Izrael je zemí, která od okamžiku svého vzniku v roce 1948 čelí snahám o násilnou likvidaci. A když se to nedaří konvenčními prostředky a ani díky značné početní převaze, která dosud vždy dramaticky narazila na převahu technologickou, taktickou a obecně kvalitativní, přistoupili nepřátelé Izraele k metodám nekonvenčním. Mezi ně patří ostřelování izraelského území neřízenými raketami, ať již Íránem podporovanými "bojovníky" hnutí Hizballáh z území sousedního Libanonu, nebo jejich sunitskými klony z Hamásu a dalších uskupení z Pásma Gazy.
Obrana proti takovému počínání není jednoduchá. Jde o útoky, které jsou sice co do hmatetelných výsledků zoufale neefektivní, drtivá většina střel žádný cíl nezasáhne, mnohé dopadnou na „vlastní“ území, ale i občasné dopady raket do obydlených oblastí představují pro civilizovanou zemi obrovský problém, který si v zatím relativně bezpečné Evropě umíme jen obtížně představit. Problém představuje byť nepatrná pravděpodobnost, že budou mít vaši blízcí smůlu. Rakety jsou odpalovány nadivoko do obydlených oblastí, cílem mohou být školky, nemocnice, domovy důchodců, na cokoli si vzpomeneme.
Psali jsme: Izrael versus Irán: Izraelská protiraketová obrana
Do vzniku protiraketového systému se mohla obrana opírat jednak o pasívní systémy včasné výstrahy a dostatek krytů, kam se může ohrožené obyvatelstvo ukrýt, a jednak o aktivní protiopatření navazující na zpravodajské informace a následnou preventivní likvidaci teroristických buněk, a také odvetné údery zejména letectva na oblasti, z nichž jsou rakety odpalovány. To s sebou přirozeně nese škody způsobené okolní infrastruktuře a oběti v řadách civilního obyvatelstva, jež podtrhuje zbabělá snaha teroristů odpalovat své zbraně z míst poblíž škol či nemocnic.
Protivzdušný systém schopný likvidovat hrozbu v podobě raket, resp. balistických střel, Izrael potřeboval a vyvíjel již od 80. let. A známé je nasazení amerických Patriotů jako preventivního opatření proti zatažení Izraele do války v Perském zálivu iráckými Scudy-B. Problémem se však postupně staly malé, dělostřelecké a provizorně vyráběné rakety odpalované nikoli pravidelnou armádou nepřátelského státu, ale teroristy. V roce 2006 takto v průběhu tzv. druhé libanonské války odpálil Hizballáh na 4000 raket, které zabily 44 izraelských civilistů, a přinutily k evakuaci dalších 250 tisíc lidí. Úkryt muselo vyhledat na milion obyvatel. Současně byl a zůstává ohrožen jih země střelami (jak raketami, tak minometnou palbou) Hamásu a podobných skupin z Gazy. Většina těchto jsou 122mm rakety „Qassam“ vypouštěné z raketometu Grad. Jak by reagoval evropský stát na situaci, kdy na jeho města přes hranice střílejí skupiny fanatických primitivů neřízené rakety?
Izrael odpověděl mj. investicemi do protivzdušného systému. Ministerstvo obrany vybralo systém nazvaný Iron Dome, Železná kupole, od společnosti Rafael Advanced Defense Systems, vyvinutý v úzké spolupráci s armádou.
Psali jsme: Izraelská protiraketová obrana jako vzor pro jižní Koreu
Systém byl navržen tak, aby byl schopen detekovat a ničit rakety krátkého dosahu a také 155mm dělostřelecké granáty do vzdálenosti 70 km; a byl schopen nasazení ve dne i v noci, v libovolném počasí, a současně mohl působit proti několika cílům zároveň. Přesně jak odpovídá charakteru ohrožení ze strany teroristických skupin. Systém se skládá ze tří komponent: detekčního a sledovacího radaru od společnosti ELTA, řídícího a zbraňového centra od společnosti RAFAEL, jehož úkolem je koordinace, a především vyhodnocení hrozeb a rozhodnutí o protiopatření, a konečně odpalovací jednotka s raketami Tamir od stejné společnosti. Rakety nesou elektrooptické senzory a jsou vybaveny křidélky, díky nimž dosahují mimořádné manévrovatelnosti. Jejich schopnostem a kvalitě odpovídá cena – jež je ve srovnání s Qassamy násobně vyšší – a důvodem, proč řídící centrum vyhodnocuje trajektorie raket a míru ohrožení, a Tamiry vysílá jen v případě, že nepřátelské střely směřují do obydlených oblastí. Na rozdíl od běžné baterie protiletadlové obrany musí Iron Dome pokrýt mnohem větší oblast a přizpůsobovat se okolnostem – jednotlivé komponenty proto nejsou soustředěné v jednom místě, ale rozprostřené na širokém území, a každá pokrývá území až 150 km2.
Systém byl testován od roku 2008 a prokázal schopnost zachycovat jak rakety Qassam, tak střely typu Kaťuša kratšího dosahu. Přijat do výzbroje a nasazen byl v březnu 2011, a hned 7. dubna v oblasti Aškelonu zničil Qassam odpálený na město, a den na to dokonce čtyři další rakety. Pokaždé následoval také úspěšný odvetný útok letectva na odpalovací pozice, které byly díky Iron Dome přesně zaměřené.
Systém je dále rozšiřován a pokrývá více izraelského území. V polovině roku 2011 musel Nejvyšší soud zamítnout požadavek hraničních oblastí, aby bylo vládě nařízeno poskytnout jim ochranu v rámci Iron Dome, protože teroristé v reakci na účinnost systému v izraelském vnitrozemí zaměřili své útoky právě proti nim. Jde přirozeně v první řadě o otázku ekonomickou, resp. o poměr cena/výkon, a nelze ve prospěch relativně řídce osídlených oblastí riskovat opuštění hustě obydlených aglomerací.
Jaroslav Štefec: Útoky na izraelský radar už mě unavují
Jen v polovině listopadu 2018 zničil systém 100 raket odpálených z Pásma Gazy. Dovedeme si to představit? V zemi, kde byl právě odsouzen důchodce, který chtěl způsobit železniční nehodu pokácením stromů na koleje, a píší o tom všechna média? Efektivitu systému dokládají čísla pojišťoven. V roce 2006, kdy systém ještě nasazen nebyl, likvidovaly na 30 tisíc případů pojistných událostí spojených s dopadem rakety. V roce 2014 jich bylo „jen“ 2400. Nejde přirozeně o řešení problému: Iron Dome je jednou z odpovědí na příznaky. Pokud tedy řešení existuje.