"Arabské jaro" začalo před pěti lety v Tunisku, změnilo se na "arabskou zimu"

Autor fotografie: WikimediaImages/????_??|Popisek: Demonstrace v Al Bayda, 22.července 2011

Evropská krize je důsledkem i tzv. arabského jara. Jak všechno začalo?

Tunis/Praha 14. prosince (ČTK, Robert Míka) - Základní údaje o tzv. arabském jaru, které vypuklo před pěti lety, 17. prosince 2010, v Tunisku:

• Po upálení tuniského mladíka Muhammada Buazízího vypukly v Tunisku protivládní nepokoje, které vedly k odstoupení prezidenta Zína Abidína bin Alího a k protivládním protestům v řadě dalších arabských zemí.
• Naděje se ale většinou podle odborníků proměnila ve zklamání, někdy se hovoří, že se "arabské jaro" změnilo v "arabskou zimu". Svržené diktátory nenahradila demokracie, prosperita či stabilita, naopak: některé země (Sýrie, Libye, Jemen, Irák) se rozpadly a zuří v nich občanské války se stovkami tisíc mrtvých a miliony uprchlíků, Egypt se vrátil díky armádě k autoritářské vládě, jistou stabilitu zaznamenává pouze Tunisko. V této zemi, kterou ale destabilizují teroristické útoky, se po pádu islamistické vlády stal prezidentem jeden z nejvyšších mužů bývalého režimu, který Tunisané za "arabského jara" na přelomu let 2010-2011 svrhli.
• Během prvních dvou let "arabského jara", které různou intenzitou zasáhlo přes 15 arabských zemí, byli svrženi čtyři autoritářští vládci: prezidenti Tuniska a Egyptu Zín Abidín bin Alí a Husní Mubarak padli po lidových protestech v lednu, respektive únoru 2011, libyjský vůdce Muammar Kaddáfí byl svržen a zabit povstalci v říjnu 2011 a jemenský prezident Alí Abdalláh Sálih odstoupil po dohodě v únoru 2012.
• Protivládní protesty se konaly například i v Bahrajnu, Alžírsku, Jordánsku, Ománu či Maroku. V řadě zemích byly následně zavedeny reformy či se změnily vlády, v Alžírsku byl zrušen výjimečný stav.
• Kolik bylo obětí "arabského jara", není zcela zřejmé. Rok od vypuknutí se uvádělo přes 30.000 mrtvých, z nichž bylo asi 25.000 z Libye. Nyní se uvádí více než 300.000 obětí od prosince 2010, z nichž je ale 80 procent (přes 250.000) ze Sýrie.
• Podle tuniského politologa Rijáda Sidávího se zdálo, že v "arabském jaru" vyhrají islamisté díky schopnosti mobilizovat a organizovat lidí. Islamistická hnutí byla u moci v Tunisku či Egyptě, posléze byla různými způsoby odstraněna, islamisté ale vládnou nyní například v částech Libye, Sýrie, Jemenu i Iráku.
• Za původním vzestupem islamistů viděli experti i politiku dřívějších vládců. "Ti různí diktátoři (Mubarak, bin Alí, Kaddáfí, Sálih a další), kteří se dříve stavěli do pozice jediných ochránců proti islamismu, právě tímto způsobili jejich vzestup jako alternativy vlády," říkal pařížský profesor Jean-Pierre Filiu.
• Za příčiny "arabského jara" bývá označován nedostatek veřejné i osobní svobody, autoritativní vlády, nezaměstnanost, chudoba či drahota. Americký ekonom Jeffrey Sachs označil za původ revolucí nezaměstnanost mladých v arabských zemích. Podle arabisty Miloše Mendela v nich ale nešlo o "rozpuk demokracie či lidských práv, ale o mnohovrstevnatý a často vnitřně protikladný vzdor vůči ustrnulým, nespravedlivým režimům".
• Velký význam měly v protestech moderní komunikační technologie (mobilní telefony, satelitní televize, sociální sítě jako Facebook či Twitter), pomocí kterých se často účastníci demonstrací svolávali a sdělovali si novinky, které nebyly vysílány dosud oficiálními cestami. Někdy se mluví i o "facebookové revoluci". Někteří odborníci si dokonce myslí, že bez internetu by k jaru nedošlo. Jeden z lídrů egyptské revoluce řekl, že používají Facebook, aby organizovali, kde se sejdou, Twitter, aby komunikovali, a Youtube, aby vyprávěli svůj příběh.
• Značnou měrou se do protestů zapojily i ženy, podle některých odborníků je emancipace žen jedním z hlavních výdobytků "arabského jara".
• Aktéři jara získali i řadu ocenění. Jemenská politička Tavakkul Karmánová se stala spoludržitelkou Nobelovy ceny za mír, pět aktivistů jara zase získalo Sacharovovu ceny Evropského parlamentu za svobodu myšlení a letošní Nobelovu cenu za mír získal takzvaný tuniský kvartet pro národní dialog, který tvořila čtveřice občanských a profesních organizací a který přispěl k budování demokracie v Tunisku po událostech arabského jara z roku 2011.

Jak se vývoj dotknul některých arabských zemí, které nejvíc zasáhlo "arabské jaro"?

Tunisko:

Kvůli špatným životním podmínkám se 17. prosince 2010 upálil mladík Muhammad Buazízí. Poté se rozšířily demonstrace zejména proti nezaměstnanosti, které 14. ledna 2011 přivodily odstoupení autoritářského prezidenta Zína Abidína bin Alího, jenž byl v čele Tuniska od listopadu 1987. V zemi bylo zabito přes 330 lidí.
Volby v říjnu 2011 pak jasně vyhrála umírněně islamistická Strana obnovy (Hizb An-Nahdá), která se stala vůdčím členem vlády. Její kabinet ale nedokázal stabilizovat zemi, naopak způsobil polarizaci nálad a postojů obyvatelstva. Situaci navíc využily salafistické skupiny k zavádění do té doby nevídaných prvků společenského života. Vrcholem se pak staly vraždy dvou levicových politiků a kritiků islamistů v roce 2013, jejímiž pachateli byli salafističtí militanti. V říjnu 2013 se proto islamisté dobrovolně vzdali moci a po přijetí nové ústavy vyhrála loni v říjnu parlamentní volby nová sekulární strana Hlas Tuniska.
Letos ale situaci v zemi narušily teroristické útoky islamistů zejména proti zahraničním turistům.

Egypt:

Dlouholetý prezident Husní Mubarak odstoupil po téměř 30 letech u moci a 18 dnech masových protivládních protestů z funkce 11. února 2011. Při protestech zemřelo na 850 lidí.
V roce 2012 byl nejprve zrušen výjimečný stav (platil od října 1981), pak vyhrála parlamentní volby islamistická Strana svobody a spravedlnosti (FJP), založená před volbami fundamentalistickým Muslimským bratrstvem, a prezidentem byl zvolen islamista Muhammad Mursí. V roce 2013 začaly srážky mezi odpůrci a příznivci prezidenta Mursího, opozice Mursímu vyčítala islamizaci země a špatnou ekonomickou situaci.
V červenci 2013 pak armáda ukončila roční vládu islamistů a zbavila funkce islamistického prezidenta Mursího. Muslimské bratrstvo bylo zakázáno, byla přijata opět nová ústava a loni v květnu vyhrál v prezidentských volbách exministr obrany, maršál Abdal Fattáh Sísí.
Letos sílí útoky islamistů zejména na Sinajském poloostrově, kde radikální islamisté z Islámského státu (IS) zapříčinili pád ruského letadla, při kterém zemřelo 224 lidí.

Libye:

Větší demonstrace proti režimu Muammara Kaddáfího, který byl u moci od září 1969, začaly 15. února 2011 na východě země. Povstalci v Benghází vytvořili Přechodnou národní radu (NTC) a zahájili boj s Kaddáfího jednotkami. V březnu 2011 začala vojenská operace západních států na zajištění bezletové zóny, které velelo NATO. Povstalci postupně ovládli celou zemi a 20. října 2011 zadrželi Muammara Kaddáfího, který byl zabit. Poté NTC vyhlásila zemi za osvobozenou.
V červenci 2012 se konaly parlamentní volby, ve kterých vyhrála liberální koalice Spojenectví národních sil (AFN). V roce 2013 ale začaly ozbrojené střety mezi různými skupinami a země upadla do chaosu a občanské války. Nyní má dvě vlády a dva parlamenty, což komplikuje fungování státu. O moc se navíc přetahují různá kmenová uskupení a ozbrojené bojůvky. V posledních měsících se ale objevily náznaky na mírové sjednocení země.
Loni začali být v zemi aktivní i radikálové z hnutí Islámský stát (IS). V zemi dosud zahynulo na 50.000 lidí.

Jemen:

Nepokoje v Jemenu začaly koncem ledna 2011, demonstranti volali po odchodu prezidenta Alího Abdalláha Sáliha, jenž byl u moci od roku 1978. V listopadu 2011 podepsal Sálih dohodu o předání moci, v únoru 2012 byl novým prezidentem zvolen dosavadní viceprezident Abdar Rabbú Mansúr Hádí.
Jemen ale začalo od září 2013 ochromovat násilí a chaos, které vedly k následnému zhroucení státu a občanské válce. Šíitští povstalci z klanu Húsíů obsadili letos v lednu metropoli Saná a další města a v únoru převzali moc. V březnu začala občanská válka Saúdská Arábie a její spojenci zahájila vojenskou operaci proti šíitským povstalcům, v červenci byl dobyt jihojemenský Aden, kam se letos v září po téměř půlročním exilu v Saúdské Arábii vrátil prezident Abdar Rabbú Mansúr Hádí.
V zemi je aktivní mnoho různých skupin, mimo jiné i teroristická organizace Al-Káida na Arabském poloostrově (AQAP) či radikální sunnitské hnutí Islámský stát (IS). Dosud v zemi zahynulo na 5400 lidí.

Sýrie:

V zemi začaly demonstrace namířené proti vládě prezidenta Bašára Asada, jenž je u moci od roku 2000, v polovině března 2011. Nepokoje se pak rozšířily po celé zemi, k jejich uklidnění nestačilo ani jmenování nové vlády, ani zrušení výjimečného stavu, který v Sýrii platil od roku 1963. Asad poté nasadil proti demonstrantům armádu a protivládní povstání se změnilo v občanskou válku v bombovými útoky a masakry, zničenými městy, stovkami tisíc mrtvých a miliony uprchlíků.
V lednu 2014 se bojovníci z radikální sunnitské organizace Islámský stát (IS) zmocnili první provincie (Rakka na severu země), nyní má pod kontrolou více než polovinu území Sýrie. Loni v červnu IS na ovládaných oblastech vyhlásila chalífát (vládu hlavy muslimské obce). Do konfliktu je ale zapojeno mnoho skupin včetně Kurdů či radikální sunnitské hnutí An-Nusra, které se hlásí k teroristické organizaci Al-Káida. V občanské válce dosud přes 250.000 lidí, ze země utekly přes čtyři miliony lidí.

Ostatní:

Větší protivládní demonstrace se v únoru a březnu 2011 konaly například i v Bahrajnu, Alžírsku, Jordánsku, Ománu či Maroku. Například v Bahrajnu pomohly potlačit nepokoje saúdskoarabští vojáci, v Maroku se změnila ústava a v Alžírsku byl zrušen výjimečný stav, který byl zaveden kvůli potírání islamistických radikálů v únoru 1992.