Autor fotografie: public domain|Popisek: Georgij Žukov (uprostřed)
Jeden z nejlepších vojevůdců druhé světové války maršál Georgij Žukov byl po skončení nejstrašlivějšího ozbrojeného konfliktu v dějinách jmenován velitelem Oděského vojenského okruhu. Tam se měl zúčastnit Operace Maškaráda a nemilosrdně zatočit bez soudu s kriminálními živly, které paralyzovaly poválečné město Oděsa.
Maršál Georgij Konstantinovič Žukov, slavný velitel druhé světové války, neměl po jejím skončení rozhodně na růžích ustláno. Stalin na něho žárlil, obával se jeho prudkého (a podle něho nezaslouženého) vzrůstu popularity, a proto jej raději ustanovil v roce 1946 velitelem Oděského vojenského okruhu. Oděsa, později oblíbená dovolenková destinace, však těsně po válce připomínala spíše rejdiště všemožných kriminálních živlů a policie nestíhala zvýšenou zločinnost potírat.
Pro Žukova se Oděsa stala spíše exilem, protože očekával vzhledem ke svým nesporným válečným zásluhám prestižnější pozici, po skončení válečného konfliktu byl přece na vrcholu popularity. Pro Žukova tak představovala ,,oděská etapa" spíše krok zpět než další zajímavou kariérní výzvu.
Zločinem byla Oděsa doslova prošpikovaná a policisté si stěžovali na to, že nápor kriminální aktivity nezvládají. Noci v Oděse se s železnou pravidelností měnily v postrach bezúhonných a slušných lidí. Vládu nad městem přebíraly ozbrojené gangy, které bezostyšně loupily a také vraždily, a to i celé rodiny. Kriminálním živlům také pomáhalo i důmyslné zázemí, pod městem se nacházela síť katakomb, v nichž se zločinci schovávali před dopadením.
Když Žukov přijel v roce 1946 do Oděsy, místní političtí představitelé v něm viděli zachránce zločinem sužovaného města. A dlužno dodat, že Žukov měl jasnou představu o tom, aby došlo k důslednému potření kriminálních band. Vznikla tak Operace Maškaráda, která měla učinit přítrž nejkřiklavějším projevům kriminality v podobě nebezpečných gangů.
V rámci zmíněné operace byli shromážděni vojáci, policisté a další představitelé represivního aparátu z okolních regionů, jež se převlékli za civilisty, a hlídkovali v noci, kdy aktivita gangů a zločinců byla největší. Pokud se někdo snažil je okrást, nebo jim fyzicky ublížíl, měli tito ,,civilisté" útočníka bez milosti zabít a ani se nesnažit jej zajistit či zatknout. ,,Ani se nesnažili někoho zatknout, jen zastřelili několik set lidí během několika měsíců", říká historik Viktor Savčenko. Nejenže zastřelili k tomu připravené skupiny několik set kriminálníků, ale nechali pro výstrahu ležet jejich mrtvá těla na místě. Žukov se tak řídil známým rčením účel světí prostředky, zde poněkud dovedeného do krajností.
A zde udělejme střih do současnosti. Operace Maškaráda je totiž i dnes mýtizována a někteří odborníci tvrdí, že vůbec neproběhla. V archivech ruského ministerstva vnitra se nenachází evidence o zmíněné operaci, Žukov se nikdy nezmiňoval o tom, že by někdy ,,honil" oděské zločince. ,,Podle mého názoru se jedná o fikci. Nikdy jsem o tom neslyšel, neviděl a nevím o tom nic." prohlásil v roce 1946 Isay Bondarenko, který sloužil v kanceláři oděského vojenského velitelství. Bondarenko pak není zdaleka sám, kdo zpochybňují, že by se Žukov propůjčil k této operaci, nebo že vůbec proběhla.
Na druhou stranu je pravda, že právě Žukov hrál důležitou roli v potírání, respektive snížení vysoké kriminality v Oděse. Vojenské velitelství rozdělilo navíc město do jednotlivých sektorů, každý podléhal konkrétnímu veliteli. Parky, náměstí a jiná veřejná místa byla napříště střežena. Byla provázána spolupráce armády s místními policejními jednotkami, která pomohla v efektivnějším potírání zločinnosti v Oděse. To se posléze stalo realitou.
Nicméně Žukov nadále nebyl se svou pozicí spokojen a v roce 1947 napsal Stalinovi dopis, v němž se kaje, že ,,ztratil bolševickou skromnost". Ani dopis však nenarovnal vzájemné vztahy a Žukov putoval z oděského exilu v roce 1948 do méně exponovaného Uralského vojenského okruhu. Žukov se částečné rehabilitace dočkal po Stalinově smrti v roce 1953, když se nakrátko vrátil se do politické ,,první ligy". V roce 1955 se stal ministrem obrany, ale záhy přichází o důvěru N. S. Chruščova.
Zdroj: Russia Beyond