Autor fotografie: flickr.com (CC BY-SA 2.0) |Popisek: policie
Španělská vláda se pokusila zastavit katalánské referendum o nezávislosti nasazením policie. Předesílám, že zrovna téma katalánského separatismu jsem dlouho nepovažoval za zásadní. V posledních dnech ale chronický konflikt mezi Madridem a Barcelonou vygradoval do takových otáček, že může zatřást celou Evropou. Doufám, že právě nevidíme začátek další Jugoslávie, jenom v západních kulisách.
Základní věc, kterou je nutno si uvědomit, je ta, že Španělsko není národní stát Španělů. Španělsko je poslední pozůstatek velmi staré a kdysi i velmi velké říše, která svého času ovládala nemalý kus zemské pevniny a k tomu i mezilehlé oceány.
Obrázek není úplně přesný, protože řada okrajových oblastí, zejména v Americe, nebyla pod úplnou kontrolou Španělů. Například na velké travnaté pláně amerického Západu si Španělé dělali nárok, ale prakticky tam měli navrch jen zřídkakdy. Kmeny Apačů a Komančů byly bojovné a dokázaly si sousední gringos držet několik staletí od těla.
Nicméně i tak bylo španělské impérium velké. A jeho dějiny začaly postupným sjednocováním či anexí jiných států Pyrenejského poloostrova (Navarra, Aragonie, Córdobský chalifát, Granadský emirát). Jediná země za Pyrenejemi, které se zdařilo uchovat si nezávislost na Madridu, bylo Portugalsko, což se ovšem neobešlo bez válek. Portugalci vděčí za svoji nezávislost zejména spojenectví s Anglií, které trvá dodnes (a je to nejstarší platná smlouva dnešního světa, podepsaná už roku 1373).
Portugalské války o nezávislost byly jen drobnou epizodou v dlouhé sérií konfliktů, která utváření a následný rozpad velkého Španělska provázela. V imperiální tradici Madridu není místo pro mírumilovnou rozluku. Téměř všechny zámořské državy se od Španělska buď odtrhly násilím (celá Latinská Amerika), nebo byly odtrženy násilím (Filipíny, Kuba), pokud Španělsko prohrálo válku s nějakou mladší a dravější mocností. Ale situace, že by se nějaká součást Španělska rozhodla pro mírové odpoutání od mateřské země bez rebelie a války, ta byla velkou vzácností (napadá mě jen Rovníková Guinea). Některé jiné mocnosti to občas dokážou. Např. taková Kanada nebo Austrálie se od své mateřské Británie společensky a politicky pozvolna vzdalují už sto let, aniž by kvůli tomu padl jediný výstřel. Španělsko se však svých nároků obvykle drží se sveřepostí, která už dávno neodpovídá reálné síle země.
(Dobrou ilustrací je třeba permanentní – a notně operetní, ba až pitomý – konflikt o Gibraltar, který Španělsku nepatří už přes 300 let a jehož obyvatelstvo nijak nestojí o změnu pána. Kdyby ČR měla řešit tenhle druh historických křivd, museli bychom se tahat s Poláky o Kladsko, s Němci o Lužici a s Rakušany o Cahnov, který byl poněmčen až v průběhu 20. století.)
Toto je tedy jeden střípek do mozaiky důvodů, proč v neděli státní španělská policie Guardia Civil, dovezená z jiných částí země, bušila do Katalánců jdoucích k referendu: dlouhá tradice potlačování separatistických hnutí pendrekem, ne-li puškou.
Druhý střípek je znění aktuální španělské ústavy.
Britský historik Paul Johnson ve své knize Dějiny 20. století tvrdí, že špatně napsané ústavy jsou pro své národy zdrojem katastrof a dokládá to na francouzské IV. republice a Výmarské republice v Německu. Domnívám se, že dnešní Španělsko by mohlo posloužit jako další příklad.
Současná španělská ústava vznikla v roce 1978, což bylo složité přechodové období. Starý vládce, generál Francesco Franco, byl už pár let mrtev, ale budoucí demokratické zřízení stálo zatím na vratkých nohách. Armáda byla dosud silná a mezi jejím velením se nacházelo hodně tvrdých mužů, o jejichž loajalitě k novému režimu bylo možno mít určité pochybnosti.
Možnost dalšího vojenského puče tedy visela ve vzduchu a autoři ústavy se ji snažili co nejvíc minimalizovat. Jelikož věděli, že vojáci jsou mimořádně citliví na hrozbu rozdělení země, sepsali ústavu tak, že právní překážky k výkonu platného referenda o sebeurčení nějaké části Španělska jsou nereálně vysoké. V anglickém překladu ústavy, který naleznete zde, se jasně praví:
„The Constitution is based on the indissoluble unity of the Spanish Nation, the common and indivisible homeland of all Spaniards.“
Hned vzápětí je ústavou regionům přiznána možnost autonomie, ale jen v rámci zastřešujícího státu. Fakticky to znamená, že touží-li nějaká část Španělska dosáhnout samostatnosti zákonným způsobem, musí nejprve docílit změny ústavy – což je značně složitý proces, do kterého má co mluvit celý zbytek země.
Mimochodem, ne všichni vojáci byli novou ústavou úplně uchlácholeni a v roce 1982 se část důstojníků skutečně pustila do pokusu o puč, který nevyšel.
Tak, jak je španělská ústava napsána, odráží politické poměry konce 70. let a z hlediska racionálního fungování státu by nejspíš dávno měla být nahrazena jinou. Hrozba vojenských převratů je zažehnána už po desítky let. Jenže do kyselého jablka ústavní reformy se žádný španělský politik neodvážil kousnout. Jedním z důsledků této neochoty byl táhlý krvavý konflikt v Baskicku, který začal už dávno za Franca a pokračoval ještě další generaci po demokratizaci státu, což nemá v západním světě – mimo Severní Irsko – obdoby.
Katalánsko je podobný případ, jen s tím, že Katalánci nikdy nevytvořili teroristickou skupinu podobnou baskické ETA. Za vlády generála Franca byla katalánská identita tvrdě potlačována, ostatně jako identity všech nešpanělských etnik v zemi; cílem režimu bylo vytvořit homogenní španělský lid, ve kterém by nedřímaly žádné separatistické tendence. Ani čtyřicet let autoritářské vlády na tento úkol nestačilo. Naopak, po přechodu k demokratickému zřízení vyhřezly všechny potlačované konflikty na světlo denní.
V rámci ústavního vyjednávání koncem 70. let si Katalánsko vymohlo autonomii. Region má vlastní vládu a vlastní parlament, může si přijímat svoje zákony. Postrádá však jednu pravomoc, která je dosti podstatná: možnost rozhodovat plně o svých financích. Vybrané daně se dělí na dvě části, státní daň a místní daň. Státní daň jde do Madridu, který ji přerozdělí podle svých úvah. Pouze nad místní daní má Katalánsko kontrolu.
A zde, na daňovém poli, je zakopán pes, neboli podstata dnešního konfliktu. Katalánci by o svých daních rádi rozhodovali sami.
Katalánsko je na španělské poměry bohatý region, jehož HDP na hlavu výrazně převyšuje španělský průměr. Ač zde žije jen 16 % obyvatelstva, je tu koncentrována průmyslová výroba. Zhruba čtvrtina zdejších výrobků se vyváží, nezaměstnanost je nižší než jinde. Státní daně vybrané v Barceloně tak madridskému rozpočtu dosti pomáhají. Bez katalánských peněz by zbytek Španělska byl chudší zemí. Ne tak chudou, jako Řecko, ale dost chudou na to, aby tkvěla v dluhové pasti ještě hlouběji, než dnes. Není tedy divu, že centrální vláda do mnohaletých snah Katalánců o finanční suverenitu tzv. „házela vidle“.
A není divu, že čím více vidlí bylo z Madridu hozeno, tím více narůstaly resentimenty v Katalánsku, které postupně opouštělo skromnější požadavky na sebeurčení v daňové oblasti a chtělo více: úplnou nezávislost země, nebo aspoň možnost se o ní rozhodnout.
(Mimochodem, Baskové si finanční suverenitu nakonec vymohli. Plyne z toho poněkud šeredný závěr, že epidemie terorismu může být účinnějším vyjednávacím prostředkem, než snahy o běžný dialog. Inu, reálpolitika v celé své kráse.)
Současná krize je tak především vyvřením obrovského kotle frustrací, střádajícího se v Katalánsku už od demokratizace země, ale zejména pak posledních deset let, od vypuknutí hospodářské krize. Teoreticky se sice říká, že v těžkých dobách by se měli lidé semknout, ale prakticky se obvykle děje pravý opak. Existující konflikty se prohlubují a společnosti se fragmentují. A když se každé euro musí v dlani obracet dvakrát, myšlenky na jeho přerozdělení ve prospěch daleké Andalusie působí jako provokace.
Nedělní zásah proti katalánskému referendu byl – z evropského hlediska – naprostou PR katastrofou pro španělského premiéra Mariana Rajoye. Fotografie stařenek zmlácených jako žito oběhly všechny sociální sítě.
Působí to dojmem, že se premiér zbláznil, ale jeho jednání má minimálně dva racionální prvky. Za prvé, ve zbytku Španělska funguje určitý protikatalánský sentiment a část konzervativních deníků zásah schvaluje, což naznačuje, že u svých voličů si Rajoy moc neuškodil. Za druhé, Španělsko je v rámci EU příliš důležitá země, než aby na sebe snadno přitáhlo hněv Berlína a Bruselu. Můžeme se jen domýšlet, jaká by byla reakce Evropské komise, kdyby třeba polská vláda podobným způsobem rozehnala snahy nějakých hornoslezských nacionalistů o konání referenda. V případě Španělska byla EK poměrně vlažná.
Což může mít ještě zajímavé důsledky, protože Katalánsko je momentálně asi nejvíc probruselským regionem Španělska, ale bude-li takto ignorováno po delší dobu, mohou tyto vřelé city poněkud ochladnout.
Těžko odhadnout, co se stane v příštích dnech. Policii se podařilo zabavit cca 800 000 hlasovacích lístků v urnách. Zbytek byl sečten a zhruba 90 % z nich znělo pro nezávislost. Vzhledem k obstrukcím španělské vlády však nebylo možno zajistit, aby každý volič hlasoval nanejvýš jednou.
Rozhodne-li se katalánský premiér Puigdemont vyhlásit přesto jednostranně nezávislost, může Madrid na oplátku pozastavit platnost katalánské autonomie a pokusit se o zavedení přímé správy nad rebelskou provincií. To by nejspíš znamenalo hromadné zatýkání katalánských politiků španělskými silami: obvinění z vlastizrady není žádná drobnost a zatčeným by hrozily těžké tresty.
Zatýkání politiků by se naopak snažila bránit katalánská policie, která už během referenda dostatečně prokázala, že Rajoye poslouchat nebude, a „svoje lidi“ chce chránit…
Při vzpomínce na klidnou a bohatou Barcelonu minulých let si připadám poněkud surrealisticky. Nevíte dne ani hodiny. Ani celé země nevědí.
Autor: Marian Kechlibar
www.kechlibar.net/wordpress