foto: Autor: Bundesarchiv, Bild 183-N0301-503 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5435377/Vlasov a jeho armáda
Andrej Andrejevič Vlasov se narodil roku 1901 v provincii Nižní Novgorod, ve vesnici Lomakino. Jeho otec byl obyčejný sedlák, který se příležitostně věnoval krejčovství, aby uživil rodinu. Andrej byl jeho osmé dítě.
Proto nepřekvapí, že nezbylo dost peněz pro všechny děti a že samotný Andrej tak mohl navštěvovat jen bezplatný kněžský seminář. V roce 1917 po říjnové revoluci se ale odmítl stát knězem a zahořel pro nové myšlenky bolševické vlády. V roce 1919 už za ně bojoval proti Denikinově armádě v 2. Donské divizi, kde po důstojnické škole zaujal místo velitele čety.
Byl výjimečný voják. Dokázal si získat respekt, probudit u vojáků sebevědomí, vést je a podřídit své osobě. Zároveň dbal o to, aby měli všeho dostatek. Je to s podivem, když si představíme ohromného, skoro dvoumetrového Vlasova s brýlemi snad na deset dioptrií, ale právě to ukazuje, jak výjimečná osobnost to byla.
V roce 1920 se Vlasovova divize ocitla na Krymu, kde čelila bílé armádě generála Wrangela. Tady se stal zástupcem náčelníka této divize na štábu. Požádal ale o přeložení k bojovým jednotkám. Proto se stal velitelem průzkumného oddílu.
Po porážce Wrangela válka pro Vlasova skončila. V armádě ale zůstal. Požádal o velitelské místo a bylo mu uděleno. V roce 1924 se stal velitelem roty plukovní školy 26. střeleckého pluku. V roce 1928 prošel důstojnickým kurzem a následně se stal velitelem praporu. V roce 29 byl povolán na učitelské místo do vojenské školy v Leningradě. Po absolvování dalšího kurzu se stal zástupcem náčelníka učebního oddělení.
Po službě na velitelství Leningradského vojenského okruhu se dostal ke skutečně nevděčné práci. Byly mu svěřovány zanedbané útvary. Díky svým schopnostem pak ale udělal z každého minimálně jeden z nejlepších útvarů.
Během velké čistky v letech 1934-1938 měl velkou kliku. Bez legrace. Jeho bratr Ivan byl popraven za kontrarevoluci v 19. roce, takže se snadno mohl ocitnout na hledáčku paranoidního Stalina. Do toho něco uměl a skutečně znamenal. V době, kdy čistka zasáhla armádu, pobýval zrovna v Číně. Nemohl tedy nic proti Stalinovi ani při nejhorší tajemníkově paranoie podniknout.
Naopak. Jako čerstvě povýšený plukovník velel ukrajinskému vojenskému sektoru. Roku 1938 byl navíc poslán jako vojenský poradce s dalšími čtyřiceti důstojníky generálu Čankajškovi na pomoc proti Japoncům. Opět zde přednášel na vojenské akademii. Před odletem v listopadu 1939 obdržel Řád zlatého draka-nejvyšší čínské vyznamenání.
Stal se velitelem 99. divize, označované za jednu z nejhorších. Opět z ní udělal tu lepší a do toho byl povýšen následující rok na generálmajora. V roce 1941 se pak opřel slušně do Němců. Nedá se říct, že opřel. Vlasovova armáda bránila před Němci Kyjev, kde skoro vykrvácela. Rozkaz k ústupu přišel pozdě. Co pozdě, v době kdy byla ona armáda, respektive to, co z ní zbylo, obklíčena. Po malých skupinkách se musela prostě probít skrz nepřítele ke svým. Se svými vojáky se pak probojoval ven i Vlasov.
Po přesunu se měl dostavit do hlavního stanu, kde mu byla svěřena za úkol obrana Moskvy. K dispozici dostal nově se formující 20. armádu. Vlasov se s Němci utkal hned, jak se Guderianova armáda dostala na dohled Moskvy.
Vlasov nečekal, až Němci zaútočí. Zaútočil na ně sám, když to nečekali a chtěli si tu oddechnout. Prorazil přes ně, vnikl do vzniklé kapsy a rozřízl tak německou linii vedví. Když se Němci vzpamatovali a chtěli Rusy vzít do obklíčení, což se jim málem podařilo, navázal Vlasov spojení s jednotkami před Moskvou a se svými jednotkami v německých zádech vzal Němce z obou stran do svěráku. Vlasov opět prorazil zpět a spojil se s moskevskými jednotkami. Němci se museli znovu přeskupit a zahájit další drtivý útok. Vlasov na vlastní zodpovědnost nasadil sibiřskou divizi, která měla být nasazena jinde, a útok odrazil. Němci ustupovali vyčerpaní, zmrzlí a se zkrvavenými hlavami. 5. prosince 1941 bylo u Moskvy dobojováno.
6. prosince 1941 vydal Vlasov rozkaz ke generálnímu útoku. Vyčerpaní Němci mu nebyli schopní odolat. Kromě moskevské armády se do bojů zapojily i armády Západního, Brjanského a Kalininského frontu. Německá armáda byla až do ledna hnána zpět z Ruska. Stalin dal v této době totiž rozkaz ke stažení 1. úderné armády z fronty, takže intenzita útoku ochabla.
Andrej Vlasov byl vyznamenán Řádem rudého praporu, povýšen na generálporučíka a nakonec v březnu 1942 jmenován velitelem 2. úderné armády na severu v Leningradu, v oblasti Volchovského frontu. Měl za úkol prolomit obklíčení Leningradu. A tady byl i zajat.
Jak na to došlo? S jedinou armádou byl prakticky bez podpory zvenčí obětován jako útočný klín s celou svou 2. armádou, která měla prorazit jednotky generála Lindenmanna. Ten se samozřejmě nedal a po zahájení útoku na své jednotky přešel do protiútoků na boky 2. armády. 2. armáda se tak ocitla v obklíčení a neměla se jak dostat ven. Většina vojáků zůstala v obklíčení, zemřela v bojích nebo hlady, protože už před útokem vázlo zásobování jídla i munice. Vlasov dostal do boje to nejhorší, co dostat mohl a do toho ho Stalin nechal v rejži snad s myšlenkou, že Vlasov se zase nějak dostane ven. Až na výjimky se to však nepodařilo ani jeho vojákům.
Vznik ROA: V zajateckém táboře Vlasov otevřeně kritizoval Stalina, jeho praktiky a o strategii a taktice radši ani nemluvě. Nezradil jenom Vlasova, ale každého vojáka ze sovětské strany, který upadl do zajetí. Bral je automaticky za zbabělce a zrádce. Nechtěl měnit ani důležité zajatce, jako mu nabízeli výměnu Pauluse za vlastního syna Jakova.
Proto chtěli Vlasova využít a protože byl už pro svou vlastní zemi zrazen a obětován, tedy mrtvý, kývnul na spolupráci. Jednalo se ale tedy o spolupráci z donucení a nejprve nijak velkou. Vlasov byl využíván hlavně propagandisticky, i když hned po uvedení do spolupráce uvažoval o tom, co dnes známe jako ROA, tedy Ruskou osvobozeneckou armádu, známější jako Vlasovci. Říkejme jim tedy nadále ROA, protože takový je jejich správný název.
Němci se takové armády ale báli. Nesmíme zapomínat na likvidaci nezávislého ukrajinského státu Štěpána Bandery, který se mohl stát do budoucna nevhodnou konkurencí a protivníkem. Také jim to nehrálo do karet při představě Lebensraumu (Životní prostor) na Východě, o kterém snili už jejich předchůdci.
A do toho nějaký Vlasov, i když vysoký důstojník, chce nezávislý svobodný stát, kde se nepočítalo s nacismem ani komunismem. Plán Vlasova byl jasný doslova jako facka. Chce stát bez nacionálního socialismu i socialismu komunismu. Naopak chtěl liberální. Vlasovci samotní by se pak dali označit jako nacionalisté, nikoliv však nacionální socialisté.
Nacionalismus jako takový je jen jiný termín pro vlastenectví. Kdo četl politické ideologie Andrew Heywooda, ví, že nacionalismus je vlastně souhrnný ekvivalent pro pozitivní i negativní stránky vlastenectví. Správná část nacionalismu je patriotismus (doslova láska k otčině), vlastenectví a boj za národní sebeurčení. Ta špatná část je xenofobie, rasismus a ideologie nacionálního socialismu či nacionálně socialistické kominterny (mezinárodní komunismus nebo radikální socialismus, vyberte si).
Nacionální socialismus je socialismus diktovaný tvrdě jedním národem vůči ostatním. Kominterna či spíše interkomunismus je šíření komunistické či radikálně socialistické myšlenky mezi národy jak si sami určí (teoreticky by to tak mělo být, ale známe dějiny že?)!
Ani jedno nebylo náplní ROA. ROA chtěli svrhnout komunistický režim, nastolit liberální systém a obnovit dávno mrtvé tradice své vlasti. Praví vlastenci, praví patrioti, bojovníci za sebeurčení. Problém byl jenom v tom, že nechtěli uznat sebeurčení neruských národností. Chtěli obnovit Rusko v jeho plné šíři.
Proto se Vlasova a jeho plánu báli samotní Němci. Chcete opravdového nacistu, kolaboranta a vraha par excellence? To byl Kaminski (napůl Němec mimochodem) a jeho ukrajinští dobrovolníci. Samotný Kaminski vraždil židy, podílel se na transportech, udával sousedy nebo i ty zařezával a následně šel i proti partyzánům. Jeho jednotka všehoschopných trubců spolupracovala s oddílem SS Dirlewanger, která měla za cíl bojovat proti partyzánům a stíhat skryté a prchající židy. Velitel Dirlewangeru a Kaminski pak měli za úkol potlačit Varšavské povstání. Předvedli jenom další krutosti. Polské povstalce nedokázali zastavit. Svými krutými činy prý šokovali Heinricha Himmlera natolik, že Kaminského dal popravit za neschopnosti a nesplnění rozkazu. Nešlo ale ani tak o ty krutosti, jako opravdu o onu neschopnost. Do té doby byl Heini jen opravdu šokován. Dirlewanger dopadl podstatně hůře. V roce 1945 ho měli umlátit polští partyzáni. Svojí neschopností ale také probudil nenávist Heiniho natolik, že se šušká, že byl prostě obětován.
ROA proto vznikla až opravdu za pět minut dvanáct, když nacistům už skutečně teklo do bot. V takové situaci hledal Heini jakoukoliv možnost záchrany. Tou se stalo ROA.
Pokračování příště...
Autor: Stanislav Jalovec
Tagy