.jpg)
Autor fotografie: Jaromír Zůna|Popisek: Genpor. Jaromír Zůna, oslavy výročí založení NATO JCBRN COE ve Vyškově
Security magazín pořídil rozhovor s generálporučíkem Jaromírem Zůnou, který se stal novým přidělencem obrany v Pekingu. Interview se týkalo aktuálního přistoupení dvou severských zemí - Finska a Švédska - do Severoatlantické aliance. Jaké důsledky bude mít vstup těchto zemí do NATO a co to bude znamenat pro ČR? Více informací již v našem rozhovoru.
Pane generále, vstup Švédska a Finska do NATO je považován za zásadní bezpečnostní a geopolitický faktor. Jak takový krok hodnotíte pohledem svých zkušeností z výkonu funkcí v AČR, nebo Aliance?
Samozřejmě takové rozhodnutí vítám z několika hledisek. Dokazuje to pružnost Aliance v přijímání zásadních rozhodnutí v případě nutné adaptace na negativní vývoj v bezpečnostním prostředí. Potvrzuje to také správnost předchozích aliančních strategií, které vložily kooperativní bezpečnost a v jejím rámci spolupráci s partnerskými zeměmi, mezi tři hlavní úkoly NATO. Nová strategická koncepce Aliance z roku 2022 je znovu potvrdila: Obrana a odstrašení, Prevence krizí a krizové řízení, Kooperativní bezpečnost. Dnes se nám všem tento strategický přístup vyplácí. Především jde ale o suverénní rozhodnutí Švédska a Finska, které podáním žádosti o vstup do NATO jasně deklarovaly, jakým způsobem hodnotí trend vývoje v bezpečnostním prostředí a na základě vyhodnocení hrozeb a rizik z nich vyplývajících učinily rozhodnutí, které považují za optimální způsob zajištění svých bezpečnostních potřeb. Bude to posílením bezpečnosti nejenom těchto dvou zemí, ale všech zemí NATO.
Konečně, vítám to i z osobních hledisek. V různých formátech mezinárodní vojenské spolupráce pro mě Baltský region představoval široký záběr aktivit a úkolů a vedle toho také příležitosti pro odborný rozvoj. Vedle Spojených států určitě jeden z hlavních směrů v mé kariéře. Odborná příprava na vojenských školách, tři roky ve funkci náčelníka štábu a zástupce velitele NATO Joint Force Training Center v Polsku, řada akcí spadajících pod NATO Affirmation Policy, regionální a mnohonárodní formáty spolupráce, na nichž země baltického regionu participují. Řadím sem i Česko-Německou vojenskou spolupráci, kterou jsem vždy intenzivně podporoval. Formální ukazatele přípravy pro strategický stupeň jsem již delší dobu naplňoval. Na operační úrovni ale stále existovaly možnosti. Právě výše zmíněná praxe mi v té době umožnila pootevřít vrátka i ke znalostem umožňujícím obrazně řečeno vynořit hlavu bojovníka z keře a pohlédnout na operační umění z vrcholku pyramidy, nebo pinaklu vojenského systému.
V roce 2019 jsem v souvislosti s vývojem v tomto regionu publikoval komentář, ve kterém se uvádělo: „Po ukončení studené války se prostor Baltského moře stal oblastí partnerství a ekonomické spolupráce. Doba se mění a aktuální vývoj v bezpečnostním prostředí dnes naopak činí z Pobaltí region, kde riziko konvenční konfrontace nelze vyloučit.“ Po zániku bipolarity řadily některé geopolitické studie v globálním srovnání Baltský region mezi oblasti s velkým růstovým potenciálem. Bohužel, tento potenciál je dnes mařen narůstáním napětí v bezpečnostní oblasti. Myslím si, že každý kdo má základní informace o těchto dvou zemích musí mít při pohledu na mapu jasno. Vstup Švédska a Finska do NATO je krokem, kterým Rusko dále geopoliticky ztrácí své postavení vládce vnitřních moří, ve kterém se historicky vždy chtělo vidět, a nemá adekvátní způsob jak takové geopolitické oslabení kompenzovat.
Tím se zjevně mění geopolitický a bezpečnostní pohled na region Severní Evropy?
Před několika lety jsem se zabýval geopolitickými otázkami výstavby vojenské síly státu. V roce 2016 jsem část podkladů, připravovaných pro případnou zásadnější publikaci k tomuto tématu, zveřejnil v jedné ze svých kvalifikačních prací. Jednou z položek, kterou jsem tehdy řešil, byla i charakteristika členských států, které geograficky tvoří východní křídlo Aliance. Od konce studené války se v několika vlnách rozšíření NATO a integrační strategie EU vytvořily na východním křídle Aliance čtyři skupiny států mající specifické postavení v systému kolektivní obrany NATO a zajišťování společného prostoru svobody, práva a bezpečnosti EU. Tou první je Litva, Lotyšsko, Estonsko, které jsou vzhledem ke své geografické poloze, relativně nízké hodnotě obranných potenciálů, nedostatečné operační hloubce teritoria pro rozvinutí velkých uskupení sil, dlouhodobě považovány za nezranitelnější státy v rámci NATO. Druhou skupinu tvoří Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko, sdružené v regionálním uskupení V4 s Polskem v roli pivotní oblasti. Disponují kompaktním teritoriem, komplexním charakterem terénu, velikostí populace a významným vojenským potenciálem. Třetí skupinu tvoří Rumunsko a Bulharsko, jejichž poloha zajišťuje přístupy Aliance k Černému moři a propojuje středoevropský region s jihovýchodním křídlem NATO. Tou čtvrtou je Řecko a Turecko, které se sice řadí mezi vojensky nejsilnější v Alianci, ale jejich vztah je dlouhodobě oslabován řadou známých vnitřních i vnějších faktorů, které znejišťují budoucí vývoj.
Vstupem Švédska a Finska se na severním směru výše uvedená charakteristika změní. Pohledem kritérií uplatňovaných v rámci strategické logiky tímto krokem nabývá NATO významně na síle. Pro čtenáře, kteří se touto problematikou běžně nezabývají, si dovolím poznamenat, že strategická logika je tvořena soustavou vztahů mezi cíli, způsoby a prostředky na jedné straně a diplomatickými, ekonomickými, vojenskými a informačními nástroji síly státu na straně druhé. Do struktury těchto vztahů si lze dosadit sociální, ekonomické, vojenské a další ukazatele obou zemí, včetně geopolitických souvislostí, a je evidentní o jak zásadní změnu se jedná. Jejich očekávaný vstup do NATO změní proměnné v rovnici bezpečnosti, odstrašení a obrany výrazně ve prospěch NATO. Občas se uvádí, že obě země jsou lépe zaintegrovány do NATO, než některé ze stávajících členských zemí. V obou zemích je případný vstup do Aliance dlouhodobě součástí veřejné diskuse a bylo v ní dosaženo společenského konsensu i v tak zásadní otázce, jakou je relevance neutrality v Baltském regionu v současném bezpečnostním prostředí.
Brigádní generál Jaromír Zůna, náčelník štábu/zástupce velitele NATO Joint Force Training Centre v Bydhošti, Polsko, při zahájení cvičení regionálního velitelství do operace v Afghánistánu
Završení procesu přijetí obou zemí do NATO si však vyžádá ještě nějaký čas a bude nutné dosáhnout shody všech členských států. Je to tak?
V závažných otázkách jakou je i rozšíření Aliance není nic ponecháno náhodě. Jednání na úrovni členských států a proces vstupu budou tak komplexní, jak bude nutné pro dosažení konsensu, jistoty v rozhodnutí a požadovaného výsledku. Rozšíření NATO je nutné vnímat v kontextu mezinárodních vztahů, které mají svou strukturu a proces. Na pozadí každého takového rozhodnutí se diskuse politiků a expertů vrací k základům strategické kultury, spočívající v upevnění vlastních geostrategických pozic, realizaci politických a bezpečnostních zájmů a zajištění požadované organizace prostoru. Expresivním a populárním výrazům jsem se pro jejich brutálně nízkou výpovědní hodnotu vždy vyhýbal. Neobstojí před teorií, která systémový přístup v predikci vývoje v systémovém okolí umožňuje. Viděl jsem to před lety takto. V době, kdy nás zaměstnávalo Arabské jaro a libyjská krize, jsem si na základě bezpočtu diskusí a poznatků poznamenával myšlenky, které jsem o řadu let později zveřejnil v jedné své práci: „Skupina principů, na kterých jsou naše kultury založeny, nemusí být přijata jako základ solidarity a společné činnosti v globálním kontextu. Nemusí být dosaženo shody nad žádnou skupinou principů jako základu solidarity a společné činnosti v multikulturním kontextu. Budoucí výzvy mohou být pro někoho silnější, než hodnoty, na jejichž základě byl svět sjednocován po ukončení druhé světové války a formován v období studené války.“ Docela se to potkává s dnešní bezpečnostní realitou, ale i s tou týkající se rozšíření NATO o Švédsko a Finsko.
Hlavní otázka dnes spočívá v řešení vztahu mezi neobchodovatelností principů, na nichž jsou demokracie založeny, a do jaké míry je přijatelná jejich modifikace. V oblasti ekonomických zájmů je prostor pro kompromis. V otázkách záruk kolektivní bezpečnosti takový prostor není. Přijetí Švédska a Finska do NATO je v mezinárodní politice dějem značného regionálního významu. Richard Armitage nám ve výuce kladl na srdce: „Pokud jste mocností, vše co se ve světě odehrává má pro vás význam.“ Zahraniční politika USA stále spočívá v usměrňování chování zemí ve světě. Bez ohledu na to, co se odehraje v systémovém okolí, pokud jde o členství Švédska a Finska v NATO vidím výsledek optimisticky.
Ve vašich odpovědích lze postřehnout i jistý osobní rozměr. Proč je pro vás osobně tématika Aliance významná?
Je to dáno průběhem mé vojenské kariéry. Ve velké míře se nesla na vlně integračního procesu a plněných úkolů ve vztahu k Alianci, které byly následně určující pro průběh mé služby v armádě. Neplatí to pouze v mém případě, ale týká se to velké skupiny příslušníků AČR. Nepovažoval jsem nikdy za důležité o tom v ucelenější podobě hovořit. Jak se ale člověk blíží k závěru své vojenské kariéry, tak přirozeně začíná bilancovat. Když jen telegraficky zmíním některé z kariérních milníků, bude zjevné, proč je pro mě NATO důležitým tématem. Mimochodem, v letošním roce tomu bude třicet let, co se Česká republika připojila k programu Partnerství pro mír. V této souvislosti byla v roce 1993 vybrána skupina vojáků, která byla účelově připravována v první vlně k výkonu funkcí ve strukturách NATO. Byl jsem členem této skupiny a pravdou je, že řada z nich dosáhla v průběhu své kariéry na vysoké funkce v AČR i NATO.
V roce 1996 se Česká republika významně zapojila do operace IFOR a následně SFOR v Bosně a Hercegovině. V operaci IFOR/SFOR jsem vykonával funkci na štábu 2. kanadské brigády a následně náčelníka operačního oddělení-zástupce velitele 6. mechanizovaného praporu AČR. Tehdy se uvádělo, že bez programu Partnerství pro mír by nebylo operace IFOR, která díky výkonu našich vojáků smetla ze stolu otázku interoperability, jako jedno z vážně diskutovaných témat na naší cestě ke členství v NATO. Výstižně o tom pojednává Ivan Gabal ve své knize „Hrách na zeď“. Dne 12. března 1999 jsem se jako jediný příslušník AČR zúčastnil slavnostního aktu podpisu Washingtonské smlouvy v Trumanově knihovně v Independence v USA. Každý, kdo měl v životě možnost participovat na události podobného historického významu, si trvale uchovává v paměti každý její detail a tato zkušenost je pro něj určitým vodítkem a symbolem v životě. Po vstupu České republiky do NATO jsem v letech 1999-2001 vykonával funkci zástupce ředitele Odboru integrace do NATO. Jeho působnost zahrnovala od analytických a součinnostních úkolů ve vztahu k NATO a EU, přes zavádění procesu obranného plánování, až po komplex činností souvisejících s řízením zahraničních pracovišť.
Co jsme tehdy na odboru vytvářeli, funguje v zásadě dodnes. V uplynulých třech dekádách bylo ze strany spojenců významně investováno do mé odborné přípravy. Absolvoval jsem například studia v Kanadě, USA, Norsku a zřejmě historicky mezi příslušníky AČR v největším rozsahu přípravu v rámci programu IMET. Měl jsem příležitost sloužit na U.S. Training and Doctrines Command v USA a na již zmíněném NATO JFTC v Polsku. Ve funkci prvního zástupce NGŠ AČR pro mě byla problematika NATO, EU a dalších mezinárodních organizací denním chlebem. Není to výčet úplný a není ani účelné, aby jím byl. Pouze je odpovědí na otázku. V průběhu své kariéry jsem měl po dobu tří dekád možnost zblízka sledovat tento příběh a občas i přispět. Proces rozšiřování Aliance byl ve svém počátku vnímán zejména jako geopolitický transfer nových demokracií střední a východní Evropy z východu do západních politických, ekonomických a bezpečnostních struktur. Vstupem Švédska a Finska tento proces historicky dosahuje, ovšem v jiné kvalitě, jednoho ze svých kulminačních bodů.
Když se v roce 1999 NATO poprvé rozšiřovalo o země, které byly dříve součástí východního bloku, existovaly zde určité předsudky. Co potom z vojenského hlediska představuje vstup Švédska a Finska do NATO dnes?
Poměrně snadná otázka pro kdejakého studenta oboru mezinárodních vztahů. Vstupem Švédska a Finska se prostor Severní Evropy stává z hlediska bezpečnostní architektury celistvý a významně posiluje prvek odstrašení ze strany Aliance. V tomto ohledu mi to velmi připomíná diskusi před dvaceti lety týkající se druhé vlny rozšíření NATO. Doporučuji proto zájemcům nahlédnout do komentářů té doby. Vstupem Švédska a Finska je Baltské moře obklopeno členskými státy NATO a zcela se tím mění poměry sil v regionu. NATO tím významně upevňuje kontrolu nad svými vnitřními komunikačními liniemi a zvětšuje operační hloubku obrany. Ukazuje se, jak prozřetelné bylo vytvoření nového velitelství NATO Joint Support and Enabling Command v německém Ulmu. Mezi jeho hlavní úkoly patří zajištění udržitelnosti vojenských sil a koordinace podpory v celém prostoru odpovědnosti SACEUR. Zajištění kontroly nad Baltickým mořem umožňuje členským státům NATO soustředit více pozornosti na severní námořní cestu, jejíž bezpečnostní význam narůstá.
Baltské moře se vstupem obou zemí stává uzavřeným operačním prostorem s významně omezenými možnostmi pro manévr silami jakéhokoliv potenciálního protivníka. Naopak tímto narůstá význam hybridních hrozeb v daném prostoru, včetně nových operačních domén. Pohled do kterékoliv veřejně dostupné databáze o ozbrojených silách států ukazuje, jak významný vojenský přínos pro Alianci vstup Švédska a Finska znamená celkově i regionálně. Zaznamenal jsem v této souvislosti před několika lety na jedné mezinárodní konferencí názor, že NATO by se mělo vrátit ke koncepci regionalizace, kterou pamatujeme z období studené války. Uvážíme-li dnešní geografický rozsah NATO a různorodost bezpečnostních potřeb členských států NATO, může to mít svou logiku.
Okolnosti doprovázející první vlnu rozšíření NATO si vybavuji velice živě. Pohyboval jsem se v té době na funkcích umožňujících vhled do řady témat. Přijetí prvních tří zemí bylo předurčeno okolnostmi doby. Okolnostmi, nikoliv však pravidly, která by měla platit v případě dalších etap rozšíření Aliance. Zapamatoval jsem si jeden z tehdejších výroků: „Pro všechny další přijímané země bude schodiště vedoucí k členství v NATO strmější a delší.“ Dnes již není podstatné, že se další rozšiřování NATO vyvíjelo trochu jinak. Pro Švédsko a Finsko podobná schodiště neplatí. Jde o první státy vstupující do NATO od roku 1990, které neprochází postkomunistickou sociálně-ekonomickou transformací. Představují zavedené a silné demokracie, které disponují reálnou ekonomickou a vojenskou silou. Obě země budou znamenat významné posílení Severoatlantické aliance ve prospěch všech svých členů.
Co by vstup dvou severských zemí znamenal pro ČR jako členský stát Aliance?
Především posílení naší bezpečnosti v rámci systému kolektivní obrany NATO. Přijetí a následná integrace obou zemí do struktur Aliance budou z procesního hlediska obdobné předchozím pěti vlnám rozšíření od roku 1999. Dle mého názoru ale podstatně snadnější. Obě země jsou dobře připraveny, pro stávající členy jde o zavedený postup, navíc podepřený dlouhodobou vzájemnou vojenskou a průmyslovou spoluprací. Vstup nových členů se přirozeně odrazí v procesu obranného plánování NATO, který tvoří podstatnou složku i našich národních plánovacích procesů. Vedle ryze vojenských aspektů bude Aliance obohacena o personál, které obě země vyšlou k výkonu funkcí ve strukturách NATO. Pro Českou republiku je vstup obou zemí do NATO příležitostí dále naši vzájemnou a dlouhodobě úspěšnou spolupráci rozvíjet, tentokrát o Alianční rozměr. Bylo by například přínosné, pokud by Multinational Logistics Coordination Centre v Praze a NATO JCBRN Centre of Excellence ve Vyškově přivítaly ve svých řadách zástupce obou zemí.
Vývoj situace v bezpečnostním prostředí a přijatá rozhodnutí plynou v rychlém sledu a může být někdy složité je postihnout a dát jako celek do kontextu. Před nějakým časem jsem se na jedné z konferencí pokusil o výčet opatření přijatých od roku 2014 ze strany Aliance k posílení obrany na svém východním křídle. Po chvíli jsem byl přerušen dílčí otázkou a nevím, zda to bylo z důvodu, že jsem si vzal velkou porci času, nebo aby rozsah opatření nevyzníval příliš přesvědčivě oproti naladění názorové hladiny ve veřejném prostoru. Nicméně mě to postrčilo k tomu, že jsem se vrátil ke svým poznámkám z různých konferencí majících vztah k bezpečnosti v Baltské oblasti. Zaujal mě postřeh, který jsem si před několika lety poznamenal: „Nová generace nastupující do politiky je mnohem více konzultativní a méně direktivně a doktrinálně orientovaná, než tomu bylo v minulosti, a rozhodně méně, než je tomu v ozbrojených silách.“ Nejde ale o politiku samotnou. Ale také o okolí, které se na ní váže, a následně na veřejnost působí. Dnes použijete termín, kterému před třiceti lety rozuměl kdejaký tovaryš po vojně, a svět takzvaných bezpečnostních komentátorů a expertů, které ovšem nikdo nikdy pro tuto roli necertifikoval a v praxi neviděl, na vás hledí v nevíře. Produkují teze, kladou otázky, operují v nich s pojmy, které definičně i technicky představují oxymóron a vyvolávají zbytečná pnutí ve společnosti. Politika by na ně neměla reagovat. Co z toho plyne je zřejmé. Vytrácí se způsobilost odborně pojímat realitu v komplexitě výstavby vojenské síly státu, jak ji například popisuje Samuel Huntington ve svém díle „The Soldier and the State“. Obzvláště viditelné je to právě v dynamických otázkách výstavby a použití vojenských sil.
Od skončení studené války se počet členských států NATO téměř zdvojnásobil. Většina zemí střední a východní Evropy se postupně stala plnohodnotnými členy Aliance. Velikost obyvatelstva žijící v 30 členských státech činí okolo 950 milionů. Členské státy NATO vydávají na obranu okolo 70% celosvětových výdajů na zbrojení. Tři členské státy NATO jsou členy RB OSN a současně jadernými mocnostmi. NATO je také jedinou vojenskou aliancí disponující stálou strukturou velení a řízení a strukturou sil. Ve výčtu jedinečných charakteristik lze pokračovat. Nyní jsou v procesu vstupu do NATO Švédsko s Finskem, země v kvalitativně jiné kondici než ty přijímané v předchozích pěti vlnách. Obrazně řečeno, tímto rozšířením nejde v oblasti geopolitiky a bezpečnosti o pouhou další změnu počasí, ale klimatu. Podstatnou změnu směru pohybu a expanze síly v prostoru navazující na tři dekády souvislé řady změn, které zásadním způsobem mění vývoj v bezpečnostním prostředí ve prospěch naší země i spojenců v NATO.