foto: Redakce SM/Direct auto Horní Počernice
Kdo někdy kupoval – nebo ještě hůře prodával – auto v továrně na výkup a prodej ojetin, si často vybaví jen stres, nátlak, hledání okem neviditelných škrábanců ve snaze srazit cenu a podobné nefér praktiky, mnohdy hraničící s důstojností zákazníka. Náš redaktor se rozhodl vyzkoušet nákup na Direct auto, aby zjistil, jak moc se u nich sliby liší od reality.
Na začátku je třeba popravdě uvést, že jsem nešel do Direct auto napřímo, ale ocitl jsem v něm shodou okolností. Pokud vysloveně máte spadeno na jeden model, tentokrát se jednalo o Volvo V60, hledáte apriori třeba u svého autorizovaného dealera, kde jste pořizoval již v minulosti. Nicméně sklady ojetin průhonického Cardion Cars toho času nedisponovaly modelem s požadovaným limitem nájezdu 80 tisíc, motorizací D4 a střední výbavou. Vyhledával jsem tedy přes Sauto, asi jako většina kupujících v této republice.
Padla mi do oka ladná V60 v šedé metalíze s nájezdem kolem 70 tisíc kilometrů s velmi příznivou cenou 569 900 Kč. Pro srovnání: u ostatních prodejců vycházela cena se slabší motorizací nebo podstatně vyšším nájezdem i o 100 tisíc korun výše!
Nebude v tom zádrhel? Prověřím, uvidím.
Rychlý jako Blesk McQueen
Od prokliku „Mám zájem o tento vůz“ v němž se prodejci odesílají moje identifikační údaje a telefonátem z ústředny Direct auto neuplynuly snad ani dvě minuty. Firma evidentně ctí staré dobré přísloví „kuj železo, dokud je žhavé“ – a je to tak v pořádku. O telefonát za dva dny nestojím. Byznys je byznys.
Volvíčko se nacházelo na pobočce na Kladně, kam se mi opravdu nechtělo se trmácet, a tak jsem si jej, za vratné dva tisíce v případě nákupu, nechal přivést na pobočku do Horních Počernic.
Následoval pohotově další telefonát. Pán z Direct auto mi hned v úvodu vysvětlil, (snad ve druhé větě), aniž bych se jej jakkoli dotazoval na historii vozu, že cena je nízká, proto, že vozidlo prodělalo pár „ťukanců“. Má vyměněné blatníky, dveře, nárazník, světlomet a jeho střecha je opravena po kroupách. Kvituji s povděkem, že nenechal předání těchto pro zákazníka základních informací až na moment, kdy obchází vozidlo jak ohař a ptá se na detaily. Na férovku, dopředu. Bravo! Dost možná by do sluchátka takto popsaná kniha oprav pro někoho představovala dostatečný důvod, aby zavěsil, ale rozhodně ne pro mě. Mám racionální myšlení. Vyměněné, no výborně! Aspoň vydrží déle a lak bude mít méně vrásek. Třeba v případě světlometu je to u Volva dost drahá záležitost.
Mohl jsem jen v duchu odhadovat, zda vůz přede mnou řídil sváteční řidič, postrach, který jednou ročně obouvá důchodcovské autoboty a startuje nejčastěji jen na Dušičky, nebo měl majitel prostě smůlu na „polovodiče“ v protisměru, a nebo prostě auto patřilo do firemní flotily s výhodně uzavřeným havarijkem, kde místo vyklepání dílu volíte hned výměnu, protože se to prostě vyplatí.
Ukázalo se, že C) je správně, viz velký techničák. Ale firmu nebudu jmenovat, aby se řidičský um zaměstnanců nepřenesl na její podnikání.
Návštěvní den
Pobočka je vzdálena asi kilometr a půl pěšky od nádraží, ale procházka mi nevadila. Naopak. Stejně nějak ten zdravotní limit 12 tisíc kroků denně naplnit musím. Designéři z Direct auto si dali hodně záležet na tom, aby pobočka působila příjemným dojmem. Okno s výhledem na naleštěné garážované modely v hale, kávy a čaje co hrdlo ráčí, pohodlná pohovka s časopisy s automoto tematikou a puštěná obří televize se sportovními přenosy z rallye. Tady je svět ještě v pořádku, povzdechl jsem si v duchu. Prosklené kanceláře mi nevadí – tedy pokud v nich nemusím sám pracovat.
Nečekal jsem snad ani pět minut (ani lungo jsem nestihl dopít) a začal se mi věnovat příjemný prodejce, mlaďoch, specialista na Škodovky, jak jsem se později dozvěděl. Představil se, a pod křídlo drapl, dokumentaci k vozu, do dlaně klíčky a pozval mě na úvodní prohlídku. Prošel se mnou detailně celý vůz, každý vyměněný díl a doložil jej fakturou za opravu, navíc z originál Volvo servisu. Ukázal mi i po kroupách vymačkanou střechu, opravu, kterou stejně jako všechny ostatní okem prostě neodhalíte ani při bližším zkoumání. Tomu říkám férový direkt. To je ta přívětivá cena!
Pochybuju, že jiné autobazary by hned vyložily karty na stůl. Prodejce mě upozornil i na problém při otevírání pátých dveří. Vyzkoušel jsem, a skutečně vzpěra se trochu křížila. Měl jsem auto jako dar pro ženu k jubileu, jak jsem prodejci avizoval během rozhovoru a on určitě uviděl výraz lehkého zklamání, že auto není 100%. Nicméně projevil iniciativu a přivolal nejprve jednoho a pak druhého kolegu. Oba se střídavě pokoušeli problém odstranit, ale vzpurná vzpěra si nedala říct. Nakonec jsem dostal za tento neduh u jinak krásného vozu slevu deset tisíc.
Jak jsem zmínil výše, patřím mezi ty zákazníky, kterým nevadí vyměněné karosářské díly. Koneckonců žádné auto nemůže za „své „rodiče - řidiče“, či za přírodní živel. Naopak, beru to z pohledu, že mám nové tu světlo, tu nárazník či zrcátko. Hlavně že součástka funguje, jak má. Koneckonců, je to vlastně výhoda, mít nový díl, nemyslíte?
Tady jsem králem já
Testovací jízda dopadla nad očekávání dobře, vozidlo šlo krásně za plynem i na brzdy a mladík škodovkář při smal talku během řízení pochopil, že mě, starého Volverína, který přišel najisto, aby doplnil šestý korálek v řadě na rodinné Volvo šňůře, neudiví povrchními znalostmi motoru D4. Dostal bezplatnou přednášku o oceli legované bórem i tom, že v roce 1957 Volvo dalo svůj patent na bezpečnostní pásy všem automobilkám zdarma. Spokojenost. Plácli jsme si a domluvili jsme se, že vozidlo vyplatím hned. Předal mě do kanceláře velmi pozornému kolegovi asijského původu, nicméně s češtinou kvality Karla Čapka. „A co váš starý vůz, nechcete jej dát na protiúčet?“ ptal se mě pak jeho kolega při vyplňování nutných formalit.
Hodíte mě na dráhu?
Chtěl jsem svoji starou C30 s LPG přestavbou prodat původně sám ve Volvo komunitě, ale vzpomněl jsem si, jaké jsem prožíval martýrium dva roky nazpět při prodeji své V90. „Koneckonců proč ne, zítra vám ji přivezu. Ale je z roku 2007,“ raději jsem zdůraznil, jelikož nabídka vozů, co jsem viděl v hale mi přišla tak kolem max 7 let. „Každé auto má svého kupce,“ odvětil pohotově. Já začal mezitím podepisovat dokumenty, plné moci, a vyplácet auto přes mobilní bankovnictví. Tady trochu musím pokárat Airbank, která umožňuje limit max 50 tis, aby se částka připsala protistraně okamžitě. Takže jsem platbu musel zopakovat 12x! Ale nakonec to klaplo. Vzhledem k tomu, že jsem pokračoval pracovně z Počernic dále do centra Prahy a nechtěl si kazit den hledáním parkovacího místa, řekl jsem prodejci, že si zde vyplacené auto vyzvednu až nazítří. Neměl s tím problém a ještě mi připomněl, že kdyby se auto manželce opravdu nelíbilo, mohu jej do tří dnů vrátit bez udání důvodů, případně do čtrnácti vyměnit za jiné.
„Můžu vás poprosit, neodvezli byste mě ještě na vlak,“ otázal jsem se při loučení. „Ale samozřejmě,“ odvětil bez váhání a požádal promptně kolegu, který mi původně auto představoval.
Moc, nebo málo?
Druhý den jsem přivezl svoji vymazlenou C30 s LPG úpravou v podstatě na protiúčet. Podobné, 18 let staré modely s nájezdem 155 000 už na internetu sotva seženete. A ty ostatní mají natočeno hodně přes 200 tisíc. I tak se prodejní cena stále pohybuje kolem 70-80 tisíc. Auto čerstvě po rozvodech, nové celoroční gumy, udržované, cesty kolem komína. Očekával jsem nabídku kolem 50 tisíc. Prodejce se mnou vůz nejprve projel, při jízdě hlásil, že táhne doprava. Nesmysl, oponoval jsem. Panoval toho říjnového dne na našem území totiž takový nárazový vítr, že po vystoupení z vozu „musel sám rád uznat“, že je z tohoto hlediska v pořádku.
Nabídl mi 35 tisíc. Trochu zklamán, ale souhlasil jsem. Zklamání se prohloubilo, když jsem vůz za tři dny uviděl v nabídce za 79 900. Ale musel jsem zpětně uznat, že jsem udělal strategickou vyjednávací chybu. Přijel jsem na výkup se starým, až když jsem koupil nové. A to moji pozici rozhodně nepodepřelo. A koneckonců… je to 18 let staré auto a čert ví, zda ho vůbec prodají, nesou docela riziko. Mimochodem, i dnes, po měsíci od nákupu, je auto pořád v online nabídce Direct auto. Možná je tedy ta výkupní cena adekvátní i s ohledem na skutečnost, že čím levnější auto, tím vyšší marže. Naše nová V60 i po více než měsíci chodí jako hodinky, žádné skryté vady se dosud neobjevily.
Jak se dostat do bazarového nebe?
Možná by se v Direct auto mohli zamyslet ještě nad jednou věcí, resp. službou zákazníkům. Při předávání auto bylo ovázáno nádhernou dárkovou stuhou. I já jsem prodejci argumentoval, že bych ji potřeboval půjčit, že vlastně auto je zamýšleno jako dar pro manželku ke kulatinám. A jak by to působilo stylově, kdyby ta mašle zdobila vůz při gratulaci. Ani ne tak, aby si sousedi praskli závistí, ale abych vykouzlil úsměv u drahé polovičky. Prodejce se mi omluvil, že bohužel nemůže sloužit, že stuh mají málo.
A já se ptám: Není to škoda? Nešla by mašle u Direct auto třeba na dva dny za „pár korun“ půjčit? Ne nadarmo otřepaná moudrost praví, že ďábel se skrývá v detailech. Celkově jsem byl ale s nákupem spokojen.
Tagy