Autor fotografie: archiv Petra Blahuše|Popisek: Českoslovenští letci 311. perutě ve Velké Británii
Doslova přežili svou smrt a podruhé se narodili. Českoslovenští letci z 311. bombardovací perutě dokázali před 78 roky přežít po nouzovém přistání do mrazivého oceánu v napůl zatopeném nafukovacím člunu šest dní bez jídla a vody, po pás zamrzlí do vody. Jejich utrpení tím ale zdaleka neskončila.
Pro posádku prvního pilota seržanta Aloise Šišku to byl 16. nálet. Tento rodák z Lutopecen u Kroměříže (1915) a válečný sirotek (otce nikdy nepoznal, padl na východní frontě za 1. světové války) chtěl už od malička létat. To se mu splnilo, když pro Baťu vymyslel zlepšovák a zlínská firma mu za to zaplatila letecký výcvik. Létal i na vojně a po německé okupaci Československa chtěl jako člen domácího odboje uletět z Otrokovic do Záhřebu s ukrytým prototypem sportovního letounu Zlín Z-XII. Plán únosu ale nakonec nevyšel a tak před nebezpečím zatčení gestapem odešel do odboje přes zamrzlou Moravu v zimě 1939. Přes Balkán a Turecko se dostal do Francie a pak do Velké Británie, kde se stal pilotem bombardéru Wellington.
Prakticky při každém náletu na Německo nebo jimi okupovanou Evropu po něm sahala smrt: jednou jeho letadlo prostřílel německý stíhač, jindy po přistání těsně unikl výbuchu bomb shazovaných Němci na čs. letiště. Během náletu na italský Turín při přeletu Alp zase letoun obalila námraza. Nedlouho po té dokonce jeho posádce při náletu na cíl v severní Evropě došel kyslík, všichni upadli do spánku a jejich stroj letěl tři hodiny volně nad okupovaným Holandskem, Belgií a oceánem, než přišli u britských břehů k vědomí. Jen zázrakem je tehdy Němci bezbranné nesestřelili.
Štěstí mu došlo až 28. prosince 1941, kdy odstartoval s bombardérem KX-B k náletu na německý válečný přístav Wilhelmshaven. Sice ho přesně bombardovali, ale stroj byl poškozen protileteckým flakem, začal mu hořet levý motor (podle některých pramenů poškozen nočním stíhačem - pozn. red.) a museli nouzově přistát v noci do Severního moře. Náraz do vln Šišku omráčil a probral se teprve, když ho zalila voda, vnikající do potápějícího se Wellingtonu. V posledních vteřinách předtím, než zmizel v hlubinách, stačili čeští trosečníci odříznout lanku spojující jejich jedinou záchranu - člun dinghy- s letounem, jinak by je stáhl ke dnu. Bohužel četař Skalický zůstal, pravděpodobně zraněn a neschopen pohybu či v bezvědomí, v trupu a zmizel v moři. O několik hodin zažili podle poválečných vzpomínek pilota Aloise Šišky čeští trosečníci pekelnou mořskou bouři. Promočeni na kost, promrzlí a žíznivý byli hnáni vlnami neznámo kam a jediné, co mohli dělat, bylo neustále vylévání vody, aby se také nepotopili.
„Jsme víc mrtví než živí... To ledové moře s černými propustmi a s bílou pěnou, s tím nekonečným houpáním a temným hučením, to vyčerpává, ničí, zabíjí krutě, bestiálně krutě... Proč jsme jen nezemřeli leteckou smrtí: náraz - výbuch a ve vteřině konec?“ napsal ve svém bestselleru: „Bombardér KB-B neodpovídá“ v roce 1966 Šiška. Bouře v Severním moři, kde bývají těžké klimatické podmínky i v létě, skončila až po třech dnech, právě na konci prvního den roku 1942. Právě ten den jim svitla naděje, když jejich člun zahlédl Hudson z britské záchranné perutě, pátrající po sestřelených letcích. Pilot je díky mávání skutečně zpozoroval, zakroužil nad nimi, aby mohl přesně vyslat na základnu svou polohu a pak odletěl. Bohužel se vzápětí přihnala další bouře, která člun s nešťastnou pěticí odehnala zase bůhvíkam. A bylo po naději (později se Šiška dozvěděl, že je Britové hledali letadly i loděmi celé tři dny).
Čtvrtý den nekonečného utrpení sahala voda v člunu všem už po pás a letci ji nestačili vylévat. Podporučík Mohr a rotmistr Tománek dostali vysoké horečky a začali blouznit. To trvalo celou noc. Pak Tománek, který ostatní už jen prosil o vodu a v jednom kuse volal svou matku, se ostatním najednou během jednoho blouznivého záchvatu vytrhl a skočil do moře. Nikdo ho už neviděl. „A zase noc - kolikátá už - nejsme schopni pohybu, ba ani kloudné myšlenky. I halucinace už přestávají. Pořád ještě žijeme? Nevím, lze-li to tak nazvat. Dinghy je plná vody, nikdo ji už nevylévá. Ščerba je v bezvědomí a hlavu má na prsou mrtvého Mohra. Neměli jsme už sil převalit jeho tělo přes okraj. Co na tom, už nevnímám ani bolest, ani beznaděj, ani ledové rampouchy na zapadlých tvářích, ani sžíravou sůl ve vlasech...“ píše Šiška ve své knize, která inspirovala i tvůrce legendárního filmu Nebeští jezdci z roku 1968.
Mohr zemřel za svítání pátého dne a byl pohřben do moře. Zůstali jen Šiška, četař Pavel Svoboda a poručík Ščerba, který také začal upadat do agónie. Nikdo z nich už necítil nohy až po stehna, které byly zmrzlé na kost. V zoufalství se všichni rozhodli pro sebevraždu, kterou by zkrátili své utrpení. Vysypaly prach ze signálních raket, prášek na zbarvení mořské vody (pro signalizaci- pozn. red.) smíchali to na kaši, rozdělili a snědli. Pak si naposled jako chlapi stiskli ruce a čekali na smrt. Ta ale nepřišla. Když přišli zvracením k sobě, zjistili, že jsou poblíž nějaké země. Bohužel si vzápětí všimli větrných mlýnů a to znamenalo jediné: jsou v Němci okupovaném Holandsku. Zdejší rybáři je také po té, co je doslova víc mrtvé než živé vytáhli ze člunu, okamžitě udali Němcům.
Šiška měl kvůli omrzlinám nohou třetího stupně gangrénu a Němci mu chtěli obě nohy uříznout. Jeho zdravotní stav, hlavně srdce, ale operaci neumožňovalo, přímo na operačním sále prodělal infarkt a přežil klinickou smrt (bylo mu necelých 27 let!). Takřka roky byl tedy léčen, než ho Němci poslali do zajateckého tábora. Postupně mu třeba museli odřezat většinu zahnívajících prstů na nohách… Repatriační komise Mezinárodního červeného kříže ho uznala za mrzáka a bylo rozhodnuto o jeho repatriaci do Velké Británie a výměnu za jiného německého raněného. S tím ale nesouhlasil německý lékař zajateckého tábora Jong. „Vztekle mi strhal z nohou obvazy a vyštěknul na dva vojáky, aby mi pomohli na těch pahejlech, z nichž proudila krev, chodit. Vláčili mě po zemi a Jong do mě kopal, plival mi do obličeje a nadával, řval o českých zrádcích, jako by se pominul,“ vzpomínal na německé bestiality, popírající jak Úmluvu o zacházení s válečnými zajatci tak i lékařskou přísahu Šiška. Nakonec ho zachránili ostatní britští zajatci, kteří ho doslova pod německými pažbami odvlekli zpět za dráty. „Snad by mě tu utloukli k smrti,“ dodává Šiška. Jeho repatriaci Jong (podle některých pramenů tzv. sudetský Němec) samozřejmě nepovolil a Šiška, kterého navíc Němci odsoudili k trestu smrti, skončil až do konce války o berlích v zajateckých lágrech.
Po válce absolvoval v Anglii 14 (sic!) operací nohou a páteře, do svobodné vlasti se vrátil až v dubnu 1947. Už o rok později byl ale jako „zápaďák“ komunisty šikanován, zbaven hodnosti i penze a musel se jako „režimu nebezpečná osoba“ vystěhovat z Prahy. Živil se jako půdohospodář a teprve po té, co v 60. letech svědčil v procesu proti nacistovi Hansi Globkemu (navzdory tomu v té době ministrovi německé spolkové vlády!) se dočkal aspoň částečné rehabilitace. Až do roku 1989 žil bez poct a skromně, pak byl povýšen do generálské hodnosti, a sešel se mimo jiné s britským premiérem Blairem. Vlastenec a tvrdý chlap Alois Šiška zemřel 9. září 2003, o tři týdny později mu byl in memoriam propůjčen Řád bílého lva III. třídy – naše nejvyšší státní vyznamenání. Jeho nekrolog otiskly přední britské noviny. Po Šiškovi je pojmenována i 213. letka českého armádního letectva.
Rodák z Orlové Josef Ščerba také strávil řadu měsíců v německých lazaretech, kde prodělal řadu operací. Vězněn byl v leteckém zajateckém táboře Stalag Luft III v Saganu, kde se podílel na legendárním hromadném útěku zajatců. V září 1944 silně onemocněl a byl repatriován. V Anglii prodělal další operace žaludku (zničeného pitím mořské vody během trosečnické anabáze), po vyléčení nastoupil do pilotního výcviku, ale do bojů už do německé kapitulace nestačil zasáhnout. Po válce také komunisty pronásledován, zemřel v listopadu 2000 v Karviné.
Poslední z trojice zachráněných letců bombardéru KX-B byl přední střelec Pavel Svoboda. I on zažil dlouhé léčení, operace a pak trýznění v německých věznicích a zajateckých táborech. V prosinci 1944 se mu ale podařilo utéci, dojít až na Moravu a přidat se k partyzánům oddílu Vela a skupině řízené paraskupinou Carbon, vyslané z Velké Británie na jaře 1944. 14. dubna 1945 byl zajat při krvavém přepadu a masakru partyzánské základny Vápenka, ale vzápětí se mu podařilo z rukou gestapa v Uherském Brodě opět uprchnout. Se zbraní v ruce se v řadách partyzánského oddílu tvořeného mj. zachráněnými americkými letci ze sestřeleného bombardéru zúčastnil Květnového povstání českého lidu a po něm i osvobození Československa.
Zdroje: A. Šiška: Bombardér KX-B neodpovídá, J. Čvančara: Někomu život, někomu smrt III. díl, V. Bufka: Bombardér T-2990 se odmlčel, army.cz, Australský válečný memoriál