Balkán je právoplatně přirovnáván k sudu se střelným prachem. Historicky na tomto poloostrově sídlila početná národnostní etnika a když se zrovna nespojila v boji proti Osmanské říši, tak se „ mydlila“ se mezi sebou. Rozpad Titovy Jugoslávie dal do pohybu nacionální proudy a každý si chtěl najednou vydobýt nezávislost. Stejně tak i Bosna a Hercegovina. Chirurg Edib Edo Jaganjac dnes bydlí a slouží v Praze, ale tehdy pracoval v tehdejší vojenské nemocnici a měl hrůzy války tzv. z první ruky. Podělil se o ně s redakcí Securitymagazin.cz
„Cesta k nezávislosti Bosny a Hercegoviny, na kterou se chcete vydat, je stejná dálnice do pekla, kterou prošlo už Slovinsko a Chorvatsko. Uvědomte si, že posíláte Bosnu do pekla a ženete muslimský národ ho záhuby,“ hřímá pozdější prezident Srbska Slobodan Miloševič v dokumentu Ivany Paurerové Miloševič „Nikdy nebylo líp“.
Tato cesta do „záhuby“ začala přesně před čtvrt stoletím, 5. dubna 1992, obléháním hlavního města Bosny a Hercegoviny Sarajeva, které trvalo až do 29. února 1996, tedy plných 1429 dní, což je nejdelší obléhání v novodobé válečné historii. Pro srovnání: legendární obléhání Leningradu v druhé světové válce trvalo „jen“ 900 dní. Válečnému stavu v Bosně předcházelo březnové referendum, ve kterém 99,7 procenta hlasujících rozhodlo o vytvoření samostatného státu, což srbská strana odmítla akceptovat, a poslala do země armádu. „Měl jsem kamaráda, kterým mi den před vyhlášením nezávislosti radil, abych všechno prodal a utekl ze země, já jsem jej tenkrát neposlechl,“ vzpomíná na předvečer války lékař, který dnes pracuje ve fakultní nemocnici Motol.
Obléhající jednotkám hrálo do karet geografické položení města, jehož centrum se rozkládá v údolí řeky Miljacky, a je obklopené vysokými horami. Jugoslávská lidová armáda (JNA) a později Vojska Republiky srbské (VRS) vytvořily okolo města více než padesátikilometrovou linii, kterou vyztužily dělostřelectvem, tanky a další těžkou vojenskou technikou. Oddíly Jugoslávské lidové armády obsadil 14 klíčových přístupů k městu a klíčové mezinárodní letiště Butmir. Několik dní po zahájení blokády byla okamžitě nová republiková vláda paralyzována.
Hořící budova Parlamentu
Obyvatelé Sarajeva se pokoušeli co nejrychleji dostat z města, nicméně jim v tom jednotky okupantů vytrvale bránily. Město se změnilo v divočinu. Zákon a pořádek přestal být v Sarajevu vymáhán, proto došlo k prudkému nárůstu kriminality. Zastavily se dodávky léků, vody a energií a počátkem května 1992 došlo i ke zničení budovy hlavní pošty, což znamenalo odstřihnutí telefonického spojení. Zhroutil se také systém hospodaření s odpady, které se vršily v ulicích. Kvůli nedostatku vody přestala fungovat rovněž městská kanalizace.
„Naše nemocnice byla předzásobena analgetiky a anestetiky na dva roky, takže v tom problém nebyl. Horší to bylo s obvazovými materiály a hlavně vodou a elektřinou. Měli jsme dva dieselové agregáty, které poháněly celou nemocnici, ale každý spotřeboval 67 litrů nafty za hodinu, což bylo extrémně mnoho. Až následně nám instalovali na sály menší agregáty s napojením na čtyři zásuvky, přičemž se tři použily na napojení přístrojů a na poslední jsme si vařili kávu,“ vzpomíná Javganjac.
Blokáda doprovázena krupobitím střel okupantům vycházela. Na město dopadalo denně kolem tří granátů. Zcela průměru se však vymkl 22. července 1993. Ten den se počet dopadnutých střel vyšplhal na více než dvanáctinásobek, celkem na 3 777. „Ano, vzpomínám si na to, bojovalo se o strategicky významný kopec nad městem, ze kterého je vše vidět. Ten den nám přivezli snad tisíc zraněných,“ vybavil si lékař nejkrvavější den války o nezávislost.
Diplomacie a série jednání s Miloševičem krachovala, navíc se od Jugoslávské armády odlouply čistě srbské jednotky a vytvořily vlastní údernou sílu. Armáda Bosny a Hercegoviny neměla žádnou šanci sevření kolem města prorazit, ačkoliv se tak v západní části města o to opětovně pokoušela. Opakovaně uskutečnila několik desítek protiofenziv, všechny nicméně bez úspěchu. Srbští političtí představitelé na druhé straně považovali obléhání za nezbytný krok pro obranu srbských vesnic, které se nacházely bezprostředně na východ od Sarajeva. Dalo by se říci, že konflikt přerostl v tzv. Bellum omnium contra omnes, tedy válku všech proti všem. K bombardování byly vybírány cíle převážně s nesrbským obyvatelstvem, navíc nezbytné pro fungování státu. Útoky se tak soustředily také na nemocnice, objekty státní správy, průmyslové budovy, kostely i mešity. Ničeny byly památky bez ohledu na to, které etnické skupině patří. Z vysoko položených míst města pak pálili bez ustání odstřelovači.
Dílčí úspěch zaznamenaly sarajevské oddíly v polovině roku 1993, kdy byl v Butmiru u mezinárodního letiště vybudován 800 m dlouhý tunel. Ten, „projektovaný“ po vzoru důlních tunelů, spojil město s neobsazeným územím a následně byla do něj vestavěna dráha a elektrické vedení. Město tak mohli opustit ranění, přičemž nazpět putovaly léky a potraviny. Do konce války dle informací bosenskohercegovinské armády prošlo tunelem na milion lidí! „Pohyb v tunelu byl neustále kontrolován a člověk potřeboval civilní i vojenské povolení na transport materiálu a lidí. Nemohl jste si chodit tam a zpět, jak se vám chtělo. Vůbec všude jsme museli nosit identifikační karty,“ popisuje lékař situaci ve městě.
Minometné útoky nepřestávaly, až se nakonec do konfliktu vložily síly NATO. Bombardování letounů Aliance způsobilo Srbské armádě nezanedbatelné škody a spolu s ofenzivou bosenských a chorvatských sil došlo k rychlému oslabení jejich pozic. I tak však Srbové odmítali město opustit, až muselo přijít na řadu další, ještě silnější bombardování pozic okupantů. „Když dopadly první dva Tomahavky NATO, věděli jsme, že přijde rychlý konec,“ vzpomíná Jaganjac.
Konečná kapitulace přišla v 13. září 1995. Teprve ale až v prosinci téhož roku byla podepsána Daytonská mírová dohoda, která ukončila celou válku v Bosně a Hercegovině. Ze všech novodobých balkánských válek o nezávislost se řadil právě tento konflikt mezi nejzuřivější a nejničivější, a to především kvůli tomu, že se zde nacházelo obyvatelstvo národnostně velmi různorodé a ani dnes se všechny rány nezahojily. „Víte, já žiju v České republice a necítím nenávist vůči Srbům, ale v Bosně je ta nenávist stále cítit. Země patří k nejchudším v EU, 60 % lidí zde žije u nebo pod hranicí chudoby, a i když je zde dobrá gramotnost a relativně kvalitní vzdělání, mladí stále odcházejí,“ uzavřel.
Boje si nakonec vyžádaly přibližně 11 000 lidských životů, z toho 1601 dětských, dalších 50 000 lidí utrpělo zranění.
autor: Jan Blažek