foto: Jaroslav Macošek /Tacticoolna/Přístřešek v zimě
Jedno z nejlepších řešení přenosného lehkého přístřešku, jak pro táboření, tak i pro služební potřebu, je použití plachty.
Dá se říci, že přelom dvacátého prvního století postupně ukončil použití klasických masivních celt a společně s přechodem na uniformy ECWCS pomalu odzvání čas i vojenským pončům. Většina armád totiž postupně přechází na jednoduché a lehké, nepromokavé plachty. Plachta má většinou tvar obdélníku v různých velikostech. Po stranách a v cípech bývá opatřena oky pro její snadné napnutí. Pokud má plachta větší rozměr, mohou být oka všita i podélně jejím středem tak, aby se dala jednodušeji postavit do přístřešku typu A.
Hojně se dnes také setkáváme s malajským názvem BASHA což v překladu znamená úkryt či chata. Toto pojmenování pro víceúčelovou nepromokavou plachtu se vžilo díky jednotkám malajských skautů SAS, kteří tuto část výstroje začali standardně využívat již v padesátých letech dvacátého století.
Velikost plachty
V případě, že potřebujete plachtu pro jednoho vzrostlého jedince s vybavením a upřednostníte lehkost a skladnost před pohodlím, bude vám stačit plachta o rozměru cca 1,5 x 2,5 metru.
Délka 2,5 metru vám skýtá dost prostoru pro ukrytí materiálu, ale také vám dovolí v případě nutnosti uzavřít přístřešek před nežádoucími vlivy počasí.
Větší plachty, které se pohybují kolem 3x3 metrů, pak pohodlně pojmou i tříčlenný tým s materiálem. Zde je výběr velikosti plachty čistě na uživateli a jeho potřebách. Obecně však platí, že větší plachta se lépe uzavírá před nepřízní počasí a v případě, že plánujete delší táboření na jednom místě, jistě uvítáte vyšší přístřešek se závětřím. Ke stavbě takového přístřešku už potřebujete plachtu minimálně 3x3 metry a větší.
Spojení plachet je také jedna z možností jak přístřešek zvětšit, ale na rozdíl od klasických celt většina plachet není k tomuto účelu přizpůsobena a tak nám při jejich spojování mohou vznikat nežádoucí mezery, které pustí vodu.
Konstrukce a materiál
Materiál plachty by měl být nepromokavý, dostatečně houževnatý ale přitom lehký a neměl by být hlučný. Výhodou pak může být třeba využití vazby RIP STOP, která v případě roztržení plachty zamezí jejímu dalšímu párání. Odolnost a výdrž plachty určuje také kvalita zpracování kotevních ok. Osobně dávám přednost našitým okům z klasických popruhů před kovovými oky lisovanými do látky. Tato oka mají většinou menší tendence k vytrhnutí a lépe se s nimi pracuje při kolíkování či vypínání plachty.
Při nákupu doporučuji zkontrolovat konstrukční řešení těchto ok. Ideálně by oka měla být v místě našití podšita plastem či zpevněná další vrstvou látky, obzvláště jedná-li se o plachtu větších rozměrů. Někteří výrobci lemují celou plachtu popruhem, což dodá na pevnosti celé konstrukce, ale navyšuje váhu. V případě, že jsou oka našita i napříč středem plachty, je třeba, aby byly švy řádně podlepeny tak, aby nám plachta neprosakovala. Ke každé plachtě by měl výrobce dodávat nepromokavý obal, do kterého můžeme mokrou, špinavou či namrzlou plachtu uložit.
U plachty, kterou vybíráte pro služební použití, je třeba ještě vybírat materiál, který se neleskne, přirozeně svou barvou či kamuflážním potiskem splyne s okolím a v ideálním případě maskuje v IR spektru.
Další výbava ke stavbě přístřešku
Prostředky ke stavbě přístřešku jsou opravdu individuální a záleží na tom, jak rychle chceme přístřešek složit či rozložit nebo jak dlouho se chceme na daném místě zdržet. Asi nejlepším řešením, především pro stavbu, je jedno delší gumolano opatřené na konci háky či karabinami. V případě, že máte k dispozici alespoň dva stromy, tak vám gumolano a sada kolíků bohatě postačí. Výhodou gumolana je i možnost jednoduchého a rychlého snížení či zvýšení přístřešku, což ocení především vojáci. Pokud stavíte na zelené louce, jsou lepší provázky s plastovou či kovovou brzdičkou a opět oblíbené kolíky. Jestliže pod přístřeškem nemáte okop, je nutné sehnat ještě dva klacky, ať máte plachtu přes co šponovat.
Kolíky jsou prakticky samostatnou kapitolou. Nejlevnější je nařezat si kolíky přímo v lese. Toto řešení ocení převážně klasičtí trempové, ale v případě bojového nasazení je pravidelné řezání kolíků činnost navíc. Zde přijde vhod některý typ průmyslově vyráběných kolíků. Kdo však šetří, může si svou sadu kolíků vyřezat jednou a nosit je s sebou.
Výběr konstrukce kolíku je třeba přizpůsobit pravděpodobnému využití. Nejefektivnější při stavbě a vypínání plachty je využití kolíků z kovového L profilu. Takový kolík ideálně drží i v měkčích zeminách a dobře se s ním pracuje. Má však nevýhodu vyšší váhy, což může být dosti limitující faktor (titanový kolík L profilu váží cca 14g/ks). Zde přicházejí na řadu jehlové kolíky s háčkem, ať již z hliníku či super lehké a tenké z titanu (titanový jehlový kolík váží cca 6g/ ks). U těch nejlehčích titanových kolíků je však problém při kotvení přístřešku do měkké zeminy. Tenká jehlice prostě nemá dostatečný odpor oproti měkkému materiálu. Úmyslně uvádíme váhu kolíků z titanu, jelikož jsou to nejlehčí možné pevné kolíky, které současný trh nabízí. Pokud se vám však nechce do moderních vychytávek investovat, vystačíte si bohatě s klubkem špagátu z hobby-marketu a nožem.
Stavba přístřešku
V první řadě je potřeba vybrat vhodné místo. Ideálně suché a rovné, které si vyčistíte od větviček, šišek, velkých trsů trávy atpod. V případě, že chcete stavět po vojensku, tak ještě kryté jak ze strany (čím nižší tím lepší), tak ze vzduchu. A to proto, že v dnešní době moderní armáda často používá průzkumné drony a to již na stupni družstva. Varianta přístřešku se dále odvíjí od velikosti plachty a počasí. Níže přikládáme obrázek s výčtem nejčastěji stavěných typů přístřešků. Pokud očekáváte opravdu silnou nepřízeň počasí je dobré přístřešek ještě obkopat cca 10-15 cm hlubokým kanálem spádovaným směrem z kopce. Zbylou hlínu můžete nasypat na okraje plachty tak, aby nemohla podfukovat.
Tagy