foto: pixabay.com/bitva u Waterloo
Francie byla třikrát v historii mocností, která zásadním způsobem ovlivnila dějiny Evropy. Poprvé v době Karla Velikého, podruhé v době kardinála Richelieu a potřetí za vlády Napoleona Bonaparta.
Negativní vliv na vývoj Francie měla porážka v Prusko-francouzské válce, ztráty v první světové válce a v době nacistického Blitzkriegu. Nelze však popřít, že období přelomu 19. a 20. století znamenalo ještě velké francouzské úspěchy na poli techniky a kultury, ale to byl již jen odchod ze slávy. Rozvrat po druhé světové válce znemožnil Francii návrat do první ligy světové politiky v době generála Charlese de Gaulla.
Lze konstatovat, že konec zhruba dvacetiletého období za vlády korsického generála a pozdějšího císaře, kdy bylo možné Francii přirovnat k římské říši, způsobila porážka jeho armády u jinak neznámé belgické vesničky Waterloo. Je pravda, že mezitím byl Napoleon již jednou poražen a v roce 1814 a odeslán po oficiální abdikaci do exilu na ostrov Elba ve středomoří. Nicméně návrat královské dynastie Bourbonů a šlechty provázený nadutostí, stupiditou, a rovněž snahou o návrat společnosti téměř do středověku pomohl Napoleonovi k slavnému návratu.
Národ dříve unavený nekonečnými Napoleonovými válkami se rychle probral z iluzí a sledoval s radostí útěk omezeného Ludvíka XVIII a jeho nohsledů. Armáda, počínaje maršály, přešla až na výjimky na stranu Napoleona. Vládcové Anglie, Rakouska, Pruska a Ruska urychleně slepili novou koalici. Zaostalejší Rusko a Rakousko nedokázaly ani dostatečně rychle vypravit armády na bojiště. Hlavní bitvu s „uzurpátorem“ proto měly svést Anglie, Nizozemsko (s belgickými útvary), Prusko a armády německých státečků Hanoverska a Nasavska. Tato koalice dala dohromady 115 000 vojáků a 196 děl. Z nich se bitvy u Waterloo zúčastnilo 79 608 pěšáků, 12 408 jezdců, 5 654 dělostřelců a 200 děl. Z uvedeného množství bylo 30 000 vojáků a 44 děl pod vedením maršála Blüchera a dorazili na bojiště až ve tři hodiny odpoledne. Jako doklad obliby Napoleona lze uvést, že za necelých sto dnů po návratu z Elby postavil armádu o 140 000 vojácích a 246 dělech. Jeho vojáci byli navíc z nemalé části zkušení veteráni. Z nich u Waterloo bojovalo 48 950 pěšáků, 15 765 jezdců, 7 232 dělostřelců a 246 děl. Různé informační zdroje uvádějí i jiné počty.
Napoleon sice získal dočasnou početní převahu, avšak veškeré ostatní faktory působily proti němu. Především šlo o čas. Anglie mohla postupně zaplatit výrazně početnější armádu a postupně mohla přijít pomoc z Rakouska a Ruska. Napoleon musel zvítězit co nejdříve a případně porazit protivníky včas a po částech, než se spojí. Dalším negativním faktorem bylo počasí. Před bitvou sině pršelo a francouzská armáda pochodovala celou noc rozbahněným terénem. To samozřejmě unavilo vojáky i koně. Dělostřelectvo zaostávalo vzadu, protože kola děl se v měkkém terénu bořila. Kromě toho došlo k rozdělení jak koaliční, tak Napoleonovy armády. Patnáctého došlo ke střetu s pruským maršálem Blücherem, který byl sice poražen, ale spořádaně ustoupil. Napoleon za ním poslal dva sbory maršála Crouchyho, čímž se oslabil. Důležité je, že pomalu ustupující vévoda Wellington, vrchní velitel koaličních vojsk měl dost času k zaujetí výhodného obranného postavení u vesnice Waterloo. Navíc v prostoru před vlastní linií opevnil a obsadil hrad Hougoumont a farmu La Haie Santé
Dne 18. června ráno Wellingtonovi vojáci již zaujali pozice a klidně čekali, zatímco utahaná francouzská armáda ještě z části přicházela na budoucí bojiště. Armády se rozvinuly proti sobě na vyvýšených stranách údolí. Napoleon tak prakticky ztratil možnost využít svoji špičkovou manévrovou taktiku a musel útočit v úzkém prostoru čelně na protivníka v obraně, navíc v rozbahněném terénu. To znamenalo větší ztráty a eliminovalo jeho nevelkou převahu. Boj nemohl odložit, protože hrozilo, že Blücher se vrátí a napadne jeho pravé křídlo. Naopak Wellington s tím přímo počítal a ponechal levé křídlo svých armád slabší.
Přehlídka chyb
I sám Wellington byl toho názoru, že Napoleon mohl zvítězit. Nicméně císař i jeho podřízení se dopustili velkého množství chyb a nesprávných rozhodnutí, což jim přivodilo porážku. V první řadě je třeba uvést výběr velitelů. Císař upřednostnil rodinu a jmenoval velitelem levého křídla bratrance Jeroma Bonaparta, který nikdy vojensky nevynikl. Téměř na svoji úroveň postavil velitele jezdectva maršála Neye. Ten byl sice jeho dlouholetým spolubojovníkem, ale byl to, poněkud pejorativně řečeno, typický zelený mozek. Odvážný bojovník, který se rád předváděl, avšak mnohdy příliš nepřemýšlel a nehleděl na ztráty. Něco podobného, jako pozdější neslavný americký „generál“ Custer, nebo někteří velitelé za první světové války. Rovněž novopečený maršál Crouchy nepatřil k nejlepším. Je zbytečné se dále zabývat se detailním nudným popisem bitvy. Stačí sledovat klíčové situace.
psali jsme: Napoleon vstoupil do Moskvy aneb Začátek konce slavné armády
Už na počátku Jerome Bonaparte začal dobývat hrad Hougoumont, místo aby jeho malou posádku obešel a útočil na pravé křídlo protivníka. Tím vyčerpal a zpomalil postup levého křídla Napoleonovy armády a způsobil zbytečné ztráty. Následoval nesmyslný útok celého francouzského jezdectva pod velením Neye na Welingtonovu armádu, která se zformovala do branných čtverců, známých jako karé odkud pálila z opevněných palpostů děla na vzdálenost jen několika desítek metrů. Ze 14 karé se nepodařilo rozbít ani jedno, zato pro francouzskou jízdu to znamenalo mlýnek na maso. Za normálních okolností by karé rozstříleli Napoleonovi dělostřelci, ale ti se pro bahno nedostali vpřed. Ney navíc zcela stupidně prorazil koaliční obranou a projel bez dalšího efektu mezi čtverci, přičemž britská děla mu nakonec pálila do boků a do zad. Ani se nepokusil dělostřelce zlikvidovat. Proto se jezdci při návratu opět dostali pod palbu, bavíc šrapnelovou, která na ně n dopadala shora. Ney by byl přesto možná nakonec uspěl, byť za cenu děsivých ztrát, kdyby dostal posily. Jenže Napoleon mu je odmítl poslat, a když uvedl do pohybu poslední zálohy, bylo již pozdě. Mezi tím se u pravého křídla Napoleonovy armády objevily Blücherovy první pluky. Crouhy dopoledne v klidu posnídal v terénu a odmítl návrhy svého štábu, aby vyrazil směrem, odkud zaznívala dělostřelba bitvy.
Útoky francouzské jízdy a později pěchoty zastavila rovněž Wellingtonova taktika. Svoji pěchotu a děla shromáždil v rozpory se zvyklostmi na odvrácené straně vrcholů kopců kolem údolí, takže vojáci byli z velké části kryti před francouzskou střelbou. Do určité míry to lze přirovnat k bojům zákopové války, kdy nekrytí vojáci útočí vůči vojákům v krytu a navíc postupují bahnem. Rozhodující pěší útok vedla Napoleonova garda, která nikdy ve své historii neustoupila. Wellington však nechal svoje vojáky zalehnout v terénu a za vrcholkem kopce a tak čekala většina z nich až do chvíle, kdy gardisté došli na vzdálenost 20 metrů. Poté britští pěšáci vstali a zahájili prudkou palbu a protiútok na bodáky. Garda se dala na útěk. V té době již část francouzských vojáků zjistila, že se dostávají pod nečekanou pruskou palbu z boku. Napoleon totiž příchod Blücherových vojsk svým vojákům zatajil. Výsledkem byl rozpad morálky francouzské armády.
Císařská armáda ztratila 57 % vojáků, kteří byli zabiti, raněni, nebo zajati a 220 děl. Byly to zdaleka nejvyšší ztráty ze všech Napoleonových tažení. Koaliční armády měly ztráty daleko menší. K vítězství koalice a pádu císařské Francie přispěla přehlídka chyb a nesprávných rozhodnutí. Někteří historici dokonce došli k názoru, že Napoleon se zmýlil při čtení mapy a bojoval jinde, než si myslel. Francouzský štáb totiž používal takzvané chronografické mapy, které vykazují geografické chyby. Napoleon se proto domníval, že jeho vojáci jsou zhruba o 1 500 metrů severněji, než ve skutečnosti byli. Zdá se to málo, ale v členitém terénu to může znamenat mnoho. Pro zajímavost, vzdálenost mezi předními liniemi armád byla na počátku bitvy kolem 1 200 metrů. Zásadní však byla taktická převaha vévody Wellingtona, kterého Napoleon považoval za mizerného generála. A podceňovat protivníka se nevyplácí.
Tagy