Autor fotografie: Miroslav Lidinský|Popisek: Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (International Security Assistance Force – ISAF) byly vojenskou misí v Afghánistánu pod vedením Severoatlantické aliance
KOMENTÁŘ / Autor: Miroslav Lidinský
Roční trest podmíněně odložený na 30 měsíců dostal u Obvodního soudu pro Prahu 6, Michal Kesudis z Ostravy, který na Facebooku oslavoval smrt českých vojáků v Afghánistánu po útoku sebevražedného atentátníka. Rozsudek je pravomocný, obě strany se vzdaly možnosti odvolání. (Informaci přinesl server zpravy.idnes.cz)
Po přečtení této zprávy, musím reagovat ve dvou rovinách. Na úvod té první bych velmi rád doporučil panu Kesudisovi, aby co nejdříve odjel do Afghánistánu a vyhledal Tálibánské radikály. Popsal jim svou politickou minulost, členství v KSČM a tím pádem nepochybné sympatie k bývalému SSSR, se kterými tito příslušníci radikálně-náboženské skupiny vedli tak dlouho ozbrojený konflikt. A kteří jsou schopni zabíjet ve jménu Aláha všechny bez rozdílu vyznání, rasy, věku i pohlaví! Byl bych opravdu zvědav, jak by dopadlo jejich setkání!
A druhý důvod, proč by měl raději pan Kesudis odcestovat? Vím z vlastní zkušenosti, že drtivou většinu příslušníků ozbrojených sborů ČR spojuje smysl pro povinnost a sounáležitost. A také vědomí, že jsou schopni nasadit vlastní život při obraně vlasti. Vědomí, že to budou právě oni, kteří se první postaví případnému nebezpečí! Na rozdíl od všech internetových „válečných odborníků“ a diskutérů, kteří se schovají v koutku a budou čekat, že to za ně někdo vyřeší.
Uvědomuje si autor tohoto prohlášení, že žije ve státě, kde je ve služebním poměru více než 60.000 příslušníků ozbrojených a záchranných sborů, kteří se dobrovolně rozhodli riskovat svůj život a zdraví pro druhé? A kteří ztrátu kolegů nesou jako ztrátu ze svého nejbližšího okolí? A že tu jsou rodiny padlých a zraněných, kterým vzal osud otce a matky, bratry a sestry, sourozence, ale také syny a dcery??? Ne, to si autor opravdu neuvědomuje. Neuvědomuje si, že jsou všude kolem něj. A stále budou…
Mimochodem zde je jasná definice použitých výrazů.
Žoldnéř (z fr. solde, vojenská mzda, od starořímské mince solidus; hovorově též žoldák) je profesionální voják, který se nechává za finanční odměnu (žold) najímat cizí armádou. Tento koncept se vyskytuje již od starověku, ale teprve po II. světové válce dostal přesnou definici. Naopak profesionální vojáci jsou příslušníky pravidelné armády jako dobrovolníci, nikoliv branci, a pobírají za svou službu plat a nejsou považováni za žoldnéře.
Mezinárodně nejuznávanější definice žoldnéře je obsažena v Doplňujícím Protokolu 1 k 3. ženevské konvenci vydané 8. června 1977:
Článek 47. Žoldnéři
1. Žoldnéř nemá právo na status kombatanta nebo v případě zajetí válečného zajatce.
2. Žoldnéř je jakákoliv osoba která:
(a) je účelově rekrutována v místě bojů nebo v zahraničí za účelem účasti v konfliktu;
(b) účastní se přímo bojů;
(c) je motivována k účasti v bojích především z touhy o vlastní obohacení a je jim Stranou účastnící se konfliktu přislíbena materiální kompenzace výrazně převyšující plat osob majících odpovídající hodnost a zaměření v armádě Strany;
(d) není občanem Stran účastnících se konfliktu ani obyvatelem teritoria pod kontrolou Strany účastnící se konfliktu;
(e) není příslušníkem ozbrojených sil Strany účastnící se konfliktu; a
(f) nebyla vyslána Státem, který se konfliktu neúčastní v rámci své oficiální služby jako člen ozbrojených sil.
Z tohoto výkladu jednoznačně vyplývá, že příslušníci pravidelných armád uznaných států, nejsou a ani nemohou být nazýváni žoldáky, ale jenom a pouze profesionálními vojáky.
A pokud se kdokoliv bude chtít velmi podrobně zabývat touto problematikou, pak vřele doporučuji detailní popis na www.armyweb.cz/clanek/hrdinove-nebo-zoldaci
Čeho se vlastně naši vojáci v Afghánistánu účastní?
Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (International Security Assistance Force – ISAF) byly vojenskou misí v Afghánistánu pod vedením Severoatlantické aliance ustavenou Radou bezpečnosti Organizace spojených národů 20. prosince 2001 v návaznosti na Bonnskou dohodu. Do března 2012 bylo součástí mise přes 130 tisíc vojáků a podílely se na nich nejen prakticky všechny členské země Severoatlantické aliance, ale i Arménie, Austrálie, Ázerbájdžán, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Finsko, Gruzie, Irsko, Jordánsko, Korea, Malajsie, Makedonie, Mongolsko, Nový Zéland, Rakousko, Singapur, Spojené arabské emiráty, Švédsko, Tonga a Ukrajina. Jednalo se o mezinárodní stabilizační operaci a ne samozvanou okupaci cizího území.
Autor: Miroslav Lidinský
