Napoleonovi granátníci bez granátů, karabiníci bez karabin

Napoleonovi granátníci bez granátů, karabiníci bez karabin
Autor: Alfred de Marbot|Popisek: Gardoví pěší granátníci
23 / 06 / 2019, 17:00

Není granátník jako granátník: pěší granátník, jízdní granátník, gardový, řadový, velita-granátník, fyzilír-granátník, odvedenec-granátník, tirajér-granátník, flankér-granátník, spojení granátníci, dodateční granátníci, granátníci z Arrasu, Oudinotovi granátníci. Co znamená, v kontextu francouzské armády revolučních a napoleonských válek, slovo granátník? A kdo byli karabiníci?

Není nijak obtížné odhadnout, odkud slovo granátník – grenadier – pochází. Odkazuje samozřejmě na slovo granát – grenade – tedy granát ruční v tomto případě. Jde původně o vybraného vojáka, dobrovolníka, dosti zkušeného, odhodlaného, statečného a silného, aby vyběhl proti nepřátelské formaci a vrhl jejím směrem ze vzdálenosti třiceti až čtyřiceti kroků (20–26 m) asi jeden kilogram vážící litinový ruční granát opatřený zapalovačem, jichž měl zásobu tří nebo čtyř. Cílem takového počínání bylo narušit protivníkovu sevřenou sestavu pikenýrů a mušketýrů, vnést do jeho řad nepořádek a zmatek. Voják zuby odkryl ampulku granátu, vložil zapalovač, rozfoukal doutnák, zapálil, hodil, otočil se a utíkal od nepřítele. Výše uvedená vzdálenost byla považována za dostatečnou z hlediska účinku výbuchu, aby nebyl sám ohrožen.

Granátník, 17. stol.

Počínání to bylo s ohledem na povahu zbraně a vzdálenost od nepřítele přesto dosti nebezpečné, a než se ustálil výraz granátník, byli tito vojáci specificky označováni výrazem Enfants Perdus, ztracené děti; podobně jako harcovníci, tirajéři. S ohledem na způsob boje mimo sestavu a účel, který vždy plnily jednotky lehké, byli považováni za lehkou pěchotu při jednotkách pěších mušketýrů, působili v principu stejným způsobem jako tirajéři, volní střelci – s rozdílem dostřelu, a také efektivity. Kromě polních bitev byly ruční granáty užívány při obléhání, jak obléhateli, tak obránci, a při abordáži a boji na palubách lodí. Nás však budou dnes zajímat granátníci polních armád.

Plukem, který si pyšně přisvojil zřízení prvních granátníků francouzské pěchoty, nebyl jiný než Régiment du Roi, pluk, jehož majitelem byl král, v tomto případě a v okamžiku, o němž je řeč, Ludvík XIV., Král Slunce, Ludvík Veliký. Mělo se tak stát v roce 1667. Tak či onak, nejstarší užití výrazu granátník lze dohledat právě tehdy. Zprvu byli granátníci stále po čtyřech či šesti podřizováni setninám mušketýrů (u Francouzských Gard jich bylo deset v setnině), ale již od roku 1670 jsou v rámci pěších pluků francouzské armády spojováni do granátnických pelotonů v síle asi padesáti mužů. A postupně ubývalo nasazování v jejich původní roli, ač při sobě granáty stále nosili: jejich hlavní zbraní se stala zbraň palná, zejména s nástupem křesadlové pušky v letech 1678–1690, a provizorní pelotony byly reorganizovány jako permanentní elitní granátnické roty; zprvu jedna v pluku, koncem 17. století již jedna v batalionu. Granátníci přestali být cvičeni ve vrhu granátem od Versailleského míru (1685, mírová smlouva mezi Ludvíkem XIV. a Janovskou republikou), a granáty zmizely z jejich výzbroje definitivně kolem roku 1690 v souvislosti se zvyšující se účinností palby, jež jejich původní způsob boje učinila neefektivním až sebevražedným. Jak bylo řečeno, ruční granáty přetrvaly ve výzbroji ženijního vojska a námořnictva. Pojmenování granátníci vojákům zůstalo. Podobně s mírným časovým odstupem zmizely granáty z výzbroje granátníků ostatních armád.

Původní ztracené děti i granátníci museli být urostlí, protože urostlý rovná se silný dost na to, aby dohodil výše zmíněných třicet až čtyřicet kroků. A tento požadavek přetrval i v jejich nové roli elitní zálohy pluku. Dokud relativně nízký počet elitních rot dovoloval přísná kritéria výběru, byla minimální výška granátníka stanovena na pět stop a šest palců (178,7 cm). Do provedení reorganizace pěchoty podle ordonance z 10. prosince 1762 se batalion skládal ze sedmnácti rot, šestnácti fyzilírských, a jedné granátnické. Reorganizace omezila počet fyzilírských rot na osm, a poměr v počtu granátníků a fyzilírů se i nadále snižoval, granátníků relativně přibývalo, a minimální výška byla pět stop a čtyři palce (173,2 cm), což bylo předepsáno ještě 24. června 1792. Později, jak uvidíme, bylo třeba ještě palec ubrat. Tedy u řadové pěchoty. Etienne Bardin ve svém Slovníku pozemního vojska užívá pěkné výrazy šestipalcový, čtyřpalcový a třípalcový granátník. Minimální věk granátníka byl od počátku existence granátnických rot stanoven na dvacet dva roků, a obecně byla vyžadována také alespoň šestiletá zkušenost služby v armádě (později i toto kritérium klesá až na dva roky). Instrukce vydaná 1. května 1791 říká: „Granátníci musejí být příkladem udatnosti, dobrého chování a poslušnosti, budou vybíráni mezi vojáky prokázaných zásluh.“ Stát se granátníkem bylo velkou motivací; kromě vyššího žoldu byli příslušníci elitních rot zproštěni běžné táborové a pořádkové strážní služby.

Rakouští granátníci u Slavkova

Granátníky kromě vysokých postav charakterizovala pokrývka hlavy: zpravidla vysoká medvědice, která podtrhává dojem, kterým elitní vojáci působili - jako zde ve formaci rakouské pěchoty, kde jsou jejich siluety zřetelně rozeznatelné na pravém křídle formace (Austerlitz 2009).

Po tomto úvodu se můžeme pokusit odpovědět na otázku, co znamená, v kontextu francouzské armády revolučních a napoleonských válek, slovo granátník? Patrně každý byť letmo s napoleonskými vojenskými dějinami seznámený si vybaví siluetu gardového pěšího granátníka, statného vojáka ve vysoké medvědici. Vojáka, jimž zejména Napoleon říkal Bručouni. Veterána prvních Bonapartových tažení. Vojáky, jejichž úlohou bylo chránit hlavu státu, místo, kde se právě nalézala, a současně poslední zálohu armády nasazovanou jen mimořádně v kritických situacích. Spolu s jízdními granátníky stáli na vrcholu pomyslné pyramidy, a různých druhů granátníků existovalo relativně mnoho.

Granátníci a karabiníci pravidelné pěchoty

S vyhlášením války králi českému a uherskému 20. dubna 1792 má pravidelná francouzská armáda k dispozici 93 pluků francouzské pěchoty, 11 pluků švýcarské pěchoty, dohromady 220 batalionů, a k tomu 14 batalionů lehké pěchoty – pěších myslivců. Celkový teoretický válečný stav pěchoty představuje 179 280 mužů, k nimž přistupuje 171 200 mužů 214 dobrovolnických batalionů národní gardy, jejichž stav postupně poroste s vyhlášením Vlasti v nebezpečí až na 727 batalionů a tabulkový stav 572 443 v květnu 1794. Skutečné stavy jsou různými vlivy přirozeně výrazně nižší, ale my se nechceme zabývat dějinami jednotlivých koaličních válek. Naopak nás zajímá relativní počet elitních vojáků v rámci pěších jednotek: granátníků u řadové pěchoty a karabiníků u pěchoty lehké.

Vezmeme-li v potaz tabulkové stavy předepsané pro řadovou pěchotu pravidelné armády 15. března 1792, je každý batalion tvořen jednou granátnickou rotou a osmi rotami fyzilírskými. Granátnická rota čítá 65 mužů, fyzilírská 89, a celkový stav batalionu tedy činí 777 vojáků, z nichž granátníci představují 8,4 %; dobrovolnické bataliony národní gardy mají stejnou strukturu, původně jen 574 mužů, ale dekret z 5. května 1792 navýšil jejich stav na 793, přičemž granátnická rota měla mít 89 a fyzilírské po 88 mužích, a granátníci národní gardy tak představují více než desetinu stavu (11,2 %).

Otázka elitních vojáků lehké pěchoty je složitější, a podrobněji se jí budeme věnovat příště. Vstupuje do ní původní zájem soustředit se nikoli na sílu a tělesné proporce, ale na hbitost, bystrost a především přesnost palby, vlastnosti zásadní pro efektivní nasazení lehké pěchoty ve volných formacích, vyžadující iniciativu při využívání terénních nerovností a pružně reagující na vývoj situace v těsnějším kontaktu s nepřítelem. Mezi roky 1788 a 1791 bylo součástí mysliveckých rot lehké pěchoty 12 tzv. karabiníků – carabiniers (souběžně existující myslivecké roty řadové pěchoty jich měli po šesti). Vybraných střelců, kteří měli být vyzbrojeni pěchotní karabinou, což je dle francouzské terminologie zbraň s kratší hlavní a především drážkovaným vývrtem. Jde o zbraň, která při vhodném způsobu boje dokáže významným způsobem zúročit výše uvedené žádoucí vlastnosti elitních lehkých pěšáků (a má své nevýhody, taktické, technické i logistické), a v první řadě jim dovoluje zasahovat s vyšší předností na násobně vyšší vzdálenost ve srovnání s pěchotní puškou s hladkým vývrtem…, která ovšem tvořila výzbroj těchto vojáků, neboť vhodné karabiny nebyly k dispozici. V roce 1793 pak z popudu Výboru pro Veřejné blaho vznikly v Manufaktuře ve Versailles pěchotní a jezdecké vzorové karabiny, ale nebyly zavedeny; zavedeny budou teprve zbraně vz. An 12 (1803–1804), ovšem nikoli v karabinických rotách.

V roce 1791 byli karabiníci v rotách mysliveckých batalionů zrušeni; 27. dubna 1792 je vydán dekret, jehož cílem byla reorganizace lehkých jednotek vytvořením tzv. lehkých legií zahrnujících každá dva bataliony lehké pěchoty a jízdní myslivecký pluk. Legie v praxi nebyly ustaveny, ale dekret současně měnil strukturu lehkých batalionů: od mysliveckých rot měli být vybráni „nejlepší, nejsilnější a nejhbitější střelci“, vyzbrojeni mají být karabinou „a vystrojeni a cvičeni pro službu, k níž jsou určeni,“ a jedna z osmi rot batalionu složená z těchto vybraných mužů se měla stát karabinickou. Karabiny stále k dispozici nebyly, a tito karabiníci tak hráli stejnou roli jako granátníci řadové pěchoty. Představovali elitní zálohu, ale výstrojí a výzbrojí se od řadových střelců nelišili. Tento přístup si pak francouzská lehká pěchota zachovala po zbytek revolučních a napoleonských válek. Granátníci již sto let nenosili granáty, a karabiníci nikdy nedostali karabiny.

Jednotky pravidelné bývalé královské armády a dobrovolnické bataliony národní gardy (a různé další dobrovolnické formace) byly následně v letech 1793 a 1794 sloučeny do nové armády Francouzské republiky, u pěchoty v podobě tzv. půlbrigád bitevní a lehké pěchoty. Definitivní podobu jejich organizaci, která bude na úrovni batalionu platná až do 18. února 1808 (s výhradou vzniku voltižérských rot v letech 1804 a 1805), dal dekret z 22. listopadu 1793 (2 frimairu roku 2 podle republikového kalendáře): batalion se nadále skládal z devíti rot, z nich jedna byla granátnická (u lehké pěchoty karabinická) a osm fyzilírských (u lehké pěchoty neoficiálně mysliveckých). Granátnická (karabinická) rota měla mít 83 mužů, fyzilírská 123, a z celkového stavu batalionu představovali granátníci (karabiníci) 7,8 % - ve skutečnosti však měla být granátnická rota udržována na plném stavu doplněním vybranými fyzilíry (nazývanými také grenadiers postiches, dodateční či falešní granátníci), zatímco stav fyzilírské roty v polních podmínkách přirozeně rychle klesal na obvyklých 60-70 % tabulkového stavu, a reálně tedy granátníci (karabiníci) představovali přibližně devítinu stavu pěchoty.

Tělesný granátnický pluk

Ruská armáda jako první vystrojila své granátníky moderní (a levnější) pokrývkou hlavy: čákou. Francouzi je dostanou až začátkem roku 1807 (a mnohé pluky si prestižní medvědice ponechají ještě několik let). V roce 1805 byli ruští granátníci rozeznatelní díky vysokým černým chocholům, jako tělesný granátnický pluk během akce Austerlitz 2009.

Plánováno bylo zformování 198 půlbrigád bitevní (řadové) pěchoty a 21 půlbrigád lehké pěchoty. Základní ideou bylo vzít jednoho ex-královského vojáka a dva dobrovolníky národní gardy a vytvořit tři vojáky republiky; tj. jeden batalion řadové nebo lehké pěchoty doplněný o dva dobrovolnické. Ty byly v rámci půlbrigády zcela rozpuštěny a nové roty ustaveny přibližně ve výše uvedeném poměru 1:2; pročež je třeba odmítnou literaturou občas tvrzené smísení královské armády a národní gardy po batalionech, kde druhý, středový, měl být původně královský, vycvičený a schopný nasazení a manévru v rozvinuté linii, zatímco oba křídelní bataliony měly být nasazovány v útočných kolonách. Z řady důvodu je to nesmysl: všechny tři bataliony si byly složením zcela rovnocenné. Ve skutečnosti nebyly všechny ex-královské jednotky ke sloučení v první vlně využitelné (byly například nasazené v koloniích), zatímco národní garda poskytovala více batalionů, než bylo třeba, a některé půlbrigády byly proto složené čistě z dobrovolnických jednotek (což bylo častější u lehké pěchoty). Celkem vzniklo během tzv. prvního amalgamu, sloučení, v letech 1793–1795 202 bitevních půlbrigád (z nich 151 pravidelných) v tabulkové (a zdaleka nedosažené) síle 666 802 mužů a 38 lehkých (z nich 21 pravidelných) v tabulkovém stavu 122 588 mužů. Celkem tedy měla mít francouzská pěchota na 62 tisíc granátníků a karabiníků.

Protože původní jednotky ani nové bitevní a lehké půlbrigády nebyly zdaleka na plných stavech, a protože velké množství původních jednotek nebylo včleněno do půlbrigád, nevedla první vlna slučování k efektivní armádní organizaci. Armáda oplývala příliš velkým počtem důstojníků a poddůstojníků, kteří veleli zlomku tabulkových stavů mužstva, což bylo nehospodárné a takticky nezdravé. Direktorium proto přistoupilo ke druhé vlně, kdy byl v letech 1796–1799 počet půlbrigád zredukován jejich vzájemným spojením do 110 řadových a 30 lehkých půlbrigád stejného složení. Přebyteční důstojníci a poddůstojníci byli odejiti, a pěchota měla ve válečném stavu takto čítat 457 530 mužů. Jakkoli ani takového čísla nebylo možné v praxi dosahovat, situace se podstatně zlepšila. Granátníků a karabiníků bylo tabulkově přibližně 36 tisíc. A s drobnými změnami takto vstoupila armáda do období Napoleonova prvního císařství. Ony drobné změny spočívaly jednak v další redukci jednotek jejich dalším spojením, jednak v návratu k označení pluk, régiment. V srpnu 1804 tak armáda disponovala 89 pluky řadové a 26 pluky lehké pěchoty, v celkové tabulkové síle 397 638 mužů, z nich asi 31 tisíc granátníků a karabiníků; reálný stav v srpnu 1805, těsně před zahájením operací třetí koaliční války vrcholících u Slavkova, činil 262 505 mužů, tj. přibližně 66 % tabulkového stavu, přičemž granátnické a karabinické roty byly udržovány spíše na plných stavech.

Granátnické a karabinické liché pelotony v rámci brigád a divizí mohly být svedeny do spojených ad-hoc elitních batalionů, jež byly pak velícím generálem nasazovány na kritických úsecích fronty nebo sloužily jako záloha. Takové nasazení nebylo pravidlem; přítomnost granátníků (karabiníků) u batalionu měla nezanedbatelný vliv na sebevědomí ostatních rot a při relativně nižších reálných stavech nebylo v zájmu velících generálů bataliony dále oslabovat. Zvláštním případem pak je divize zprvu nazývaná divizí záložních granátníků z Arrasu, a obecně známá pod označením Oudinotovi granátníci.

                                                                       Oudinotovi granátníci

22. listopadu 1803 (30 brumairu roku 12) bylo rozhodnuto o vytvoření elitních batalionů, jež měly tvořit záložní pěchotní sbor pro plánované vylodění v Anglii. Řadové pluky č. 9, 13, 58 a 81 a lehké pluky č. 2, 3, 4, 12, 15, 22, 28 a 31 měly každý postavit jeden elitní batalion tvořený štábem, třemi granátnickými/karabinickými a třemi tzv. mysliveckými rotami, jež byly tvořeny vybranými příslušníky fyzilírských/mysliveckých rot. Jde o neoficiální předchůdkyně voltižérských rot založených výnosem ze 13. března 1804 v plucích lehké a dekretem z 19. září 1805 v plucích řadové pěchoty; 25. ledna 1804 (4 pluviôse roku 12) pak byl vydán rozkaz ke zformování divize záložních granátníků. Dvanáct elitních batalionů vytvořených na základě rozhodnutí z 22. listopadu 1803 bylo sloučeno do šesti pluků záložních granátníků. Velitelem divize jmenován divizní generál Jean-Andoche Junot (1771-1813). Jeden z těchto pluků bude později rozmístěn na palubách válečných lodí v Le Havre, a divize pak nastoupí tažení roku 1805 v síle pěti pluků. Od 5. února 1805 stál v jejím čele generál Nicolas-Charles Oudinot (1767-1847). Během tažení roku 1805 byla divize součástí 5. armádního sboru maršála Lannesa, účastnila se bojů u Wertingenu, obsazení Táborského mostu, bitvy u Hollabrunnu (kde byl Oudinot raněn a nahrazen velkomaršálem paláce Durocem). U Slavkova byla převelena do armádní zálohy, a Oudinot se vrátil do jejího čela.

Obvyklé označení „Oudinotovi granátníci“ i oficiální název formace jako divize záložních granátníků je zavádějící, podíváme-li se na složení jednotlivých pluků divize. Ze šedesáti rot bylo granátnických jen dvanáct, tj. pětina. Dalších osmnáct bylo karabinických. A plná polovina byla tvořena vybranými fyzilíry a myslivci.

V létě 1806 byla divize rozpuštěna a roty se vrátily ke svým plukům, ale již 21. října byla ustavena jiná na podobném základě, tentokrát s označením „divize spojených granátníků a voltižérů“, složená ze 17 batalionů v sedmi plucích; 12 batalionů bylo tvořeno šesti elitními rotami (v síle 100 mužů), pět osmi, jež byly vyčleněny z doplňovacích (případně také třetích válečných) batalionů pluků řadové a lehké pěchoty Velké armády. Tabulková síla divize představovala (bez štábů) 11 200 granátníků, karabiníků a voltižérů. V jejich čele stál i nyní generál Oudinot; divize pak projde dalšími reorganizacemi v průběhu roku 1808 a 1809 (již na zcela jiném základě) a stane se základem Oudinotova 2. armádního sboru, čímž se dostáváme k zásadnímu datu pro francouzskou pěchotu: k 18. únoru 1808.

Granátníci a karabiníci pěchoty, 1808–1815

18. února 1808 byl vydán dekret reorganizující pluky pěchoty zcela zásadním způsobem; každý měl být nadále složen ze štábu (50 mužů) a pěti batalionů, z nich čtyři budou válečné (840 mužů) po šesti rotách (granátnická, voltižérská a čtyři fyzilírské, všechny v tabulkové síle 140 mužů), pátý, doplňovací, batalion má jen čtyři fyzilírské roty (560 mužů); struktura roty se proti předchozímu stavu neměnila (i nadále je složena ze 2 sekcí, 4 subdivizí a 8 družstev); počet válečných batalionů přitom bude v budoucnu u některých pluků zvýšen na pět i šest (přičemž doplňující batalion bude mít vždy číslo 5), a složení batalionů a rot zůstane (až na drobnosti) platné až do definitivního rozpuštění pluků za druhé restaurace, k němuž dojde 16. července 1815. Během Sta dnů bude tabulkový stav rot snížen na sto mužů.

V rámci batalionu pěchoty nadále představují granátníci a karabiníci plnou šestinu stavu. Což dále zvyšuje tlak na snížení nároků pro vstup do této elitní roty („třípalcoví granátníci“, dva roky služby). I nadále jejich peloton nastupuje na pravém křídle batalionu. Není již lichý, je součástí, spolu s prvním fyzilírským pelotonem, první divize (divizionu) batalionu a jako peloton č. 1 manévruje bez jakýchkoli dosud běžných výjimek v rámci sestavy stejným způsobem jako ostatní.

Reorganizace 89 řadových a 27 lehkých pluků měla vést k tabulkovému válečnému stavu pravidelné pěchoty 460 520 mužů, z nichž asi 76 tisíc by byli granátníci (a karabiníci). Počet pluků byl postupně navyšován (v březnu 1809 celkem 126 v tabulkové síle 500 220 mužů; 131 pluků a 520 070 mužů v srpnu 1810; 138 pluků a 570 560 mužů v srpnu 1811; 143 pluků a 590 390 mužů v září 1812; a nejvíce pak v únoru 1813, kdy na papíře existovalo 164 pluků v tabulkové síle 673 760 mužů – realita byla však v důsledku ruského tažení dramaticky jiná).

Zajímavostí z hlediska elitních rot je existence pěti trestaneckých pluků zřízených pro převýchodu odpíračů vojenské služby v letech 1810 a 1811. V září 1812 byly očíslovány a zařazeny mezi pravidelnou řadovou a lehkou pěchotu, ale nebylo jim umožněno zřídit elitní roty. Právo zformovat granátnické, karabinické a voltižérské roty jim bylo uděleno až v prvních měsících roku 1813 jako forma odměny za spolehlivou službu.

Po první Napoleonově abdikaci pak byla 12. května 1814 vydána ordonance reorganizující francouzskou armádu. Řadová pěchota byla nadále složena z 90 pluků po třech batalionech o šesti rotách (granátnická, voltižérská a čtyři fyzilírské), lehká pěchota z 15 pluků o stejném složení. Zachovány zůstaly pouze řadové pluky do čísla 111 (pluky č. 32–111 byly přečíslovány na č. 31–90), do nichž byly včleněny pluky čísel 112–156. Po svém návratu z Elby Napoleon vrátil přečíslovaným plukům jejich tradiční čísla; pěchota řadové francouzské armády se k 1. březnu 1815 skládá z 90 řadových a 15 lehkých pluků a ze 4 švýcarských pluků; pluky mají z důvodu úsporných opatření po dvou batalionech, jen šest pluků má bataliony tři; průměrný stav pluků činí 900–1000 mužů, z nich je možné okamžitě nasadit 600–700. Maršál Davout, jmenovaný ministrem války, se pustí do obnovy armády a jejího uvedení na válečný stav, ale válka vypukne dříve, než toho bylo možné dosáhnout. Pluky Severní armády budou moci u Ligny a Waterloo nasadit po dvou batalionech v reálném stavu 500–600 mužů, z nich stovku granátníků či karabiníků.

                                                                              Císařská garda

Podle výnosu ze 7. frimairu roku 8 (28. listopadu 1799) tvořily pěchotu Gardy Konzulů dva bataliony pěších granátníků a jedna rota lehké pěchoty. Rota lehké pěchoty byla rozšířena na batalion pěších myslivců 21. fructidoru roku 8 (8. září 1800), druhý batalion byl založen 23. brumairu roku 10 (14. listopadu 1801) a výnosem ze 17. ventôse roku 10 (8. března 1802) byla stanovena organizace sborů pěších granátníků a myslivců, oba byly složeny ze štábu a dvou batalionů; 10. thermidoru roku 12 (22. ledna 1804) byly oba sbory označeny jako pluky a byl vytvořen sbor tzv. velitů o dvou batalionech (vybraní odvedenci, sbor fungoval v podstatě jako poddůstojnická škola), jeden pro každý pluk. Přičemž je na místě poznamenat, že se pěší gardoví myslivci svým výlučným elitním statusem měli ke karabiníkům lehké pěchoty stejně jako se měli gardoví granátníci ke granátníkům řadovým. Jak uvidíme dále, změť termínů nesledovala žádný jednotný systém.

Francouzská gardová pěchota

Tři pelotony francouzské gardové pěchoty během akce Austerlitz 2009: tirajéři-granátníci mladé gardy (první peloton, levé křídlo), fyzilíři-granátníci střední gardy (první peloton, pravé křídlo), za nimi pěší granátníci staré gardy, a voltižéři mladé gardy spolu s gardovými námořníky ve třetím pelotonu.

Podle zakládacího dekretu Císařské gardy se oba pluky pěchoty skládaly ze štábu, dvou batalionů pěších granátníků (myslivců) a jednoho batalionu velitů, druhé bataliony velitů byly vytvořeny dekretem z 10. brumairu roku 14 (1. listopadu 1805). Granátnický a myslivecký batalion měly po osmi rotách po 102 vojácích, batalion velitů měl rot pět po 191 mužích. Pro tažení roku 1805 byly oba pluky rozděleny do nezvyklé struktury čtyř batalionů po čtyřech rotách, jež byly včelněním vybraných velitů posíleny na 120 mužů; dekretem z 15. dubna 1806 byly granátnický i myslivecký pluk rozděleny na dva a každý reorganizován do dvou batalionů po čtyřech rotách a 120 mužích v každé a dvou batalionů velitů; 1. října 1808 byly pluky sloučeny do jednoho a stav rot zvýšen na 200 mužů, tj. 1600 v pluku; druhý pluk byl obnoven v roce 1811 dekretem z 18. května – a dosavadní 2. (holandský) pluk včleněný do Císařské gardy po anexi Holandského království dekretem z 13. září 1810 byl přeznačen na 3. pluk (bude zrušen v důsledku ztrát utrpěných při ústupu z Ruska). Během první restaurace pak 1. a 2. pluk tvořily společně v rámci Královské gardy Sbor granátníků Francie. Při obnově Císařské gardy byly zformovány nové dva pluky č. 3 a 4. Podobnou historii mají pluky myslivecké (s výjimkou absence holandského pluku).

Zajímavé jsou v případě pluků tzv. Staré gardy nároky pro vstup; ač teoreticky mělo jít podle předpisu z 29. července 1804 o „šestipalcové“ granátníky  (178,7 cm) a „třípalcové“ myslivce (170,5 cm), v praxi byli přijímáni i výrazně nižší vojáci, kteří však prokázali mimořádnou odvahu či schopnosti, přičemž jejich výška se pohybovala od 160 cm výše, a u myslivců průměrná odpovídala 5 stopám a 5 palcům (173 cm), a i u granátníků najdeme muže nižší než 170 cm, a průměr v letech 1810–1812 dosahoval 175 cm (více podrobností najdete mj. ve studii Paula L. Dawsona publikované na napoleon-series.org)

  • voják Císařské gardy s minimálně pěti odslouženými lety měl zařazení seržanta (četaře), byl nadřazený řadovým kaprálům a brigadýrům, ale podřízený řadovým seržantům a četařům.
  • gardový kaprál (brigadýr) měl zařazení seržant-majora (vrchního četaře), byl nadřazený řadovým seržantům a četařům, ale podřízený řadovým seržant-majorům a vrchním četařům.
  • gardoví furýři, seržanti a četaři měli postavení adjutant-poddůstojníků, byli nadřazeni řadovým seržant-majorům a vrchním četařům, ale podřízeni řadovým adjutant-poddůstojníkům.
  • gardový seržant-major (vrchní četař) byl zařazen jako podporučík, ale řadovému podporučíkovi podléhal.

Oba sbory, granátnický i myslivecký, byly v průběhu let rozšířeny o velké množství pluků. Jako první vznikly v roce 1806 tzv. fyzilírské pluky (částečně na základě velitů): později označené jako pluky fyzilírů-myslivců a fyzilírů-granátníků, a ještě později jako pluky tzv. Střední gardy. V roce 1809 pak vznikly pluky tzv. Mladé gardy. Postupně až několik desítek pluků, jejichž mužstvo tvořili vybraní odvedenci vedení zkušenými gardovými poddůstojníky a důstojníky, čímž se podařilo velice rychle vytvořit záložní sbor poměrně značné bojové síly – nevýhodou pak ovšem bylo, že o kvalitní „potravu pro děla“ přicházela řadová armáda, jež se musela spokojit s tím, co pro ni Císařská garda nechala. Všechny měly rámcově stejnou organizaci (čtyři roty po 200 mužích v batalionu). V rámci granátnického sboru vznikly pluky tirajérů-granátníků, odvedenců-granátníků, přeznačené později na pluky tirajérů; a také pluk flankérů-granátníků. Myslivecký sbor posílili tirajéři-myslivci, odvedenci-myslivci, a pluk „národních gardistů Císařské gardy“, jímž Napoleon odměnil národní gardu za úspěšnou obranu flanderského pobřeží proti britským pokusům o vylodění v roce 1809. Všechny byly v roce 1810 transformovány na pluky „voltižérské“ a vznikl také pluk flankérů-myslivců.

Přes pestré a nepřehledné pojmenování jednotlivých složek nešlo o nic jiného než o lehkou pěchotu, stejného složení, stejného určení, stejného výcviku, výzbroje i výstroje, navzájem se lišící jen detaily uniformy a administrativním podřízením gardovým sborům granátníků, nebo myslivců. Pluky Mladé gardy tvořily první a nejpočetnější zálohu armády, a vyznamenaly se především v letech 1814 a 1815. Kromě formální podřízenosti gardě a gardovým důstojníkům a poddůstojníkům, a specifik výběru nováčků, na nich přitom nebylo nic elitního – než symbolické pojmenování.

Následující tabulka nabízí rámcový přehled počtu pěších pluků císařské gardy:

Rok

Stará garda

Střední garda

Mladá garda

Zaokrouhlený tabulkový stav

Granátníci/ Myslivci

Fyzilíři

Tirajéři/ Voltižéři

Odvedenci

Flankéři

1804

2

-

-

-

-

5200 (vč. velitů)

1805

2

-

-

-

-

7200 (vč. velitů)

1806

4

2

-

-

-

9580 (vč. velitů)

1807

4

2

-

-

-

7920

1808

2

2

-

-

-

7760

1809

2

2

4

4

-

23840

1810

3

2

4

4

-

22400

1811

5

2

12

-

1

33600

1812

5

2

12

-

1

33600

1813

4

2

26

-

2

54400

1814

4

2

38

-

2

73600

1815

8

-

12

-

-

32000

 

Jízdní granátníci, jízdní karabiníci

Kromě pěchoty se s termínem granátník a karabiník setkáváme také u jezdectva. Jízdní granátníky v síle tří eskadron nařídil vytvořit již Ludvík XIV., a sice v roce 1676, kdy měli tvořit předvoj Králova domu v polních taženích. Byli určeni k pěšímu i jízdnímu boji, přičemž v pěším nasazení měli vrhat ruční granáty, odkud také jejich pojmenování. Zrušeni byli v roce 1775. Mezi nejproslulejší pluky jezdectva přelomu 18. a 19. století pak patří bezesporu pluk gardových jízdních granátníků, založený v roce 1799 jako švališerský, ale záhy změněný na elitní pluk těžké kavalerie, a nasazovaný ve slavných útocích u Marenga, Slavkova, Jílového a v dalších bitvách až k Waterloo. Netřeba dodávat, že s vrháním granátů, stejně jako jejich pěší protěšky, již dávno neměli nic společného.

Lepic, bitva u Jílového

Jeden z nejznámějších okamžiků historie gardového pluku jízdních granátníků. Pod palbou ruského dělostřelectva v bitvě u Jílového se colonel-major Lepic obrací ke svým vojákům se slovy: "Hlavy vzhůru, kartáče nejsou hovna!" Při následujícím útoku prorazil pluk v sevřené koloně tři linie ruské pěchoty a vrátil se zpět. Obraz má variantu zobrazující jízdní karabiníky, viz níže.

Jízdní karabiníky najdeme již za vlády Jindřicha IV. (1572–1610). Sloužili v setninách těžkého jezdectva jako tirajéři a jejich úkolem bylo vést palbu před vlastním útokem. Ludvík XIV. je zformoval do karabinických setnin, a konečně v roce 1693 sloučil do Karabinického pluku, zpravidla nazývaného Karabinickým sborem, neboť dalece svým složením běžný jezdecký pluk převyšoval. Vyznamenal se v bitvě u Fontenoy (11. května 1745). Ordonancí ze 17. března 1788 byl rozdělen do dvou karabinických pluků, a ty prošly revolučními i napoleonskými válkami v sestavě těžkých jezdeckých divizí francouzské armády jako jedna z jejích nejprestižnějších složek. Vysoké ztráty, jež pluky utrpěly v bitvě u Wagramu v roce 1809, přivedly Napoleona k jejich vystrojení charakteristickými poměděnými kyrysy a přilbami s červenou housenkou. Stejně jako pěší karabiníci francouzské armády neměli ani jízdní karabiníci karabinu ve smyslu zbraně s drážkovanou hlavní: vozili kratší variantu křesadlové pušky s hladkým vývrtem hlavně podobnou pušce dělostřelecké či námořní.

Karabiníci během ruského tažení

Karabiníci během ústupu z Ruska, varianta na obraz jízdních granátníků z bitvy u Jílového.

V následujícím článku se budeme věnovat lehké pěchotě, jejímu složení a především taktice, přičemž navážeme na články o palbě pěchoty, užití bajonetu a boji proti kavalerii.

Prameny, Bardin

Francouzsky hovořícím lze jen doporučit zmíněný Bardinův Slovník pozemního vojska, který je dostupný online: 1. díl (A – Code militaire), 2. díl (Code pénal – Gysarme), 3. díl (Habandon – Obusier léger), 4. díl (Obusier long – Zygarque). Etienne-Alexandre Bardin (1774–1840) je mimořádně zajímavou postavou, která zaslouží pozornost. Je mj. autorem Pěchotní příručky z roku 1808, příručky, která na základě platných předpisů a praxe popisuje veškeré myslitelné náležitosti služby pěchotního poddůstojníka dané doby. Na Slovníku pozemního vojska začal pracovat v roce 1810, a první vydání bylo datováno rokem 1841, rok po autorově smrti.

Kariéru zahájil jako kapitán adjutant-major 8. dobrovolnického batalionu departementu Loiret v září 1791. Sloužil posléze v 8. půlbrigádě lehké pěchoty v Severní armádě, armádě Sambry a Mázy, v Italské armádě pod velením Beurnonvilla, Jourdana, Macdonalda a Massény. V roce 1800 se stal pobočníkem generála Junota, a v roce 1803 šéfem batalionu 1. pluku Pařížské městské gardy, s nímž se účastnil holandského tažení v roce 1806, načež byl jmenován majorem 2. pluku. V roce 1809 velel kohortě národní gardy, jejímž úkolem bylo na Angličanech dobýt zpět Vlissingen na ostrově Walcheren (odsud výše zmíněné založení pluku národních gardistů Císařské gardy). V roce 1811 organizoval pluk Pupilles (svěřenců, sirotů) Císařské gardy, jehož se stal také plukovníkem. V roce 1813 stál v čele 9. tirajérského pluku mladé gardy a účastnil se s ním saského tažení, později velel brigádě a vyznamenal se u Drážďan, v roce 1814 se podílel na obraně Anvers. Do služby Napoleonovi během Sta dní se již nevrátil a v roce 1822 odešel do výslužby. Král mu o rok později udělil čestné jmenování generálmajorem. Po zbytek života se věnoval studiu vojenské vědy a vojenského umění.

V článku uvedené počty vycházejí z analýzy příslušných organizačních předpisů a situačních přehledů armády. Císařská garda je popsána mj. ve skvělé Histoire de l’Ex-Garde z roku 1821.

Fotografie z akcí Projektu Austerlitz jsou dílem Michaely Wecker.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace