou řadu dalších. Vesměs se jedná o země nesmírně bohaté na nerostné suroviny. Česká republika může nabídnout leccos ze svého průmyslu, ale třeba i spolupráci v zemědělství, vzdělávání, vědě a výzkumu. Naši geologové kupříkladu odvádějí v Etiopii skvělou práci při mapování geologického a hydrogeologického podloží, a takto by se dalo pokračovat. Africké metropole jsou plné všelijakých start-upů, mladých lidí plně zaujatých digitalizací a inovacemi a to je přesně něco, kde by se dalo využít potenciálu. Nebo třeba české firmy staví v Senegalu síť regionálních letišť, čili to je doklad toho, že „to lze“. Samozřejmě důležitým segmentem je zbrojní průmysl, který si z ČR do Afriky vždy dokáže tak či onak najít cestu. Čili prostor je, jde jen o to, jak to uchopit, a přijít s nějakou skutečnou koncepcí, naučit také české firmy nebát se Afriky.
Nicméně návštěvy českých politiků v Evropě zatím nepřinesly hmatatelný úspěch v podobě konkrétních smluv o spolupráci kromě signování memoranda ve Rwandě. Vyžaduje Afrika jiný, určitý specifický přístup, odlišné formy jednání, aby se docílilo kýžených výsledků? Vidí nás africké země jako plnohodnotného partnera?
Česká republika má tu výhodu, že její jméno v leckterých afrických zemích dobře rezonuje, ale spolupráce s Afrikou (a teď je jedno, zda se bavíme o Nigérii, Senegalu, nebo Etiopii) vyžaduje především dlouhodobou koncepci, trpělivost a časté setkávání se. To platí jak o akademickém, tak podnikatelském či jiném sektoru. Je třeba dát autenticky najevo, že Afrika je pro nás partner, a že s námi jako s relevantním partnerem také může počítat.
Hodnotíte snahy Evropy o navázání hlubších vztahů s Afrikou zároveň jako součást strategie jejího odklonu od Číny, potažmo Ruska? Čína si zde systematicky buduje své vazby, Rusko sem zaměřuje svou pozornost poté, co EU zavádí nové balíčky sankcí
Afrika je náš nejbližší soused a máme s ní mnoho společného, takže je jen logické, pokud se evropské země snaží o jakýsi restart. Jen je třeba mít na mysli, že musíme s africkými partnery jednat jako se sobě rovnými a necpat jim nějaké naše ideologicky zabarvené agendy. V tomto případě má Čína výhodu, nic jim nenutí, jde o velmi pragmatický přístup, zatímco mnozí evropští představitelé a diplomaté, kteří mnohdy o Africe nevědí vůbec nic, tak mají pocit, že musí neustále své africké kolegy mentorovat, a to je samozřejmě špatně. Každopádně si myslím, že pro Českou republiku se jedná nyní o poslední možnost, jak se v některých afrických zemích dobře zaháčkovat, mimo jiné třeba i prostřednictvím těch historických vazeb, o kterých jsem již hovořil.