Autor fotografie: Nara Get Archive / Public domain|Popisek: T-64BM
Ruská agrese na Ukrajině postupuje. Jak si ale stojí Ukrajina proti prvotřídní ruské armádě?
Pozorní čtenáři zpravodajských webů určitě zaznamenali v posledních dnech zajímavou změnu rétoriky vedoucích představitelů Ukrajiny. Začnu rovnou od nejvyššího představitele, prezidenta Zelenského. Před dvěma dny konstatoval naprosto bez obalu, že velký protiútok ukrajinských vojsk proti útočícím Rusům se zastavil, že neuspěl. To nakonec bylo už delší dobu jasné a jen setrvačnost propagandy zatím tento fakt stále zamlčovala. Jenže zajímavé je ještě něco jiného.
Pokud je správný překlad jeho slov, Zelenskyj konstatoval, že neúspěch ofenzívy při nedostatku lidí, techniky a zbraní je pochopitelný, když Ukrajinci bojují proti druhé nejlepší armádě světa. Slovo „nejlepší“ je v ústech pana Zelenského dosti překvapivé, Rusové jsou pro něj jasní nepřátelé a jako bývalý herec se při veřejné prezentaci svého názoru na ruskou armádu netajil i emoční stránkou své nenávisti. A teď najednou pro něj jde o prvotřídní armádu světa? Tedy druhou v pořadí? Takový emoční obrat u politika je trochu nečekaný a většinou k tomu mívá pragmatický důvod. Zkusme v tomto případě použít trochu dohadů.
Současné vojenské postavení ukrajinské armády na frontách je reálně značně „vachrlaté“. Nedostatek mužstva, velké, i když zatím dost tajené ztráty, pomalý výcvik záložníků a povolanců, a hlavně ekonomický problém Ukrajiny, pro kterou reálné omezení vojenské i finanční pomoci USA a Evropské unie znamená například zásadní omezení dodávek munice. To vše znamená, že vrchní armádní velení ukrajinské armády má velmi negativní názor na další vedení aktivních bojů dosavadním způsobem. Zelenského generálové si za to vysloužili jeho nelibost, a v případě Zalužného i dosti viditelné nepřátelství. A teď najednou – druhá nejlepší armáda světa?
Faktem je, že ztráty ukrajinské armády jsou při útočném způsobu vedení bojů velmi značné. A nejsou způsobeny jen formou bojů, ale také, což je už spíše zamlčované, nezkušeností branců, chybějícím zázemím a poněkud neodborným velením. Ukrajinské jednotky například značně postrádají zdravotnické zabezpečení týlu při pohyblivém způsobu boje, nemají dostatečně propracovaný systém doplňování střeliva v boji, a dosti jim údajně drhla návaznost na sousední jednotky. Při statickém obranném způsobu bojů to tolik nevadilo. Ale každá útočící vojenská jednotka se v terénu pohybuje i jako celek, a mívá za daného stavu velké ztráty a velké množství zraněných.
Trochu spekulujeme, ale prý se pak ne zcela ojediněle stávalo, že zdecimované útočící ukrajinské jednotky, které přišly o cca 40 % svých stavů a dalších cca 25 % z nich tvořili vážně zranění, kteří naléhavě potřebovali lékařské ošetření, (které ale z týlu nepřicházelo), prostě přestaly bojovat, vyvěsily bílý prapor a napochodovaly se vzdát přímo do pozic ruské armády. Byl to totiž pro jejich velitele jediný pragmatický způsob, jak zajistit nutné a rychlé lékařské ošetření a záchranu životů svých raněných mužů, když jim to samotná ukrajinská armáda nedokázala zajistit.
Kromě jiných příčin i z tohoto důvodu má zřejmě Ukrajina velké lidské ztráty. Ty se snaží mimo jiné řešit uzákoněním branné povinnosti všech mužů ukrajinského občanství ve věku 18 až 60 let s tím, že nesmí opustit území Ukrajiny. Ale ten zákon přišel pozdě, neboť dodnes již velké množství mladých mužů – potenciálních branců opustilo Ukrajinu, často i díky korupci celníků. Prostě řečeno utekli, aby se ukryli v zahraničí před odvodem do armády.
Je pak poněkud zvláštní vidět skupiny rozjásaných 20letých Ukrajinců, jak se ve dne i v noci veselí například v komplexu jejich oblíbené restaurace v Praze naproti Pečkovu paláci, a vědět, že jejich 40letí a starší otcové se v té době honí v uniformě po cvičáku, dokonce i v Česku při výcviku, nebo bojují v zákopech u Avdijevky či na břehu Dněpru.
Můžeme si být jisti, že tuto situaci a stav své armády vedení Ukrajiny zná, i když se na veřejnosti v tomto směru pochopitelně nevyjadřuje. A právě proto je zajímavé veřejné použití slova „nejlepší“ armáda na světě ve veřejném proslovu prezidenta Ukrajiny při pojmenování ruské armády. Skoro to svádí k domněnce, že jde o signál k možnému zahájení vyjednávání, i když o tom pochopitelně ukrajinské vedení v současné době veřejně nikdy nebude chtít mluvit.
K této domněnce či teorii o možném tajném vyjednávání mezi Ukrajinou a Ruskem nahrává i mnoho jiných indicií. Jednou z hlavních je fakt, že přes všechny propagandistické řeči o krutém vedení bojů ze strany Ruska odborníci vidí, že Rusko poněkud záhadně ignoruje hlavní zásadu války. Totiž skutečnost, že válka se vede, aby se vyhrála (Clausewitz – O válce, nebo Sun-C – Umění války). Při vojenských kapacitách Ruska by přece pro něj nebyl žádný problém zničit například všechny dopravní cesty, kterými Ukrajina dostává ze zahraničí vojenskou pomoc.
Stačilo by mu zlikvidovat několik klíčových mostů či nádraží, a doprava zbraní a munice do Ukrajiny v podstatě zkolabuje. Každý ví, že bez nábojů se bojovat prostě nedá. Nebo co kdyby Rusko začalo masověji používat raketomety TOS-1, kterých prokazatelně má poměrně dost včetně speciální termobarické munice. Jejich hromadnější použití by dokázalo zlikvidovat třeba celé předmostí ukrajinských vojsk u Dněpru. Je také záhadou, proč vedení Ruska stále dosud nesáhlo k definitivnímu odstřižení Ukrajiny od dodávek zemního plynu z Ruska.
Ano, Rusko je díky své agresi vůči Ukrajině zaslouženě páriem světového společenství, se kterým se nikdo v Evropě dnes veřejně seriózně nebaví, a Ukrajina si zaslouží naši veškerou možnou pomoc při odrážení jeho útoku. Ale jednoduché počty ukazují, že pokud se jiná cizí zahraniční vojska přímo a ve větším rozsahu nezapojí do daného konfliktu na straně Ukrajiny, samotná Ukrajina tímto způsobem a s těmito ztrátami vedený konflikt prostě vyhrát nemůže. Za těchto okolností pomůže, ať už budu za tento názor ukřižován, nebo nikoli, pouze vyjednávání a nějaká dohoda. Vyjednávání, které možná, snad, pravděpodobně, asi, teoreticky, neověřeně – už třeba i běží.
Zdroj: The Drive, Autorský komentář Ivo Pujmana