Autor fotografie: youtube|Popisek: Upálení jordánského pilota zločinci z IS
Syrští Kurdové, kteří "bojovníkům" Islámského státu úspěšně dlouhodobě vzdorovali, a nyní jsou pod tlakem rozpínavého Erdoganova režimu, mají ve svých věznicích na deset tisíc zajatých fanatiků. Druhdy tolik "stateční" při provádění sadistických vražd na tisíc barbarských způsobů nebo při znásilňování bezbranných žen, dnes hnijí hlava na ponožce ve stísněných prostorách a jejich situace odpovídá tomu, jaké prostředky na jejich vydržování mohou vlastně Kurdové poskytovat. Pětina ze zajatců je zahraničního, nesyrského původu. Problém je to ve 21. století optikou civilizovaného Západu neřešitelný.
Vzpomeneme si asi každý s odporem na dobu největší "slávy" Islámského státu, který pravidelně světová média zásoboval záběry a fotografiemi svých nelidských praktik, které následovaly více či méně učené diskuse o tom, jak moc to má nebo nemá s náboženstvím míru společného. Bez ohledu na to, každý, s výhradou islámských fanatiků, se shodoval alespoň na tom, že jejich počínání není lidské a že je třeba je ukončit. Což se ovšem snáze řeklo než provedlo. A tak tam koalice shazovala ze vzduchu drahou munici, přičemž na zemi fungovaly (a dodnes samozřejmě fungují a vyvíjejí se) přesložité vztahy mezi různými "více či méně teroristickými" skupinami, včetně kvetoucího obchodu s ropou mezi Islámským státem a členem Severoatlantické aliance Tureckem. Buď jak buď, loni v březnu bylo dobyto poslední území označované za území Islámského státu, množství zajatých šílenců se ocitlo především v kurdských věznicích, a v říjnu pak byl zlikvidovaný i "chalífa" Bagdádí.
Pravidelně se přitom vrací téma repatriace "bojovníků", a také jejich manželek a dětí, do zemí jejich "původu", tedy zemí, kde nabyli občanství, případně kde se narodili, zhusta do Francie, Německa, Belgie, Velké Británie a dalších zemí, kde existuje početná a rostoucí muslimská komunita, z jejíchž řad se rekrutovali. Ostatně zkušenost s tím, jakkoli ojedinělou, máme i my.
Existuje určitý protiklad v přístupu západních zemí k "příslušníkům Islámského státu"; na jednu stranu je celkem logicky zpět nechtějí, protože jsou si vědomé, že je přinejlepším, a se značnými náklady, odsoudí na několik let do svých beztak podobným druhem existencí přeplněných věznic, načež se dostanou ven, a nejen Londýn ukazuje, k čemu to nevyhnutelně vede. A zároveň je přirozeně nemožné deset tisíc lidí spravedlivě soudit a odsoudit způsobem, který je buď do budoucna "napraví", nebo definitivně odstraní. A také zároveň: daňoví poplatníci by jen velmi neradi přispívali na vydržování těchto zločinců v cizích věznicích, jakkoli je to zřejmě z předložených "řešení" to nejrozumnější (a ve vztahu ke Kurdům jistě rozumnější než platit Erdoganovi výpalné, aby nepouštěl do Evropy "uprchlíky"); ponejvíce se jde čtvrtou cestou - problém se ignoruje a doplácejí na to Kurdové.
Vlastně podobně, jako liberální politikové dojatě od pultíku či z televizní obrazovky řeční o lidských životech zanikajících při úprku Afričanů do Evropy přes Středozemní moře, ale pro zastavení tohoto úprku, byť "klidně" formou zajištění bezpečné přepravy, neudělají vůbec nic. Což by si přál jistě málokdo, ale když slyšíme, jak se například domáhají pomoci "syrským sirotkům", otázka proč v první řadě neřeší, resp. nenahradí pašeráky a jejich nebezpečný byznys, se nabízí. Pokračování dosavadního stavu je tedy jistou formou kompromisu mezi takovým (absurdním) řešením a řešením opřeným o striktní režim na hranicích (jaký umí například Maďarsko).
A do toho se objevují články popisující neúnosné podmínky v oněch kurdských věznicích. Ve srovnání s fešáckými kriminály v Evropě je to opravdu přísné. Takový Breivik dostal za svou masovou vraždu byt, za který běžný člověk platí půl života hypotéku. Fanatici Islámského státu přežívají bez půlmetru soukromí, ve smradu a nedostatku. Je otázkou času, než se nad jejich trpkým osudem rozněžní již tak pro tenhle druh lidí pochopením oplývající organizace a začnou volat po řešení spočívající mj. v repatriaci těch, kteří dobrovolně do Sýrie odešli a vědomě se na zvěrstvech Islámského státu podíleli, jen jim to individuálně není v konkrétních případech snadné ba možné prokazovat. Někteří o sobě prohlašují, že byli "civilními pracovníky", odvolávají se na to, že mají ženu (ženy) a děti. Ženy a děti měly i oběti Islámského státu, a dokonce to ženy a děti přímo byly.
Materiálu pro "hluboké lidské příběhy" mnoho a mnoho. Slabinou nejen těch, které se do médií dostanou, je, že podobně jako nelze, zejména z Evropy, posoudit přesnou a konkrétní vinu toho kterého vězně, nelze ani potvrdit jeho vyprávění o tom, že on nic, že to ti zlí. Pravděpodobné není, že je mezi nimi někdo zcela nevinný, někdo, kdo si ničím nezadal, ba dokonce proti jejich nelidským praktikám vystupoval, a kdo by si tedy zasloužil ohledy. Takový člověk by velmi těžko v místnostech přeplněných fanatiky bez úhony přežíval a přežil. A tak tam hnijí a zřejmě shnijí. Tisíce žen a dětí pak jsou zadržovány v táborech poblíž těchto věznic. A jsou to opravdu i malé děti. Ne u nás dva roky diskutovaní syrští sirotci, o kterých se nakonec dozvíme, že jde o dospívající borečky. Problémem jsou jejich matky. Namnoze naivní idiotky ovanuté nesmyslnou ideologií, a namnoze se podílející na zločinech IS.
Má být odpovědí civilizovaného (zatím?) Západu milosrdenství? Těžko, protože málokdo věří, že by se setkalo s vděkem a nastalo usmíření. Chvilkové uspokojení nad sebou samými bychom výhledově odnesli nebezpečím plynoucím ze zvrácené nenávistné ideologie, jejímiž nositeli tihle lidé jsou. Čím to je a jak moc to souvisí s dodnes se projevujícími genetickými vadami náboženství míru?