Jan Kotouč: Velká bouře v českých zemích. Národní obrození v alternativní historii

Jan Kotouč: Velká bouře v českých zemích. Národní obrození v alternativní historii
Autor fotografie: Se souhlasem Jana Kotouče|Popisek: Ilustrace z obálky knihy
18 / 01 / 2025, 09:00

Vychází nová kniha ze série České země spisovatele Jana Kotouče - Velká bouře v českých zemích. Tentokrát se k Janu Kotoučovi připojila jako spoluautorka Lucie Lukačovičová a vznikl román zasazený do období národního obrození. Přinášíme ukázku z knihy a pozvánku na besedu spojenou s autogramiádou.

 Pozvánka na besedu

Ukázka z knihy:

 

Dobrovolníků byly stovky. Mladí, staří. Silní i slabí. Sedláci i měšťané. Chudí i majetnější. Scházeli se do Mělníka z celé oblasti. Boty čvachtaly bahnem po cestách podél rozvodněné Vltavy a Labe. V dálce se nad krajinou tyčil holý vrch hory Říp.

Všude po městě byly cedule. Ti, co uměli číst, se dozvěděli, že nábor do Přemyslovského regimentu probíhá tady. Ti, co číst neuměli, následovali šťastnější druhy.

Dorazila i Pavlína Nechanská. Se skupinou, která pochodovala od Litoměřic. Prostě se k nim připojila. Nikdo jí nevěnoval moc pozornosti. Vypadala jako drobný mladý junák. Pár dobrovolníků si chtělo povídat, ale mluvila jen úsečně, tu a tam nějaké slovo. Skoro šeptala. Tím snadněji zamaskovala vysoký hlas.

Vlasy si ostříhala předchozí večer. Prostě si je odřízla starým kuchyňským nožem. Šaty si vzala po bratrovi, po tom, jehož s pomocí pár dalších lidí ve vesnici pohřbila. Spolu s několika dalšími vesničany se minulý týden postavil na odpor vojákům, kteří jim přišli krást jídlo. Zabili ho. Jejich velitel osobně. Ani nesesedl z koně. Prostě se sehnul a sekl šavlí. Michal vykřikl. A křičel ještě na zemi v blátě, zatímco vojáci nakládali obilí.

Obálka knihy

Pavlína to sledovala. Nedokázala se hrůzou pohnout.

Potom Michal křičet přestal.

Nikdo jiný jí v chalupě nezbyl. Matka zemřela krátce po Velké bouři, ve všech těch deštích a vodě nastydla a zemřela. Zdraví měla podlomené už od doby, co porodila Michala.

Pavlínina starší sestra se dávno provdala na jiný statek daleko na západě. A otec, jenž v tomto revíru dělal hajného, byl pryč už skoro rok. Povolali ho a musel mašírovat někam daleko do války na Itálii.

Pavlína zůstala sama.

Potom slyšela, že nějaký český regiment porazil ty vrahounské vojáky, kteří jim drancovali vesnici.

Dlouho se nerozmýšlela.

Mužské šaty, ostříhané vlasy. Nikdo nic nepoznal. Kolem hrudníku si ovázala látku, ale ani by nemusela. Nikdy nebyla dvakrát obdařená. Ani moc hezká. Matka o ní říkala, že je šedá myš. Nevýrazná. Otec se tomu prostě zachechtal a říkal, že ne každá ženská si musí najít ženicha, ona se aspoň postará o rodiče, až budou staří.

Ale teď neměla nic.

V Mělníku už byli další rekruti. Stála v řadě s jinými lidmi. Z městské krčmy se stala náborová kancelář, u stolu seděl starší muž v nové uniformě, o které tolik slyšela. Zapisoval si jejich jména, na něco se ptal.

Když se řada posunula, Pavlína slyšela, co chce voják od dobrovolníků vědět.

Jméno, původ, národnost, předchozí řemeslo, schopnosti.

Přemýšlela, co poví.

„Jméno?“ zeptal se druhého muže před ní.

„Bonifác Smiřic.“

„Národnost?“

„Čech.“

„Odkud jsi?“

„Z Lukova.“

„Předchozí povolání?“

„Sedlák.“

Řada postoupila dál, teď se ptal muže hned před Pavlínou.

„Jméno?“

„Jens Richter.“

„Národnost?“

„Böhmer.“

„Odkud jsi?“

„Aussig an der Elbe.“

„Předchozí povolání?“

„Schneider.“

Voják se rozzářil. „To vás možná využije náš pan Mělnický, potřebuje krejčí na uniformy. Máme víc mužů než pušek.“

Rekrut se nehádal. Pavlína doufala, že ji nepošlou prát prádlo nebo zašívat kabáty. Převlékla se za muže, protože chtěla bojovat! Střílet!

Najednou byla na řadě.

„A jak se jmenuješ ty?“

„Pavel Nechanský,“ představila se.

„Nahlas, nekuňkaj tak!“

„Pavel Nechanský!“ zopakovala, snažila se mluvit hlasitěji a zároveň nepištět. Rozhodně se nepokoušela o hluboký hlas, jaký měl její otec. Prostě musela vypadat a působit jako mladé pískle.

Voják jméno zapsal do seznamu.

„Národnost?“

„Česká.“

„Odkud jsi?“

„Bohušovice nad Ohří.“

„Předchozí povolání?“

Během čekání v řadě váhala, co na tohle odpoví.

„Byl jsem učeň, pomáhal jsem v hájovně. Otec chtěl, abych se stal hajným jako on.“

Voják zpozorněl. „Otec je hajný? Jako myslivec? Jäger?“

„Ano.“

„A kde je teď?“

„Ještě před Velkou bouří ho z rezerv povolali. Mašíroval do Itálie s maršálem Radeckým. Nevím, kde je mu konec.“

„A oni? Uměj střílet?“

„Ano, umím.“

Voják se usmál. „Dobře, konečně někdo. Pokud nekecaj.“

Ukázal na místo na papíře. „Uměj psát?“

„Ano.“

„Tak tady podpis.“

A tak Pavlína Nechanská vstoupila do Přemyslovského regimentu.

Jan Kotouč byl před rokem hostem Podcastu SM

 

 

Tagy článku

-->