Nejmodernější a nejvýkonnější P-40 přišel pozdě. Vypadal jako kříženec Warhawku a Mustangu

Nejmodernější a nejvýkonnější P-40 přišel pozdě. Vypadal jako kříženec Warhawku a Mustangu
Autor fotografie: SDASM Archives, Flickr, Public domain|Popisek: XP-40Q-2A v roce 1947
02 / 03 / 2024, 10:00

Jedním ze spojeneckých stíhacích letounů, které stojí ve stínu Mustangů, Thunderboltů, Lightningů nebo Spitfirů je Curtiss P-40. Přesto sehrál významnou úlohu v prvních letech války – a byl také postupně modernizován. Finální variantou se měl stát P-40Q. Přišla však pozdě.

Ačkoli to koncem 30. let ještě nebylo zřejmé, letecká divize Curtiss-Wright se již na začátku druhé světové války nacházela ve stavu úpadku či těsně před ním. Poslední dva skutečně úspěšné letouny společnosti, stíhací P-40 Warhawk a dopravní C-46 Commando, již existovaly, byly v sériové výrobě a přijaté do výzbroje. Střemhlavý bombardér Curtiss SB2C Helldiver na letadlové lodi sice ke konci války dosáhl jistých úspěchů, ale jeho vývoj se protáhl a provázely ho problémy. Letoun si posádky příliš neoblíbily. Během války se společnost Curtiss neustále snažila vyvíjet nová letadla, ale úspěch se nikdy nedostavil. Zřejmě nejnadějnější byl projekt XP-40Q.

Před definitivním ukončením vývoje P-40 Warhawk bylo vynaloženo určité úsilí na kombinaci aerodynamického zdokonalení a zvýšení výkonu, aby vznikl model, jehož výkony by odpovídaly soudobé konkurenci a požadavkům armádního letectva na moderní stíhací letoun schopný jednoznačně svými parametry překonávat pokročilé letouny Německa či Japonska. Předpokládalo se, že lepší výkony P-40Q budou argumentem pro pokračování sériové výroby a současně že díky podobnosti s již zavedenými verzemi bude tato výroba snazší a rychlejší. Z hlediska provozu měla být výhodou zaměnitelnost dílů se staršími letouny P-40 a obeznámenost pilotů s tímto typem.

Pro srovnání: XP-40 v roce 1940

Drak jednoho z P-40K byl vybaven motorem Allison V-1710-121 o výkonu 1425 k pro vzlet a 1100 k ve výšce 7620 m. Do střední části křídla byly zabudovány polozapuštěné chladiče s nízkým odporem a byla použita – poprvé u P-40 – čtyřlistá vrtule. Vznikla verze, které bylo přiděleno označení XP-40Q. Druhý přestavěný P-40K pro program P-40Q byl vybaven krytem kokpitu bublinového typu (již dříve testovaným na P-40N). Definitivní XP-40Q měl pak seříznuté konce křídel, zkrácenou záď trupu s bublinovým krytem kokpitu a chladiče zapuštěné do náběžných hran křídel. Vyzbrojen byl čtyřmi 12,7mm kulomety, ale navrhované sériové modely měly nést buď šest kulometů, nebo čtyři 20mm kanóny.

Prvním postaveným prototypem byl XP-40Q-1, Vznikl v roce 1943 úpravami z letounu P-40K-10, který byl poškozen při přistání 27. ledna 1943. Letounu bylo ponecháno standardní křídlo i kryt kabiny, ale drak byl prodloužen, aby bylo možné využít motor V-1710-101 (F27R), který při 3 200 ot/min produkoval ve výšce 1 829 m výkon 1 500 k. Allison V-1710-73 (F4R) verze P-40K dosahoval v 3 600 m výkonu 1 150 k. První let Q-1 se údajně uskutečnil 13. června 1943 na továrním letišti firmy Curtiss v Buffalu. Není jasné, zda letoun utrpěl další nehodu, nebo zda Curtiss nebyl spokojen s jeho konfigurací a rozhodl se jej dále upravit. Bez ohledu na to byl Q-1 do listopadu 1943 upraven a přeznačen na XP-40Q-2.

XP-40Q-2A

Letové hodnocení XP-40Q-2 s motorem V-1710-121 (F28R) o výkonu až 1 800 k z dubna 1944 konstatovalo, že předčí všechny ostatní P-40 a celkově je velmi dobrým letounem. Měl rozpětí křídel 10,7 m (proti 11,37 m u verze P-40K) a byl 10,8 m dlouhý (proti 10,16 m u verze P-40K). S plným výkonem motoru při 3 000 ot/min a vstřikováním vody dosahoval rychlosti 676 km/h ve výšce 4 572 m a měl maximální rychlost stoupání 22,4 m/s ve výšce 1 524 m. Při 3 200 otáčkách za minutu a se vstřikováním vody byla maximální rychlost 679 km/h ve výšce 6 248 m a rychlost stoupání se v závislosti na výšce zvýšila až 2,7 m/s. Ačkoli šlo o výkony v rámci rodiny P-40 vysoce nadprůměrné, relativně vůči soudobým verzím P-51 nebyly nijak oslnivé.

Ukázalo se nad to, že otáčky motoru 3 200 ot/min přinášely výhodu pouze v rozmezí 3 658 až 10 058 m. bez vstřikování dosáhl XP-40Q-2 rychlosti 655 km/h ve výšce 7 315 m. Letoun dokázal vystoupat z hladiny moře do výšky 6 096 m za 4,8 minuty, do výšky 9 144 m za 8,9 minuty a do výšky 11 887 m, což byl maximální dostup, za 26,1 minuty. Celková hmotnost činila 4 082 kg, ovšem, jak bylo řečeno, bylo počítáno s těžší výzbrojí, a spolu s nesenou municí by uvedené výkony dále poklesly. Dolet letounu v dané konfiguraci byl 1 127 km, a ani tento údaj nebyl ve srovnání s konkurencí a potřebami letectva jak v Evropě tak v Pacifiku příliš slibný. Přesto šlo o výborný stroj, údajně velmi obratný, a piloti dobře hodnotili i výhled z kabiny.

XP-40Q-2A

Druhým prototypem byl XP-40Q-2A, který byl postaven na původním P-40K-1, jenž sám prošel konverzí na XP-40N, a dostal kapkový kryt kabiny. První let Q-2A se uskutečnil před koncem března 1944. Letoun ale trápily potíže s motorem, které měly za následek řadu vynucených přistání a Q-2A strávil většinu zkušebního období v odstávce kvůli opravám (bude zničen při závodech v roce 1947). Řešením měl být třetí prototyp XP-40Q-3. Byl postaven počátkem roku 1944 úpravami letounu P-40N-25. Letoun byl velmi podobný letounu XP-40Q-2A s výjimkou některých vylepšení na krytu kabiny a čelním skle. Kryt byl o něco menší a ploché čelní sklo bylo delší a více skloněné než čelní sklo používané na předchozích letounech. Celkově tyto změny ještě zlepšily výhled pilota. Motor zůstával stejný jako u Q-2.

Ale i Q-3 se držela smůla a problémy s motorem. Letoun dodaný v dubnu 1944 a utrpěl při zkušebním letu poruchu motoru. Během následného vynuceného přistání byl mírně poškozen. Letectvo nemělo zájem v dané situaci stroj opravovat, mělo k dispozici lepší alternativy od konkurence, a je přitom pravděpodobné, že pokud vůbec byly další testy provedeny, z hlediska výkonů se nemohly nijak zásadně lišit od toho, co předváděl Q-2. Pravdou zůstává, že XP-40Q byl nejlepším stíhacím letounem, jaké kdy Curtiss postavil, ale přišel s ohledem na své výkony nejméně o dva roky pozdě. V době, kdy byl testován, se těmto výkonům již zavedené a operačně nasazené typy vyrovnaly, nebo je dokonce překonávaly. Přitom i kdyby byl drak XP-40Q připraven o dva roky dříve, použité motory Allison by nebyly k dispozici – ostatně se s vývojovými problémy, jak jsme viděli, potýkaly ještě v průběhu roku 1944. Není třeba dodávat, že k sériové výrobě a zavedení varianty P-40Q do výzbroje již nedošlo.

Zdroj: valka.cz; Old Machines; Avia Star

Tagy článku