Autor fotografie: George Arnald, National Maritime Museum|Popisek: Zničení L'Orientu
Před 220 roky, v noci z 1. na 2. srpna 1798, neboli 14. na 15. thermidoru roku 6 Francouzské republiky, dosáhlo britské královské námořnictvo jednoho ze svých nejúplnějších vítězství v historii. Bitva na Nilu, jak jí říkají Britové, nebo námořní bitva u Abúkíru, jak jí říkají Francouzi, zásadním způsobem ovlivnila průběh Bonapartova egyptského a syrského tažení. Hned v úvodu v podstatě rozhodla o jeho strategickém neúspěchu, jakkoli válka na pevnině pokračovala ještě tři roky.
Francouzská republika zdědila odvěkou britsko-francouzskou rivalitu. Události revoluce z roku 1789 byly zprvu za Kanálem vnímány příznivě, záhy však bylo zřejmé, že dodaly Francii mimořádnou dynamiku, která může snadno ohrozit rovnováhu sil na kontinentu: zásadní podmínku pro rozvoj obchodu, z něhož měla britská obchodní a koloniální velmoc největší prospěch. Británie rozhodně nepotřebovala, aby se z mladé zprvu konstituční monarchie a posléze republiky stal kontinentální hegemon ohrožující staré dobré a fungující pořádky a nastavené vztahy, a v důsledku ohrožoval britskou pozici. Začala tedy mocně podporovat protifrancouzské koalice, a vytrvala v tom s malou přestávkou v letech 1802–1803 až do konečné porážky napoleonské Francie u Waterloo v roce 1815.
Do přímých válečných operací se nezapojovala ve srovnání se svými kontinentálními spojenci příliš aktivně, s výjimkou operací námořních a války na Pyrenejském poloostrově, kde se zvláštními shodami okolností Napoleonovi podařilo učinit ze Španělska britského spojence. Tím více však podporovala nepřátele Francie diplomaticky a především finančně. A také nástroje, které proti Británii nasadila Francie, byly především hospodářského charakteru a měly ochromit ekonomickou sílu Spojeného království. Po bitvě je každý generál, po tomto konfliktu je možná každý odborníkem na hospodářské války. Kontinentální blokáda, kterou vyhlásil císař Napoleon v listopadu 1806, a která následně stála v pozadí dalších konfliktů souhrnně označovaných jako napoleonské války, neuspěla a obrátila se proti svému strůjci, nebyla prvním pokusem Napoleona Bonaparta zasáhnout francouzského nepřítele číslo jedna nepřímo a hospodářsky.
Psali jsme: Jiří Kovařík: Mýtus o Napoleonově invazi
Záměrem egyptského tažení, které proběhlo v letech 1798–1801, bylo zasáhnout Velkou Británii přerušením jejího obchodního spojení s Indií (cíle nebyly jen válečné a destruktivní; součástí francouzské výpravy byl početný vědecký tým, a součástí projektu také další pokus o prokopání Suezského průplavu). Na poměry revoluční nekompetentností a emigrací urozených důstojníků poškozeného francouzského námořnictva mohutné loďstvo vyrazilo ze středomořských přístavů a směřovalo přes Maltu směrem k Egyptu. Brity se podařilo zcela zmást: očekávali leccos, především pokus o dobytí Gibraltaru nebo vylodění v Irsku, které by nebylo první, ale ohrožení Egypta nikoli. Admirál Jervis proto se svou flotilou střežil Gibraltarský průliv. Mezitím třináct francouzských řadových lodí, čtrnácti fregat a čtyři sta dalších a především transportních plavidel plulo se 40 tisíci Bonapartových vojáků východním kurzem. Čtyři eskadry (první vyplula z Civitavecchia s divizí generála Desaix, další z Janova, Bastie a hlavní síly z Toulonu) se soustředily u Malty 9. června, kterou Francouzi obsadili, čímž jednak chtěli zabránit tomu, aby ji mohla využívat jako základnu Royal Navy, jednak jako vlastní zásobovací základnu pro spojení s Francií.
Psali jsme: Bonaparte na Maltě 2018
Po obsazení Malty a třinácti dnech další plavby se Orientální armáda vylodila na dohled od Alexandrie. Jakmile bylo vylodění skončeno, viceadmirál François Paul de Brueys d'Aigalliers dostal rozkaz odplout na kotviště k Abúkíru, do ústí řeky Nil, a uchýlit se následně do alexandrijského přístavu, nebo odplout na Korfu: v každém případě se má vyhnout námořnímu střetnutí s Brity, kteří již Bonapartovy záměry přirozeně odhalili. Na zemi šlo vše dobře. Generál Bonaparte dosáhl 21. července skvělého vítězství nad Mameluky v památné bitvě pod pyramidami. Obsadil Káhiru. Ale 30. července se dozvěděl, že francouzské loďstvo je z nepochopitelného důvodu stále na kotvách u Abúkíru. Vyslal svého pobočníka Julliena s rozkazem, aby Bruyes okamžitě odplul do Alexandrie či na Korfu, je však pozdě. Julliena nadto 2. srpna cestou zabijí obyvatelé vsi Alqam – to však již z francouzských lodí mnoho nezbývalo.
Britská eskadra pod velením obratného kontradmirála Horatio Nelsona, která Francouze již dlouhé týdny hledala po celém východním Středomoří, zjistí jejich pozici u Abúkíru, a během několika málo hodin v pro Francouze překvapivém střetnutí potopí či zajme jedenáct řadových lodí a zničí dvě fregaty. Francouzská porážka je absolutní. Viceadmirál Bruyes padl na můstku vlajkové lodi L’Orient, moderní 120dělové řadové lodi, jejíž zánik v obrovském výbuchu je symbolem bitvy, a také svým způsobem předznamenal osud celého tažení.
Jen dvěma francouzským řadovým lodím se podařilo uniknout: Le Guillaume Tell, 80dělová loď, na jejíž palubě byl kontradmirál Villeneuve, budoucí velitel spojeného francousko-španělského loďstva u Trafalgaru, a 74dělový Le Généreux. Le Guillaume Tell bude zajat u Malty, na jejíž obraně se podílel, 30. března 1800: a doslouží v Royal Navy jako HMS Malta. Le Généraux bude zajat Brity během tzv. bitvy maltézského konvoje již 18. února 1800, a doslouží pod anglickou vlajkou jako HMS Genereux.
Psali jsme: Hvězdná hodina admirála Nelsona. U Trafalgaru udolal téměř neporazitelného Napoleona
Britové v bitvě na Nilu přišli o 218 padlých a 678 zraněných, jejich lodě byly převážně lehce poškozené, s výjimkou 74dělového HMS Bellerophonu, který přišel o všechny stěžně a byl těžce poškozen výbuchem francouzské vlajkové lodi. Je to tatáž loď, na jejíž palubě opustil Napoleon Francii po své druhé abdikaci po bitvě u Waterloo v roce 1815. Francouzské ztráty námořní bitvy u Abúkíru jsou odhadovány na 3-5 tisíc mužů. Ještě vážnější byla definitivní ztráta účinného spojení s Francií. Bez možnosti doplňovat účinně síly neměl Bonaparte naději ze strategického hlediska uspět. Jeho pokus o výpad do Sýrie neuspěl mj. díky tomu, že Britové účinně osmanské síly podporovali zásobováním.
U Abúkíru proběhne 25. července 1799 ještě jedna bitva, tentokrát pozemní. Je to poslední Bonapartovo vítězství v Egyptě, kterým odrazil turecký pokus o vylodění armády 18 tisíc mužů a získat zpět před rokem ztracené pozice. Slabá Orientální armáda již ovšem Bonapartovi neumožňovala vyvíjet jakoukoli strategickou iniciativu, a on se rozhodl vrátit zpět do Francie. Velení předal generálu Klébérovi, který bude zavražděn ve stejný den, kdy Bonaparte, již První konzul republiky, triumfuje nad Rakušany v bitvě u Marenga: 14. června 1800. Generál Menou pak v čele zbytků Orientální armády kapituluje 31. srpna 1801, a v rámci jednání o amienské mírové smlouvě (podepsána 25. a 27. března 1802) budou přeživší francouzští vojáci repatriováni na britských lodích.
Otázka (ne)navrácení ostrova Malty do správy řádu Svatého Jana Velkou Británií byla jedním z důvodů nepřátelství, jež mezi Británií a Francií po krátkém intermezzu vypuklo britským vyhlášením války Francii 23. května 1803.