foto: redakce SM/plk. MUDr. Václav Masopust
Superspecializace lékařů zvyšuje kvalitu péče, zároveň ale přináší nové výzvy. O roli telemedicíny a budoucnosti traumatologie hovoří plk. Václav Masopust.
Rostoucí specializace lékařů přináší vyšší kvalitu a bezpečnost péče, současně ale komplikuje zajištění zdravotnických týmů pro humanitární mise, krizové situace i odlehlé regiony. Významnou roli proto začínají hrát telemedicína, umělá inteligence a moderní komunikační technologie, které dokážou propojit odborníky napříč kontinenty. O výzvách současné traumatologie, zkušenostech ze zahraničních misí i budoucnosti telechirurgie hovoří plk. gšt. MUDr. Václav Masopust, Ph.D.
Co podle Vás způsobuje čím dál užší specializaci lékařů?
Superspecializace představuje přirozený důsledek vývoje moderní medicíny. Na zdravotnická pracoviště i jednotlivé lékaře je kladen stále větší důraz na maximální kvalitu a bezpečnost léčby, a to zejména v oblasti chirurgických a dalších invazivních výkonů.
Opakované provádění stejných zákroků vede k vyšší odbornosti, větší preciznosti a současně ke snižování počtu komplikací. Sériovost výkonů tak významně přispívá k dosažení špičkových výsledků.
S rostoucí mírou specializace však vzniká i určitý problém – postupné zužování spektra obecných odborných dovedností lékařů. Tento trend je patrný například v traumatologii, která dnes zahrnuje řadu úzce zaměřených subspecializací. Ve velkých nemocnicích lze potřebné odborníky soustředit na jednom pracovišti a zajistit tak komplexní péči na vysoké úrovni.
Odlišná situace nastává v případě krizových nebo humanitárních misí, kdy je třeba vyslat tým schopný zajistit široké spektrum traumatologických výkonů přímo v místě potřeby. Pokud by měl být zastoupen dostatečný počet specialistů pokrývajících všechny oblasti traumatologie, bylo by nutné vyslat nejméně čtyřicet odborníků, což je z organizačních i logistických důvodů prakticky nereálné.
Právě proto jsou operační týmy určené pro krizové situace koncipovány jinak. Současný model počítá s pětičlenným týmem, jehož členové musí disponovat nejen vysokou odborností, ale také širokým spektrem praktických dovedností a schopností pružně reagovat na různorodé klinické situace. Hledání rovnováhy mezi superspecializací a zachováním dostatečné univerzálnosti zdravotnického personálu tak představuje jednu z klíčových výzev současné medicíny.
Jak probíhá organizace záchranných operací v případě globálních konfliktů?
V minulosti byl na přípravu humanitárních misí k dispozici podstatně delší časový prostor. Pokud si vzpomínám, informace o plánovaném nasazení bývala známa přibližně šest měsíců předem.
Taková doba umožňovala nejen absolvování kurzů zaměřených na přežití a práci v krizových podmínkách, ale také cílenou odbornou přípravu. Lékaři měli možnost doplnit si znalosti a dovednosti v oblastech, se kterými se ve své běžné klinické praxi nesetkávali.
I na tehdy špičkových traumatologických pracovištích nebylo možné pokrýt celé spektrum výkonů, protože některé oblasti zasahovaly do kompetencí jiných oborů. Před odjezdem na misi proto bylo nezbytné věnovat čas doplnění znalostí a praktickému nácviku postupů, které mohly být v terénu potřebné.
V současnosti je situace výrazně odlišná. Při vysílání týmů na humanitární mise se může čas určený k přípravě zkrátit na pouhé čtyři hodiny. V takových podmínkách již není prostor pro dodatečné vzdělávání ani specializovaný výcvik.
Klíčovým faktorem se proto stává správný výběr členů týmu. Je nezbytné předem vědět, koho lze do mise vyslat a na jaké schopnosti a zkušenosti se lze spolehnout, protože veškerá potřebná připravenost musí existovat již před samotným rozhodnutím o nasazení.
Která ze zahraničních misí byla pro Vás nejtěžší a zároveň kde byly nejvíc užitečné telekomunikační technologie?
Nelze jednoznačně označit některou z misí za nejtěžší, protože každá představovala odlišné odborné i organizační výzvy. Zásadní rozdíl spočívá již v samotné roli, kterou zdravotník na misi zastává. Jiná je situace, pokud je vyslán jako specialista v konkrétním oboru, a jiná, pokud je jeho úkolem vyšetřovat pacienty a vybírat ty, kteří budou následně transportováni do vlasti ke specializované léčbě.
V případě působení v roli specialisty může nastat situace, kdy je lékař jediným odborníkem svého zaměření v zemi, jejíž rozloha mnohonásobně převyšuje území České republiky. Taková odpovědnost je mimořádně náročná, protože často není k dispozici kolega, se kterým by bylo možné složité případy konzultovat. Rozhodnutí je nutné přijímat samostatně a často v podmínkách omezeného technického i personálního zázemí.
Neméně náročná je však i role lékaře, který rozhoduje o výběru pacientů k transportu a následné léčbě. V takovém případě přebírá odpovědnost nejen za samotného pacienta, ale také za specialisty, kteří budou léčbu provádět po jeho převozu. Rozhoduje totiž na místě, zatímco odborníci, kteří budou následně operovat nebo poskytovat další péči, jsou vzdáleni tisíce kilometrů.
Každé takové rozhodnutí musí být pečlivě zváženo, protože jednou z nejtěžších situací je transportovat pacienta na velkou vzdálenost a následně zjistit, že jeho zdravotní stav již neumožňuje účinnou léčbu nebo že mu dostupná medicína nedokáže pomoci.
Jak se podle Vás bude vyvíjet současná traumatologie v kontextu extrémně rychlých technologických změn?
Budoucnost medicíny bude nepochybně spojena s úzkým propojením umělé inteligence a telemedicíny. Umělá inteligence může významně podpořit lékaře zejména v oblasti diferenciální diagnostiky, kde dokáže rychle analyzovat rozsáhlé množství dat a nabídnout možné diagnostické varianty.
Současně bude stále větší význam získávat telemedicína, která umožní konzultaci složitých případů na dálku a zpřístupní odborné znalosti i v místech, kde nejsou specialisté fyzicky přítomni.
Dalším krokem tohoto vývoje je podpora samotných léčebných a operačních výkonů. Lékař pracující v terénu nebo na vzdáleném pracovišti může mít díky moderním technologiím k dispozici virtuální podporu zkušeného specialisty, aniž by bylo nutné převážet odborníka na druhý konec světa. Takový přístup může významně zvýšit dostupnost vysoce specializované péče a současně snížit časové i logistické nároky spojené s přesuny personálu.
Potřeba podobných řešení narůstá i v rozvinutých evropských zemích, kde je stále obtížnější zajistit dostatečný počet specialistů s odpovídajícími zkušenostmi pro všechna traumatologická centra. V traumatologii přitom čas představuje jeden z rozhodujících faktorů ovlivňujících výsledek léčby. Přesuny pacientů nebo odborníků proto nemusí být vždy optimálním řešením.
Právě v těchto situacích se otevírá prostor nejen pro další rozvoj telemedicíny, ale především pro telechirurgii. Možnost vzdálené asistence, navigace či dokonce provádění vybraných operačních výkonů za podpory moderních komunikačních technologií může v budoucnu zásadně změnit způsob poskytování specializované traumatologické péče a zvýšit její dostupnost i v regionech s omezeným personálním zabezpečením.
Tagy