Autor fotografie: Thomas Hawk / Flickr|Popisek: Ilustrační foto
…tak prý mám psát. Ne pro jiné, ale pro sebe, pak se prý uvidí. Jak mám ale psát, když už ničemu nevěřím, věřit nechci a nedoufám v nic, co by mohlo tuto planetu a potažmo něco jako lidstvo zachránit.
Jde to čím dál více do prdele. Nejde o to někomu radit co má dělat, jde o to, že jsem ztratil chuť a naivitu sluníčkáře a progresivisty, který ještě v něco doufá. Na to už jsem příliš starý a unavený a moc jsem viděl a přemýšlel. Kdysi jsem byl jako oni. Pamatuji se na to, jak jsem po převratu pomáhal v kanceláři Greenpeace v Budějovicích. Tam jsme byli takoví pitomci všichni. Neuvědomoval si nikdo z nás, že můžeme být jen něčím nástrojem, pitomým vykonavatelem něčích úplně jiných záměrů, než si všichni z nás myslí. Ne, že by neexistovaly principy a záměry, za které stojí bojovat, to určitě ano, ale vidět souvislosti a mít jasno v principech, to určitě nikdo z nás tenkrát nemohl mít.
Dnes už vím, že se nedá věřit ničemu a nikomu. Čím dál víc jsme pohlcováni a požíráni naší globální společností, stávají se z nás mravenci nebo včely. Tato společenství mají jednu hlavu a tisíce a miliony rukou, mají své hierarchické uspořádání a neexistuje vybočení natož svobodná vůle nebo nedejbože vlastní myšlenka. Všímáte si? Už se zase vracím ke svému životnímu tématu, jímž je SVOBODA jednotlivce, jeho odlišnost od masy dalších, individualita a jedinečnost.
Dnes v době korporátního kapitálu, kdy už, jak to vypadá, jsou všechny karty rozdány, světový policajt zatím funguje a rozděl a panuj platí, jedeme všichni ve stejném vlaku do stanice sociálních společenství, jak parafrázuji - mravenci a včely.
Dejte lidu chléb a hry a budete mít pokoj. Dejte nám svatý konzum a dělejte si se světem, co chcete. Vy mocní tohoto světa, rozvrstvěte nás podle svých potřeb na vojáky, vykladače víry, prodejce bot, uklízeče mrtvol, tajné agenty, policisty a proč nezabrousit i jinam, vlastní kliniky a prodlužování života Odpusťte trochu neobratný jazyk a skladbu, ale jak říká přítel, pusť to ze sebe, jak to přichází jako proud neutuchající lávy, která se valí z rozběsněného kráteru sopky.
Tak jsem to pustil, v nich už nedoufám, jen chci mít to právo, alespoň to malé právo, říkat, co si myslím a nebýt za to zničen, zabit, dehonestován, utracen, pověšen, sťat, vyobcován, vyloučen, poslán do exilu nebo třeba gulagu. To by mi tak asi stačilo ke štěstí. Víc nechci. Vím, že je to směšné, ale mě to fakt stačí. Slovo je mocné. Dejte mi brk a pohnu zeměkoulí. Chcete mít pod kontrolou mé myšlenky? A jak to chcete udělat? Máte své metody, že? Cukr a bič, chléb a hry, rozděl a panuj, konzum, kontrola médií, peníze, fízly a donašeče, vězení a gulagy, vyhnanství a vyobcování, sociální kredit a kreditky, čipy pod kůží a barva duhovky, umělou inteligenci a databáze všeho a všech na celé planetě. Kéž vám to stačí ke štěstí. Mně nechte jen jedno, pero a inkoust. Také budu spokojený. Internet? Mocná zbraň. Síla slabých, která může vybouchnout, ale vy to určitě víte, tak to uřídíte. Trochu cenzury, konzumu atd. a máme to doma.
Dobrý den. Bez autorizace Tonda Král