foto: Dušan Dostál/Badatel a historik Jaroslav Čvančara s presižní zahraniční cenou za přínos literatuře
Na Západě vládne druh socialismu, který relativizuje morálku i prastaré významy jako vlast, národ nebo rodina, říká skaut, badatel a hudebník Jaroslav Čvančara. Na druhou stranu EU jen vysílá jeden zákaz za druhým. A v Americe vládnou nátlakové skupiny, které chtějí jako kdysi u nás komunisté a nacisté nejen bourat sochy, ale dokonce zakazovat filmy typu Sněhurka a sedm trpaslíků, tvrdí autor mimořádné trilogie „Někomu život, někomu smrt“ a dalších úspěšných knih na téma historie čs. odboje ve 2. světové válce.
Za několik dní tu máme volby. V programech mnoha politických stran a hnutí se to jen hemží pojmy vlast, svoboda, vlastenectví a hrdost k národu. Je podle vás rozdíl v pojmu české vlastenectví za starých časů a dnes?
Nejsem filozof, natož politolog, abych se mohl vyjadřovat k tak obtížnému tématu, jako je pojem vlast a vlastenectví. Není to pro mne již proto, že nechci sklouznout k trapnému patetismu. V zásadě si myslím, že skutečný vlastenec má usilovat o blaho své země. Vlastenectví je po staletí předávaná hodnota. To je úcta k práci, k obětem předků, ctění jejich tradic a rozvoje jejich myšlenek a ideí. Znamená to být hrdým na to, co dokázali naši otcové a dědové. Svoboda v konzervativním pojetí slova má být vždy spojená s řádem a odpovědností. Bez toho přerůstá v anarchii. A to se nyní, podle mého názoru děje na Západě. Vlast bychom měli vnímat jako Českou republiku a ne jako sterilní Evropskou unii. My, Češi, Slováci, ale myslím, že i Poláci, Maďaři a východní Němci, jsme byli nuceni žít v totalitních politických systémech. Díky tomu jsme se naučili číst mezi řádky a manévrovat. Tak jsme k některým ideologickým klišé poněkud vnímavější než na Západě. Následky všeho předchozího, včetně strašných lidských obětí, zná každý, kdo chce znát. Z historie rovněž víme, že všechny lži už tu byly.
Jak a kde má ale dnešní mladý člověk přijmout ideu lásky ke své vlasti, když se dnes nejen u nás slovo vlastenec považuje za urážku a takoví lidé jsou samozvaným mainstreamem a intelektuály titulováni jako nacionalisté, nebo ještě hůře?
Západ je již příliš dlouho zhýčkán materiálním přebytkem, a neustálé experimentování EU s řízením Evropy a jejím nereálným socialismem, to podle mého názoru dotáhl na samotný kraj propasti. Proč najednou tolik lidí pohrdá vlastní zemí a vlastní kulturou? Proč ji téměř nenávidí? Vlastní civilizace se relativizuje. Je to doba, kdy v médiích a projevech politiků mizí poslední poselství morálky a citu, vše je zatlačováno do vulgarit a agrese. Západ se v 80. a 90. letech postupně měnil, až se definitivně proměnil v jistý druh socialismu, v němž neustále ubývá svobod. Nejeden představitel odmítá staleté tradice a náboženství. Výsledkem je postupné boření národních států, rozvracení tradičních rodin a hlavně bezbřehý politický multikulturalismus. Tento experiment samozřejmě musí skončit krachem!
Co je podle vás nyní největší nebezpečí pro Evropu? Německo?
Hledání spásy v islamizaci Evropy je podle mého názoru nejhrozivější problém tak, že jiná témata jsou v tuto chvíli pro mne druhořadá. Proč? Protože vnitřně zdegenerovaná římská civilizace rovněž podlehla méně vyspělým. Proto dnes potřebujeme ochranu naší vlastní „domácí“ české kultury. Současný import cizích kultur nás podle mého mínění nijak „neobohacuje“. Naopak, dekadentní elity vyhledávají konflikty. Ničí, likvidují, dehonestují. Usilují evidentně o absolutní chaos.
Chtějí pořád něco přikazovat. Zákazy, samé zákazy! Začínají vždy nenápadnými eufemismy, jakoby ušlechtilými motivy. Nesmíte kouřit v hospodách, nesmíte chodit do lesa. Nesmíte to a ono. Umějí zvláště mladé lehce omámit. Všechny ty jejich kolektivistické fantazie mi připadají nepřirozené, jako když se někdo zbláznil. V rozvinuté civilizaci prostě pokrok není vždy pokrokem. Když začnete podkopávat svobodu, pak se těžko hledají ti, kteří by svobodu bránili. Možná se Vám to bude zdát absurdní, ale Němci mi připadají jako ovce. Do poslední chvíle věří svým vůdcům. Když jim začne docházet, že něco není v pořádku, tak je nejen pozdě, ale obvykle s sebou strhnou ostatní národy.
Jste milovníkem Ameriky a Divokého západu, procestoval jste mimo jiné indiánská bojiště a místa spojená s občanskou válkou Severu proti Jihu. Jak se díváte na relativizaci vlastních dějin Made in USA, kde levicové gangy výtržníků ničí sochy vojáků otrokářského Jihu, padlých před více než 150 lety, a které přitom nevadily ani levicovému Obamovi?
V naší zemi jsme už mnohokrát zažili bourání soch. Po převratu 1918 maršála Radeckého, za Protektorátu, kdy se v ideji nacionálního socialismu odstraňovaly sochy Masaryka, Beneše, Štefánika, aj. V současnosti známe pomalovávání domovních fasád. Drtivá většina obyvatelstva je sice proti, ale politikové a média se zřejmě bojí několika „umělců“, a možná jim dokonce fandí. Kam až to jednou povede? Vzpomeňme na běsnění Rudých gard v Číně. Nemusíme chodit až do vzdálené minulosti. V Afghánistánu to bylo ničení Buddhy, tzv. Islámský stát ničí stavby v Palmýře, které jsou staré tisíce let. Celoživotně jsem byl názoru, že USA dělají celkem správnou politiku. Byl jsem téměř proamerickým patriotem. Ne, nebyl a není to nějaký můj omyl. Změnu názorů dávám za vinu nástupem lidí typu prezidenta Clintona či Obamy. Jmenovaní dokázali vskutku nevídané věci. Jejich obdivovatelé v Americe usilují o ničení americké identity, mazání paměti národa. V Americe nátlakové skupiny zakazují klasické filmy, jako např. Intolerance, Zrození národa, Jih proti Severu, dokonce prý i Disneyovu kreslenou Sněhurku a sedm trpaslíků. Ničí sochy jižanských vojáků, odstraňují sochy generála Lee. Mají spadeno na Thomase Jeffersona, dokonce i na Kryštofa Kolumba. Jaké zákazy budou asi následovat příště? Knihy? Přijdou po tom všem opět na řadu lidé? Ti se „špatnými“ názory nebo se špatnou barvou pleti, tentokrát bílou, budou snad internováni? Všechno už tady bylo, a vždy to pocházelo od takzvaných socialistů, ať tzv. nacionálních nebo údajně reálných?
Zpět do Evropy. Pravdou je, že budoucnost klasických klubů vojenské historie je ohrožena snahou Evropské unie odzbrojit její občany, držící legálním způsobem střelné zbraně. Včetně těch historických a třeba i už nefunkčních, které ovšem kluby potřebují pro svou činnost. Ve Francii už tito nadšenci nastoupili minimálně jednou na slavnostní přehlídku s košťaty místo pušek. Co říkáte na tyto direktivy, navíc v době islámské teroristické ofenzivy, při které se shodou okolností vraždilo i na dohled sídla EU?
Víte, významný představitel Americké revoluce Richard Henry Lee, jenž mimochodem podal návrh na nezávislost od Británie, kdysi pravil: „K zachování svobody je nezbytné, aby lidé vždy měli zbraně, a také aby se učili, zejména v mládí, jak je používat…“ Západní Evropa nyní sama sebe dobrovolně vydává všanc migrantům z islámských zemí. Ti bez problémů a cílevědomě vytvářejí svoje enklávy, a to bez jakékoliv nutnosti se asimilovat. Přinášejí své kruté zvyky a ideologii, a tak Evropu dobývají. Někteří politici či umělci už mají kalhoty dole a nahlas říkají: „Na teroristické útoky si musíme zvykat." Ne! Nemusíme! O důvodech snah Bruselu odzbrojit obyvatelstvo je možné uvažovat donekonečna. Občan s totalitní zkušeností si jistě odpoví okamžitě. Celoživotně zastávám názor, že máme právo sebe, své blízké a svůj majetek chránit, a to i za použití zbraně. Hrozba násilím je považována za násilný útok a proti tomu je přípustné se bránit. Cílem je v prvé řadě zastavení útoku, a když už musíš střílet, tak střílej! Pak teprve hledej právníky. U soudu se pak můžeš domáhat nějakého práva. Je to rozhodně lepší, než ve své naivitě, vinou nějakého teroristy, zemřít. Je podobnost se starověkým Římem opět čistě náhodná? Spějeme ke stejnému konci?
Před několika dny jste ve Skalici obdržel prestižní Cenu Vojtěcha Zamarovského. Čeho si na ocenění nejvíce vážíte a čím se na poli vojenské historie zabýváte nyní? Nebo jste už odešel do badatelského důchodu?
Klub spisovatelů literatury faktu, který je součástí Asociace organizací slovenských spisovatelů, mi udělil Cenu Vojtěcha Zamarovského „Za trvalý přínos v oblasti literatury faktu.“ Velkolepé předání ceny, při kterém účinkovala známé Moyzesovo kvarteto, bylo pro mne nádherné dvoudenní setkání, symbolizující vřelé slovenské a české kulturní vztahy. Bohužel, v Čechách až na výjimky zájem téměř nikdo neprojevil. Jsem ale moc rád, že se slavnostní akt uskutečnil právě ve Skalici – v místě s úžasnou historií. Město je spojeno se jmény československých parašutistů, jako byli Jaroslav Klemeš a Oldřich Dvořák. Skalicí procházeli členové skupiny ZINC, vysazené v noci na 28. března 1942 u nedaleké obce Gbely. A pouhých pár kilometrů odsud u Petrova, se odehrála přestřelka mezi velitelem ZINC Oldřichem Pechalem a německými celníky.
Tagy