Autor fotografie: Pixabay|Popisek: Ilustrační foto
Reakce na článek "Ředitel Orientálního ústavu Ondřej Beránek islámu nerozumí. Bohužel"
Ředitel Orientálního ústavu AV ČR Mgr. Oldřich Beránek, Ph.D. dnes zaslal svoji reakci pod názvem "Pan Duchoslav nerozumí ničemu. Bohužel." , kterou uvádíme v plném znění:
Pan Duchoslav zveřejnil svůj článek "Ředitel Orientálního ústavu Ondřej Beránek islámu nerozumí. Bohužel", v němž se pouští do ne zrovna vybíravých výpadů na mou osobu. Je velmi jednoduché na základě pár větných odpovědí z jednoho z mnoha rozhovorů někoho šmahem odsoudit z "neznalosti". V našem mediálním diskurzu se to bohužel děje více než často. Je to věc, která posunům v debatě nepřispívá a příliš pozitivního nevypovídá ani o autorech podobných výroků. Koneckonců to, jak snadné je tak činit, nechť dokládá nadpis mého textu. Pana Duchoslava vůbec neznám, ani jeho názory. To stejné se dost možná dá říci i naopak. Nevím tedy, kde v sobě autor bere morální sílu k tomu, aby hovořil o mém "klanění se islámu". Jeho ztotožňování islámu coby náboženství s jeho jednotlivými zpolitizovanými a zideologizovanými proudy navíc svědčí o naprosté neznalosti daného problému. Na stránkách svých odborných knih a článků se velmi často pouštím do kritiky nejrůznějších aspektů projevů soudobých islamistických hnutí (wahhábismu/salafismu, Muslimského bratrstva a dalších). Zároveň se také vždy snažím ukazovat na to, že za nimi stojí politické cíle nejrůznějších státních i nestátních aktérů. A stejně jako islám, ani tato islamistická hnutí nejsou neměnná, naopak v jejich řadách vidíme stejnou pluralitu názorů na nejrůznější problémy, jako v řadách jakékoliv jiné skupiny lidí (náboženské i nenáboženské). Islámu se nemám v žádném případě zapotřebí klanět. Mimochodem tohle je přesně jedna z (mála) výhod akademického postavení: odborník na nejrůznější problematiky se nemusí držet politické korektnosti, nemusí brát přehnaný ohled na náboženské cítění druhých a může zkoumat jakékoliv otázky. Stačí se přitom řídit dvěma ohledy: obecnou lidskou slušností (té by se měl možná pan Duchoslav doučit) a snahou co nejvěrněji popisovat realitu.
Problémem české debaty o islámu, stejně jako pohledu pana Duchoslava, je to, že zarputile trvají na tom, že existuje pouze jeden islám, který je neměnný a pevně zafixovaný. Tím nejenže odvrhují veškeré vědecké poznání o náboženstvích obecně (na poli religionistiky, judaistiky, biblistiky, islamologie a mnoha dalších oborů), ale zároveň nejsou schopni celou problematiku analyzovat do hloubky. Je úsměvné, s jakým nadšením někteří čeští komentátoři (kteří v sobě náhle objevili skryté islamology) "odhalují" nejrůznější verše z Koránu, které jsou jen těžko slučitelné s realitou 21. století tak, jak ji vnímáme na Západě. O těchto verších ale sami muslimové debatují už více než tisíc let a několik staletí se jimi zabývají odborníci. Obě strany se je pak snaží zasazovat do nějakého kontextu a vykládat jejich vnímání a interpretaci v průběhu času. Stejně tak je úsměvná sebedůvěra, s jakou se tyto hlasy snaží milardě a půl věřících vysvětlovat, o čem je jejich náboženství (na základě několika citátů vytržených z kontextu či hrůzných činů, kterých se po celém světě děje dost a dost). O problému nejlépe vypovídají autorova slova o tom, že "islám nechápe ženy jako rovnoprávné muslimským mužům" a zároveň odmítání mých referencí na jiná náboženství. Ano, klasický islám nechápe ženy jako rovnoprávné mužům. Které z velkých náboženství je na tom ale jinak? Ať si autor někdy poslechne plamenná kázání různých dnešních pastorů třeba z amerického středozápadu. Uslyší v nich leckdy podobné věci - stejně nábožensky podložené a útočící na jiné (ženy, gaye, černochy) - jako v případě vybraných islámských kazatelů.
Neoblomná je i autorova víra v to, že z každého muslima, jakkoliv umírněného, se může časem stát radikální islamista. Ano, může. Stejně jako se z každého člověka může stát vrah. Ale v drtivé většině případů se to nestává. A když se tak stane, má to zpravidla konkrétní důvody (koneckonců na základě studia profilů velkých skupin radikálních islamistů víme, že jejich radikalizace má zpravidla politické motivy). My tak máme dvě možnosti, buď se budeme snažit poruzumět těmto důvodům, anebo se spokojíme s vysvětlením, že všichni muslimové jsou potenciální radikálové (což dovedeno do důsledku se dá říci o vyznavačích všech náboženství či stoupencích jakékoliv ideologie). Autorovi tak mohu částečně dát za pravdu pouze v případě věci čtenosti Koránu ze strany muslimů. Jistě, mnoho z nich se s jeho pasážemi setkává (a jen tak mimochodem: velké množství jim vůbec nerozumí). Správněji měl můj výrok tedy znít, že velká část muslimů (stejně jako křesťanů, židů, atp.) aktivně nepracuje s koránským textem a jejich pohled na svět je formován i mnoha dalšími faktory. A konečně to, že jsem o islámu, či lépe řečeno některých projevech jeho vyznavačů, v tomto konkrétním rozhovoru nehovořil jako o ideologii, bylo dáno otázkami moderátorky, která se velmi sveřepě ptala na muslimy obecně, a ne například na přívržence Islámského státu.
Rychlý výpad pana Duchoslava tak bohužel v mnohém ztělesňuje současnou naprosto zoufalou českou debatu o islámu. Proč dokážeme přijmout fakt, že stoupenci judaismu a křesťanství byli schopni své názory posunovat, zároveň jsme ale neoblomě přesvědčeni o tom, že v islámu to není možné? Je snad pohled třeba Američanů na černochy (mimochodem velmi silně nábožensky laděný) stejný dnes jako před sto lety? Je rovnocenné postavení žen pevnou součástí západních společností od nepaměti? Proč se u nás stále debata musí stáčet na to, že všichni muslimové jsou přece stejní, když je to empiricky naprosto nesmyslné tvrzení? Proč je tak těžké rozlišit mezi islámem coby věroučným systémem a jeho zpolitizovanými verzemi, které pramení z konkrétních politických a sociálních skutečností té které oblasti? Proč o žádné jiné skupině obyvatel nehovoříme takto hrubě zevšeobecňujícím způsobem jako o muslimech? Možná bych tak autorovi doporučil, aby se před vynášením mediálně vděčných soudů zkoušel vždy nejdříve zamyslet a třeba si i doplnit vzdělání, zdrojů je k tomu dost.
Autor: Ondřej Beránek