foto: flickr.com (CC BY-SA 2.0)/mapa Evropy
Matka příroda nám co chvíli připomene, že sice podnikáme úctyhodné pokusy ji zkrotit a podmanit si její rozsáhlé bohatství, ale tváří v tvář zuřícímu tornádu, prudkému zemětřesení či smrtelnému oblaku žhavých plynů a proudům ohnivé lávy tekoucí po úbočí sopky, jsme bezbranní. Právě sopky patří k nejděsivějším projevům vnitřních sil naší planety. Problém spočívá v tom, že důsledky jejich činnosti jsou nikoliv významu lokálního, ale globálního.
"Ne přírodě poroučet, přírodu poslouchat."
(Francis Bacon)
Psal se rok 1815 a Evropou znovu obcházel přízrak francouzského císaře Napoleona. Ten totiž opustil své vyhnanství na ostrově Elba a v krátké době shromáždil kolem sebe velkou armádu čítající na 200 tisíc vojáků. Ve stejné době, přesněji ve dnech 5. až 15. dubna, vybuchla na druhém konci světa na ostrově Sumbawa v daleké Indonésii, východně od Bali, sopka Tambora. Vulkánem, nečinným již desítky tisíc let, otřáslo v rozmezí deseti dnů několik mohutných explozí, při nichž vychrlil těžko uvěřitelných 100 až 125 krychlových kilometrů tekoucí lávy, sopečného popela, bahnotoků a dalších vulkanických produktů včetně obrovského výboje statické elektřiny.
Erupční sloup pyroklastického mračna sahal v atmosféře podle rozdílných odhadů do výše 40 až 70 kilometrů a celá oblast se na několik dnů ponořila do tmy. Uvolněná energie, odpovídající 170 000 hirošimským atomovým bombám, napáchala nepředstavitelné škody. Ohnivé proudy lávy zdevastovaly valnou část ostrova a v bezprostředním okolí potkalo strašnou smrt asi deset tisíc lidí, bezpočet dalších (zhruba 92 000) zemřelo během následujících měsíců, většinou na následky hladovění a různých epidemií. Na Sumbawu a okolní ostrovy se snesla silná vrstva popela, která zahubila všechnu faunu a zničila veškerou vegetaci včetně zemědělských plodin. Trvalo pět let, než se objevilo první rostlinstvo. Ještě celé roky se v zemském ovzduší vznášely aerosolové částečky prachu a sloučenin síry a způsobovaly nezvykle zbarvené západy slunce.
Největší historicky doložené sopečné erupce si však v Evropě nikdo nevšiml. O několik týdnů později utrpěl 18. června u Waterloo Napoleon porážku a na "valčíkovém" Vídeňském kongresu zástupců téměř všech zemí Evropy se stále tančilo na každodenních plesech. Avšak částice prachu, které byly mohutnými výbuchy vymrštěny do atmosféry, "vyrazily na cestu kolem světa" a neminuly ani střední Evropu. Její obyvatelé sice o žádném sopečném výbuchu nevěděli, ale záhy si všimli nastalých klimatických změn a "bláznivého" počasí. V řadě zemí zaznamenali katastrofální neúrodu a Evropou se začal šířit hladomor. Situace byla ještě o to těžší, že se lidé dosud nevzpamatovali z následků napoleonských válek, které přivedly řadu rolníků na mizinu. Následující zima na přelomu let 1815/1816 patřila k vůbec nejchladnějším v zaznamenaných lidských dějinách. Jako by nechtěla vůbec skončit, sníh padal ještě koncem května, pak přišly deště a úrodu nakonec poničily kroupy a bouřky. Urodilo se málo obilí i ovoce, lidé hladověli a plni obav hleděli do neutěšené budoucnosti. V letech 1816-1817 tak došlo k prvnímu masové emigraci venkovského obyvatelstva z Evropy především do Severní Ameriky, v menší části také do Ruska.
K postiženým patřilo také obyvatelstvo württemberského království v jihozápadní části Německa a okolím jeho hlavního města Stuttgartu se nesl nářek zoufalých zchudlých rolníků. Právě v roce 1816 převzal královské žezlo třiceti pětiletý Vilém I. Ten se v roce 1813 seznámil v Anglii s ovdovělou ruskou velkokněžnou Kateřinou Pavlovnou (dcerou cara Pavla I.) a jejich láska na první pohled nemohla skončit jinak než svatbou v Petrohradu počátkem roku 1816. Horší začátek vlády - neúrodu a hladomor - si mohl mladý královský pár jen stěží představit. Řešení se však v této zoufalé situaci našlo. Královna požádala svého bratra cara Alexandra I. o pomoc a dodávky ruského obilí zmírnily nejen tu nejhorší bídu, ale umožnily rolníkům nastartovat vlastní zemědělskou výrobu. V roce 1817, dva roky po výbuchu sopky Tambora, se němečtí rolníci mohli pustit do žní. Nejhorší krize byla překonána a tak bylo co oslavovat. O rok později uspořádal král Vilém I. v den svých narozenin 28. září v lázeňském městě Bad Cannstadt velkou slavnost typu naší "Země živitelky" v Českých Budějovicích. Tento králův nápad na uspořádání slavnosti se pak stal každoroční tradicí, pořádanou vždy v měsíci září jako "veletrh" produktů württemberského zemědělství.
Autor: Bohumil Tesařík
Tagy