Řízení tanku bývalým vojákům v civilním životě nepomůže. Jak řešit jejich začlenění do ,,normálního" života? (komentář Lumíra Němce)

Řízení tanku bývalým vojákům v civilním životě nepomůže. Jak řešit jejich začlenění do ,,normálního&quote; života? (komentář Lumíra Němce)
Autor fotografie: flickr.com
01 / 03 / 2020, 13:00


Jednou z velmi častých otázek, které musí řešit vojáci končící aktivní službu, je „co budu dělat dál“? Je to téma, o kterém se moc nemluví. Mediálně to není příliš atraktivní a z pohledu politiků se to týká relativně malé skupiny osob, takže to není pro ně zajímavé. A přece je to problém, který vrhá do potíží mnohem víc vysloužilých vojáků než posttraumatická stresová porucha. Nemožnost najít práci a plně se zapojit do civilního života, má často za následek alkohol, rozpad rodiny a pád a na společenské dno.

Do armády přicházejí lidé z různých oborů. Armádě je jedno, jestli jste kuchař, strojvedoucí nebo IT. Důležité je, že máte dosažené potřebné vzdělání a splníte fyzické a psychologické testy. V armádě pak začnete vykonávat práci, která je často na hony vzdálena od vaší původní profese. Z obráběče kovů se stane střelec operátor, z IT specialisty obsluha minometu. Vám je to v daný okamžik jedno, děláte to, proč jste do armády šel, a stane se z vás profesionální voják. Odsloužíte deset a více let a zjistíte, že z nějakého důvodu již nemůžete pokračovat. Už vás to nebaví, žena vám dala nůž na krk, nebo je již vaše tělo opotřebované a vy nestačíte fyzicky. Také se může stát, že vám pouze neprodlouží závazek bez udání důvodu. Výsledek je vždy stejný.

Najednou se ocitnete v civilním prostředí a nevíte co dál. Posledních X let jste „běhal s puškou po kopcích“, nebo trávil čas v zahraničních misích. Vaši původní profesi jste zapomněl a hledáte si práci. A tady se dostáváme k jádru problému. Velmi brzo zjistíte, že pro civilní sektor v podstatě nic neumíte. To,, že jste dobrý střelec, máte zkušenosti s bojem nebo umíte řídit tank je fajn, ale práci vám to nezajistí.

Jedním z možných řešení, by mohla být rekvalifikace a příprava na novou profesi, ale tady se dostáváme k jádru pudla, protože systém rekvalifikací je v armádě v podstatě nefunkční. Jsou státy, kde s tím počítají a pracují. Půl roku předem vás rekvalifikují, dotují vám následné vysokoškolské studium, nabídnou vám přednostně zaměstnání ve státní správě, zadotují zaměstnavatele, kteří vám dají šanci, poskytnou vám levnou půjčku na rozjezd vlastního podnikání. To jsou ve zkratce hlavní a praxí osvědčené nástroje, jak na vojenskou kariéru hladce navázat tu civilní. Z těchto nástrojů využívá Česká republika jediný. Rekvalifikace. A to v podobě, která je jedním slovem tristní. Omezené rychlokurzy na zbytečnosti (řidič vysokozdvižného vozíku nebo 14denní kurz personalisty). Navíc na nic voják nemá automatický nárok (musí sloužit přes 5 let a rekvalifikaci mu musí dovolit nadřízený).

Když se na to podívám statistickým okem, tak stav vypadá následovně. V roce 2018 z celkem 484 osob požádalo o rekvalifikaci 231, z čehož 171 na kurz nastoupilo. Resort pro to vynaložil bezmála 2 miliony korun, zcela přesně 11628 Kč na jednoho účastníka kurzu. (zdroj: MO ČR) Kdo si někdy platil odborné školení, utratil takovou částku za víkend. Nebo jinak, takovou částku účtuje déle studujícím řadová fakulta UK za dva měsíce přednášek dvakrát do týdne. Už jenom z výše té vynaložené částky je zjevné, jak moc se AČR potažmo stát zajímá o osudy lidí, kteří často s nasazením vlastního života, sloužili České Republice.

A přitom by stačilo málo, jak to řešit. V době miliardového růstu výdajů na armádu by snad nebyl takový problém vyčlenit určitou částku a začlenění vysloužilých vojáků do civilního života. Je tak obtížné vytvořit skutečně funkční oddělení, které by se zajímalo o další uplatnění vysloužilých vojáků, komunikovalo s firmami a hledalo pro vysloužilce práci? Vysloužilí vojáci mají řadu předností. Jsou dochvilní, spolehliví, respektují autority a mnoho dalších. Jsem si jistý, že řada firem by po těchto zaměstnancích ráda sáhla. Problém je, že firmy nevědí o vysloužilcích a vojáci nevědí o firmách, které by o ně měly zájem. Bylo by fajn, kdyby se ministerstvo obrany nebo nějaká politická strana začala skutečně zajímat o tento problém a hledala cestu jak vysloužilcům pomoci.

 

Autor: Lumír Němec

Tagy článku