Pro sovětskou invazi do Afghánistánu v letech 1979-1989 je do jisté míry symbolickou americká zbraň dodávaná afghánským mudžahedínům v závěru války. Někteří jí dokonce přisuzují takový vliv a změnu poměru sil, že měla zásadně přispět k sovětskému rozhodnutí Afghánistán vyklidit. FIM-92 Stinger. Z ramene odpalovaná protiletadlová zbraň, MANPADS, vyvinutá společností General Dynamics, které některé prameny připisují až 80 % účinnost a více než polovinu ze 450 letadel a vrtulníků ztracených sovětskými a prosovětskými silami během konfliktu.
Sověty udávaná čísla jsou řádově nižší. V dějinách vojenství vznikla na každou zbraň a na každou taktiku dříve či později protizbraň a účinný postup, jak jí vzdorovat. Bylo by patrně naivní myslet si, že infračerveně naváděné střely byly pro sovětské letectvo ve druhé polovině 80. let neřešitelným problémem, resp. problémem řešeným strategickým ústupem.
V amerických ozbrojených silách byly Stingery zavedeny do výzbroje v roce 1981. Byly vyvinuté jako náhrada za systém FIM-43 Redeye z roku 1971, který se ve výzbroji udržel až do roku 1995, a některé armády jej užívají dodnes. O nasazení Stingerů v Afghánistánu panuje obecnější povědomí. O dva roky dříve než Stingery Spojené státy dodaly povstalcům i Redeye. Ti s nimi dosáhli sestřelů několika bitevních Su-25 a vrtulníků Mi-8 a Mi-24. Stingery se vyznačují vyšším efektivním dostřelem, sofistikovanějším systémem navádění, a také třikrát těžší bojovou hlavicí.
Stingery byly poprvé bojově nasazeny během války o Falklandy mezi Británií a Argentinou v roce 1982 a jejich první obětí byl argentinský lehký bitevní letoun FMA IA 58 Pucará. Do Afghánistánu byly vyvezeny po tlaku některých konzervativních skupin žádajících větší míru podpory afghánským povstalcům bojujícím proti sovětské invazi. Byly dodávány prostřednictvím Pakistánu, nikoli přímo, protože oficiálně zůstávaly Spojené státy mimo konflikt. Podle amerických statistik postavených na zprávách mudžahedínů s nimi tito dosáhli 269 sestřelů. Podle sovětských zpráv je to dramaticky přehnané: v letech 1987–1988 uvádějí ztátu „jen“ 35 letounů a 63 vrtulníků – a nikoli jen sestřelených a nikoli jen Stingery. Ač jsou tyto zbraně snadné na obsluhu, taktika jejich nasazení, mají-li dosahovat tvrzené úspěšnosti, a proti technicky vyspělému protivníkovi, by musela být v podání povstalců vskutku zarážejícím způsobem propracovaná.
Na druhou stranu svou roli nepochybně sehrály, protože se tím dostala mudžahedínům do rukou zbraň, s níž se mohli vzdušné hrozbě postavit skutečně efektivně, jakkoli, opakujeme, těžko s 80% úspěšností. Ostatně k narušení absolutní vzdušné převahy nepřítele stačí výrazně méně: v rámci protiopatření s cílem minimalizovat rizika musí své vzdušné operace omezit a situaci se přizpůsobit sám. Nasazení moderní zbraně v rukách povstalců ve větší míře bylo patrně zprvu překvapením. Ale infračervenému navádění se letouny mohou bránit světlicemi, pomáhají chrániče výfuků snižující tepelnou stopu, a přizpůsobení taktiky s využitím terénu.
Stingery přestali Američané mudžahedínům dodávat v roce 1988. Bylo zjištěno, že je Afghánci prodávají do Íránu. Po stažení sovětských sil z Afghánistánu spustily Spojené státy program výkupu Stingerů zpět, nabízely 183300 dolarů za jednotku, a celkem na projekt vyhradily 55 milionů dolarů. Asi šest stovek se vykoupit nepodařilo, a skončily na černém trhu a v různých zemích. Proti ruským letounům je užívali povstalci mj. během čečenské války.