Autor fotografie: CC BY 2.0|Popisek: Houfnice Dana
Exkluzivní povídka spisovatele Jana Kotouče pro Security magazín doplňuje příběh autorova nejnovějšího románu Strnadův efekt, příběh skladníka z Mostu Matěje Strnada, který byl ve špatnou chvíli na špatném místě a nyní je na něm, aby s pomocí Armády České republiky zachránil svět před vyhlazením mimozemšťany.
Nikdo nečekal mimozemský útok na Brno.
Kapitán Kadaš v životě nepřemýšlel nad tím, jestli je lidstvo ve vesmíru samo. Když se před krátkou dobou potvrdilo, že mimozemšťani skutečně existují, byl v šoku jako většina planety. Upnul se k tomu, co znal.
Občas absolvovali brífinky, vysvětlovali jim, že někde na oběžné dráze je mimozemská loď, která po celé planetě vytváří něco, čemu vědátoři říkali „portály“. Vypadalo to jako velká chromová koule. A z těch vycházelo nějaké záření, co pomalu zabíjelo lidstvo.
Spousta lidí to jednoduše psychicky nevydržela. Zhroutila se, zbláznila se. Kdyby měl Kadaš čas nad tím vším chvíli přemýšlet, možná by to taky psychicky nevydržel.
Jenže události nabraly rychlý spád.
Z jednoho z portálů začali vyskakovat nějací panáci, které armáda hned překřtila na „chromáky“. Zrcadlový panák s nějakými čepelemi místo rukou.
Šli po nějakém chlapovi, jménem Matěj Strnad. Kadaš pochopil, že to je nějaký týpek z Mostu, co byl ve špatnou chvíli na špatném místě a do těla se mu dostal nějaký mimozemský bazmekt, díky kterému může ty portály teď zavírat.
Kadaš tomu nerozuměl, ale život v armádě ho naučil, že nemusí všemu rozumět.
Věděl, že ten Strnad je z nějakého důvodu klíč k záchraně světa a že s armádní eskortou, které velel Kadašův kamarád z Afgoše Libor Postler, se snaží zavíráním portálů určit, odkud to záření přichází. K tomu měl ještě pár vědátorů.
Kadaš už se jen těžko dával dohromady z toho, že se teď používají termíny jako „záchrana světa“.
Brífinky v mezičase pokračovaly. Neustále jim vysvětlovali, co se děje kolem Strnada, jaká hlášení podal Postler a co za typy chromáků se jim postavily do cesty.
Jak už to v armádě bývá, nechyběla spousta PowerPointových prezentací, kde na každém slidu byla fotka nějakého chromáka, od těch panáků po něco, co vypadalo jako velký robotický rejnok, který létal.
A potom zaútočili na Brno.
Vědělo se, že jeden z portálů je v obchodním centru Vaňkovka. V první chvíli Vaňkovku evakuovali a budovu zavřeli. Ale jak dny postupovaly a nehrozilo okamžité nebezpečí, lidi chtěli obchody zase otevřít. Portály lidi možná zářením pomalu zabíjely, ale to byla vzdálená budoucnost, potřeba nových pantoflů z obchodu byla silnější. Nemluvě o tom, že lidé byli zvyklí to brát z Hlaváku na Zvonařku přes Vaňkovku.
A tak byla Vaňkovka plná lidí, když z portálu začaly vyskakovat chromáci a zabíjet všechno kolem sebe. Některým lidem se podařilo z Vaňkovky utéct. Většině ne.
Stalo se to v době, kdy většina dostupné techniky české armády byla na Slovensku spolu se Strnadem a snažili se zavřít portál v Banské Bystrici, kde došlo k největšímu zaznamenanému útoku chromáků a bojovalo se skoro o každou ulici.
A teď se totéž stalo i v Brně a podle hlášení chromáci útočili z portálů na spoustu dalších míst po celém světě.
V Brně zastihli všechny nepřipravené.
Kadaš poslouchal ta hlášení, ale i teď, když stál na vojenském stanovišti na Petrově a sledoval blížící se hordy chromáků, uvědomoval si, že nikdy doopravdy nevěřil, že se to stane někde kolem něj.
A proč bys tomu neměl věřit? Vyčítal sám sobě. V Afgoši jsi věřil, že se to stát může a když Talibánci napadli tvůj konvoj, tak jsi nad tím nedumal a prostě jsi jednal. Proč jsi tomu nevěřil teď?
Jenže Talibánci nebyli chromoví panáci, co na vás posílá civilizace z kosmu a nevyskakovali z portálu uprostřed Vaňkovky.
Nejdřív hned před Vaňkovkou chromáci rozsekali kordon policie, včetně zásahovky. Jeden z těch obřích několik metrů vysokých chromáků potom odřízl bévépéčka od 7. mechanizované brigády, která postupovala skrz město od Bučovic a Hranic na Moravě. Megachromák doběhl na autobusové nádraží Zvonařka a házel po přijíždějících bévépéčkách autobusy.
Nakonec ho skolili, ale za cenu obrovských ztrát.
Potom z portálu vyletěli dva létající kolosy, rejnoci. S těmi se utkali české Mi-24 z Náměšti. Ale ty nestihly dorazit, dokud neničili město.
Nebyl v tom náhodný cíl. Žádný systém. Tady ne. Prostě kolem sebe rozsévaly zkázu.
Když je vrtulníky – za cenu ztráty pěti strojů – konečně sestřelily, také se to neobešlo bez následků.
Jeden rejnok se zřítil přímo na Náměstí Svobody, zničil orloj a řadu budov.
Další klesl na velké pole mezi Komínem a Bystrcí.
Mezitím městem dál postupovali chromáci, hlavně ty obyčejné, pěší verze.
A docházelo, co by se jim postavilo do cesty.
Naštěstí z vrchu Petrov se dalo vytvořit dobré obranné postavení, hlavně ze strany od nádraží a Vaňkovky.
A tam teď byl Kadaš. Kterému velení spadlo do klína. Nejdřív byl taktickým velením pověřen plukovník, který si utvořil předsunuté velitelské stanoviště – neboli FOB – v budově nádraží a hned se přes něj převalili chromáci. Někde byl i nějaký major, ale ten byl nezvěstný.
A tak na Petrově stál Kadaš a zatím byl hlavním velitelem obrany Brna. Kapitán. Stačilo se rozhlédnout kolem sebe a bylo mu jasné, jak zoufalá je situace.
Posbírali vojáky z různých jednotek, které se zrovna vyskytovaly v okolí Brna. Kadaš měl k sobě pár dalších lidí ze Šestky, ale jinak to byly nováčci. Několik kluků ze 7. mechanizované brigády, čety z ochrany letiště v Náměšti, a dost učitelů z Univerzity obrany. A k tomu i studenti. Vojáci v základním výcviku z Vyškova a studenti na Univerzitě obrany.
Neměli pro ně dost ručních zbraní, ty také museli dovézt z Vyškova.
A tihle vojáci teď museli zastavit nápor chromáků.
„Čekejte na rozkaz k palbě!“ nařídil do vysílačky, zatímco se chromáci valili od Hlavního nádraží ke schodům směrem na Petrov.
„Kapitáne, volá vás Černá královna,“ oznámil mu pobočník.
Kadaš si vzal telefon.
„Já Černá Věž.“
„Na volací znaky se vyser, Šimone,“ ozval se hlas plukovníka Žbibra. Velící důstojník základny ve Vyškově byl pověřen strategickou koordinací. „Dany se prodírají skrz Brno, už jsou skoro na pozicích. Umístíme je na Šiligráku a vypálíme na Vaňkovku.“
„Rozumím, pane.“
„Potřebujeme ještě trochu času. Na Šilingrák se nejrychlejším způsobem převalí přes Petrov. Musíte je zadržet. Stačí pár minut.“
Kadaš si nebyl jistý, jestli těch pár minut projde. Věděl, že několik děl typu DANA ze 13. dělostřeleckého pluku se přesouvalo z Jince ještě, než v Brně propukl ten chaos. Děla dokázala pálit i z větší dálky, ale nepřítel občas dokázal portály pohybovat nebo je postavit do cesty přilétající střele. Proto se velení rozhodlo umístit děla co nejblíž.
A pokud kolem portálu zasypou Vaňkovku, bude to stačit.
„Rozumím, pane. Černá Věž končí.“
Chromáci se blížili.
„Vlastně se to moc neliší od klasického obranného postavení a boje proti početnějšímu hůř vyzbrojenému nepříteli,“ řekl vedle Kadaše filizoficky Petr Müller, civilní vojenský historik, který učil na Univerzitě obrany.
„Je to jako třeba v Somálsku.“
Pro Kadaše to byla slabá útěcha.
Spousta těch studentů byla před rokem ještě na střední škole. Teď s puškami bojovali proti mimozemšťanům.
Nakonec se přiblížili.
„Pal!“
Zahájili palbu. Někteří chromáci padli hned, ale někteří jen zakolísali a běželi dál. Na chromáky byla nejlepší protipancéřová munice, jenže té neměli dost.
A tak obránci stříleli z toho, co měli. Horda chromáků prořídla, ale ne všechny zastavili z bezpečné vzdálenosti. Několik chromáků nepoužilo schody, ale se svými čepelovými pažemi se vyškrábali po zdi na hradby, kde rozsekali několik obránců.
Křik. Chaos.
Palba pokračovala.
Nakonec byla vlna chromáků zlikvidována.
Ale hradby byly pokryté raněnými a umírajícími.
Vojáci, studenty, vlastně děti.
Zdravotníci byli hned u nich. Nejen ti vojenští, měli tu i pár sester a lékařů z Nemocnice svaté Anny.
„Není to jako Somálsko,“ připustil vedle něj Müller.
Kadaš se snažil na nic nemyslet a k očím přiložil dalekohled.
Zlikvidovali celou útočnou vlnu. Ale z portálu časem určitě vylezou další.
„Bílý střelec je připraven k palbě!“ hlásil spojař.
To byl kód pro DANY.
Všichni se připravili.
V tom všem rachot děl skoro zanikl.
Ale nezaniklo, když projektily dopadly na Vaňkovku. Tato stará budova, původně tovární hala, vydržela hodně.
Jenže ne všechno. Boje už dost oslabily statiku a pod náporem salvy z děl se nakonec zhroutila.
Zasypala portál a všechny chromáky.
Někdo začal jásat.
„Jo! To čumíte, vy mrchy!“
„Vaňkovka stejně byla jediným obchoďákem, kde se ještě muselo platit za hajzly,“ poznamenal jiný voják a odpověděla mu vlna smíchu.
Kadaš se nesmál.
Sledoval vše dalekohledem.
Věděl, že to je jenom dočasné řešení. Ten portál tam stále je.
A pokud Matěj Strnad nenajde způsob, jak to celé zastavit, Brno nepřežije.
Stejně jako nepřežije celý svět.
O autorovi
Povídka doplňuje příběh autorova nejnovějšího románu Strnadův efekt, příběh skladníka z Mostu Matěje Strnada, který byl ve špatnou chvíli na špatném místě a nyní je na něm, aby s pomocí Armády České republiky zachránil svět před vyhlazením mimozemšťany.
Jan Kotouč je jedním z nejúspěšnějších českých autorů sci-fi a alternativní historie. Od roku 2009 vydal na dvě desítky románů. Do žánru sci-fi spadají jeho rozsáhlé cykly Sektor Hirano a Centrální impérium. Na poli alternativní historie ho proslavil v roce 2016 román Nad českými zeměmi slunce nezapadá, který odstartoval jeho nejúspěšnější sérii České země, pojednávající o boji českého námořního letectva proti rozpínavému carskému Rusku.
Kromě toho svými povídkami pravidelně přispívá do prestižních žánrových antologií a je také jedním z mála českých autorů, kdo prorazil na anglicky mluvící trh s úspěšným překladem série Centrální impérium. Kromě psaní pořádá kurzy tvůrčího psaní a učí na vysoké škole.
Link na román:
//www.knihydobrovsky.cz/kniha/strnaduv-efekt-560951179