Štábní služba v Napoleonově armádě

Štábní služba v Napoleonově armádě
Autor: Alfred de Marbot
21 / 06 / 2018, 15:45

Napoleon: "Znát dobře mapu, rozumět výsledkům průzkumu, zajišťovat rozesílání rozkazů, jednoduše vysvětlit i ty nejsložitější pohyby armády, právě těmito schopnostmi se vyznačuje důstojník povolaný ke službě náčelníka štábu."

Jedním ze zásadních rozdílů, jimiž se vyznačoval přístup mladého Napoleona Bonaparta ve srovnání s jeho protivníky, a u kterého dlouhé roky trvalo, než se mu různí nepřátelé začali přizpůsobovat, byla organizace štábní služby, a s ní úzce související otázka struktury armády. Podobně jako v otázce ostatních součástí vojenské vědy mohl i v otázce štábní služby Napoleon v úvodu své kariéry navazovat na mnohé progresívní myšlenky druhé poloviny 18. století a především na zkušenosti vybraných štábních důstojníků, a z nich na prvním místě Louise-Alexandra Berthiera, jehož kariéra je od roku 1796 s Napoleonem úzce spjata až do první abdikace z jara 1814.

Ovšem Berthier nebyl zdaleka sám, což je ostatně jedním z předpokladů pružné a efektivně řízené štábní služby; a celá řada mimořádných osobností na sebe upozornila i mimo strukturu Císařského nejvyššího hlavního stanu, což byla instituce, kterou bychom asi nejspíše v dnešních našich podmínkách označili za generální štáb. Berthier byl nejen mimořádný praktik, ale hned v úvodu své spolupráce s Napoleonem si našel čas, aby shrnul elementární principy štábní služby do návrhu předpisu, který odeslal ministru války s titulem „Dokument o službě hlavního štábu Alpské armády“, kde působil před svým jmenováním do funkce náčelníka hlavního štábu. Do jisté míry se přitom opíral ustanovení historicky prvního pokusu o sestavení předpisu štábní služby, jehož se dopustila Vyšší válečná rada v roce 1788. Ve svém dokumentu Berthier přehledně definuje jednotlivé funkce, jež jsou pro službu hlavního štábu armády nepostradatelné, a rozděluje mezi ně činnosti, které dle obecných očekávání vrchního velitele a Berthierových zkušeností musí hlavní štáb zajišťovat.

Ve složitých vnitropolitických i válečných událostech ovšem nebyl tento materiál uchopen, jak by odpovídalo jeho významu, mj. proto ne, že to nejlepší, co Francouzská republika zrovna měla, hovoříme-li o vojenského umění a vojenské vědy znalých důstojnících, sloužilo při armádách, a na ministerstvu nebyl nikdo, kdo by rozpoznal potřebnost tyto principy jednoznačně zformulovat a nechat aplikovat při všech armádách a na všech jejich úrovních. Na Italskou armádu to přirozeně nemělo vliv, protože v rámci jejího hlavního štábu své principy Berthier ve spolupráci s Napoleonem nejen aplikoval, ale dále rozvíjel.

psali jsme: Napoleon vstoupil do Moskvy aneb začátek konce slavné armády

Absence jakéhokoli sumáře, který by mladým štábním důstojníků, ale i zkušeným praktikům, poskytl elementární noty pro efektivní štábní službu, ať už aktivní či kancelářskou, si povšiml také literárně plodný Paul-Charles-François-Adrien-Henri Dieudonné Thiébault (1769–1846). Tentýž Thiébault, který byl v hodnosti brigádního generála v čele své brigády Saint-Hilairovy pěší divize zasažen kartáčovou kulí v závěru bitvy u Slavkova a na jehož manýry pak v nepěkném vzpomínal správce brněnského Tasslerova domu, Kajetán Unterweger.

Paul Thiébault, sám autor obsáhlých a poutavých pamětí, sloužil od začátku revolučních válek střídavě u bojových jednotek i v různých štábních funkcích, a od listopadu 1798 pak již stabilně jako náčelník štábu různých divizí, až do svého jmenování brigádním generálem z dubna 1800. Protože mu absence štábního předpisu samotnému stěžovala práci, sepsal podle svých zkušeností vlastní, publikovaný v roce 1799, pod názvem Příručka generálních adjutantů a adjunktů (Manuel des adjudants généraux et des adjoints); a svou práci posléze během služby na Pyrenejském poloostrově, opět převážně ve funkci náčelníka štábu, podstatně rozšířil a doplnil a vydal znovu, tenrokrát pod názvem Obecná příručka služby hlavních a divizních štábů v armádách (Manuel général du service des états-majors généraux et divisionnaires dans les armées), s dovětkem „zahrnující některé zvláštní ohledy na hlavní válečné operace, jednotlivé zbraně, velení těmto zbraním a jejich nasazení, místní službu, vojenské soudnictví, administrativu, atd.“, a se svým rozsahem bezmála 600 stran a šíří probíraných témat se tato příručka stala zcela přirozeně jedním ze základních zdrojů informací o fungování tehdejší armády. Ani jedna z Thiébaultových příruček nebyla formálně ministerstvem války přejata a nestala se oficiálním předpisem štábní služby; ale byly dostatečně rozšířené a v obecném povědomí vojáků, jichž se mohly týkat.

Vývoj textu lze vhodně ilustrovat dvěma definicemi, odpověďmi na otázku: „co je to štáb?“

V příručce z roku 1799 jej Thiébault definoval takto:

Množina důstojníků a poddůstojníků, kteří jsou povahou svých funkcí určeni, každý v tom, co se jej týká, předávat rozkazy vycházející od autority, jíž podléhají, zajistit jejich provedení, sami je provést, a takřka ve všech případech dohlížet, v jednotlivých odvětvích služby, na ustavený řád a dodržování zákonů a vojenských předpisů.

V příručce z roku 1813 pak přesněji:

Hlavní štáb je, pokud jde o osoby, množinou šéfů všeho, co tvoří armádu, ve vztahu k válce a k administrativě, a těch, kteří jim jsou speciálně přiřazeni; a ve vztahu ke službě centrální bod velkých válečných a administrativních operací armády; tedy bod, kde se podle rozkazů Císaře a vrchního generála vše řídí a nařizuje a odkud vychází veškerá aktivita a dohled.

Thiébault nebyl přirozeně jediným autorem; v roce 1809 vydal velmi užitečné Pojednání o službě hlavního štábu armád (Traité sur le service de l’état-major général des armées) generál Philippe-Henri Grimoard (1753–1815)v němž především vychází z různých předpisů věnovaných službě jednotek všech zbraní a vybírá z nich pasáže, jež se nějakým způsobem dotýkají štábní služby.

Již od 16. století nalézáme v královských armádách při vrchním veliteli několik důstojníků speciálně pověřených otázkami spojenými s tábořením armády, průzkumem, řízením pochodů a rozvinutím armády do bitevní sestavy, tzv. generální táborové maršály (maréchaux de camp généraux) a bitevní seržanty (sergents de bataille). Titul generálního táborového maršála se v hrubých rysech shoduje s pozdější funkcí náčelníka štábu, a jeho hlavním úkolem bylo předávat rozkazy velícího generála důstojníkům odpovídajícím za jednotlivé formace. Kromě nich pak ve suitě velícího generála byl neurčený počet pobočníků, generálních bitevních seržantů, ubytovatelů (maréchaux des logis); nicméně konkrétní role, úkoly a odpovědnost nebyly nikde formálně stanoveny.

V roce 1678 své štáby Ludvík XIV. reorganizoval, vznikla funkce generálních ubytovatelů (maréchaux généraux des logis), tj. de facto náčelníků štábů, kteří byli explicitně pověření řízením pochodů, táboření, průzkumů, mapováním; a měli k dispozici zástupce s titulem aide-maréchal des logis, jejichž počet se odvíjel od síly armády. Kromě nich pak existovali u pěchoty tzv. generální majoři pěchoty (majors généraux de l’infanterie), a u jezdectva a u dragounů generální ubytovatelé jezdectva a dragounů, kteří odpovídali za dohled nad vycvičeností jednotek své zbraně, předávání rozkazů velícího generála brigádním majorům, a rozmísťování jednotek k boji.

Tento systém zavedený za Ludvíka XIV. ve druhé polovině 17. století se udržel až do druhé poloviny století následujícího, s minimálními změnami. Teprve v roce 1783 nechal ministr války maršál Ségur podle zkušeností z americké války za nezávislosti (které se mj. účastnil jako nadpočetný štábní důstojník Rochambeauovy armády budoucí Napoleonův náčelník štábu Berthier) zformovat stabilní sbor vyšších štábních důstojníků s titulem zástupce generálního ubytovatele a v hodnosti plukovníka či podplukovníka, přičemž každému asistoval jeden kapitán ve funkci štábního adjunkta. Důstojníci pro tento sbor byli vybíráni napříč pluky a přísnost výběru a náročné následující studium přinesly vynikající výsledky.

V říjnu 1790 Zákonodárné shromáždění systém upravilo, změnilo terminologii, a namísto ubytovatelů se objevují generální adjutanti; v roce 1800 bude jejich titul změněn na adjutant-komandant (adjudant-commandant), aby se předešlo nedorozuměním daným slovem général. Sbor štábních důstojníků čítal zprvu 30 těchto důstojníků, během Direktoria pak až 110, a na vrcholu Císařství, během příprav ruského tažení roce 1812, jich tabulkově bylo 153. Vedle nich byli příslušníky sboru také štábní adjunkti v hodnostech poručíků a kapitánů (a později i šéfů batalionu či eskadrony), a pobočníci v hodnostech poručíků, kapitánů, šéfů batalionu či eskadrony a později i plukovníků.

psali jsme: Napoleonovo vojenské vzdělání

Za příklad různých úrovní štábů francouzské armády a obecného nastínění úkolů, jimiž byly pověřeny, nám dobře poslouží stav z roku 1805, který nám je i tématicky blízký skrze dějiny slavkovského tažení.

Štáby byly ve francouzské armádě těchto úrovní:

  • Císařský hlavní stan;
  • hlavní štáby (armád a armádních sborů);
  • divizní štáby;
  • plukovní štáby (případně štáby menších samostatných jednotek) a rotní štáby (jimiž se zde ovšem nezabýváme).

K nim je třeba přičíst ještě štáby vojenských divizí a místní štáby, jež řídily administrativu v rámci vojenských divizí a v posádkách.

Pro lepší orientaci uveďme, že v poli čítal francouzský pěší pluk o dvou batalionech v průběhu tažení cca 1600 mužů, brigáda o dvou plucích tedy představuje sílu cca 3200 mužů; pěší divize měla v roce 1805 zpravidla dvě brigády řadové pěchoty a lehký pluk zařazený jako samostatnou brigádu, a čítala tedy 7–9 tisíc mužů; jezdecké pluky trpěly dlouhými přesuny a jejich stavy rychle klesaly z počátečních cca 500 jezdců ke třem stovkám a níže, a jezdecká divize o třech brigádách po dvou plucích tak mohla postavit 1500 – 1800 jezdců.

Hlavní štáb armády a Císařský hlavní stan

Vrchním velitelem francouzské armády byl císař Napoleon. Měl k dispozici svůj Vojenský dům (Maison militaire de l’Empereur), který zahrnoval nejvyšší vojenské hodnostáře císařství, jeho osobní pobočníky, císařův kabinet (sekretariát, špionážní, archivní a překladatelskou službu a topografické oddělení) a velitele Císařské gardy (generálplukovníky pěších granátníků, pěších myslivců, jezdectva a dělostřelectva-námořníků). Spolu s Hlavním císařským stanem (Quartier général impérial) tvořil Vojenský dům tzv. Císařský nejvyšší hlavní stan (Grand quartier général impérial).

Hlavní štáb armády (état-major général de l‘armée) nebyl orgánem spravujícím armádu, ale sborem zahrnujícím stanovený počet divizních a brigádních generálů, adjutant-komandantů, pobočníků, štábních adjunktů (Podle výnosu z 1. vendémiairu roku XII, tj. 24. září 1803, čítal hlavní štáb 120 divizních a 240 brigádních generálů; 120 adjutant-komandantů v hodnosti plukovníka; 840 pobočníků, z nich 120 šéfů batalionu/eskadrony, 360 kapitánů, 360 poručíků; a 200 štábních adjunktů v hodnosti kapitána a nadpočetných štábních důstojníků). Příslušníci hlavního štábu byli pověřeni službou v hlavních štábech armád a sborů a ve štábech divizí, inspekcí armádních jednotek, službou ve štábech vojenských divizí a místních štábech, službou ve štábech dělostřelectva, ženijního vojska a Císařské gardy.

Generálním štábem armády byl Císařský hlavní stan. Jeho náčelníkem byl s titulem major général (generální major) maršál Berthier. Kromě osobního štábu generálního majora (jeho pobočníků) a kabinetu (sekretariát, účetní kancelář, kancelář pro přesuny vojsk, tajné oddělení) se hlavní stan dělil na tři části, generální major měl tři zástupce s titulem aide-major général, každý byl zodpovědný za jednu z nich. Aide-major général maréchal des logis (zástupce generálního majora, ubytovatel) byl ředitelem služby pro řízení válečných operací (service responsable de la conduite des opérations); aide-major général directeur du service topographique (zástupce generálního majora, ředitel topografické služby) vedl topografickou kancelář, aide-major général chef de l’état-major général (zástupce generálního majora, náčelník hlavního štábu) řídil vlastní hlavní štáb (état-major général) který zahrnoval štáb armád (état-major des armées), administrativu armád (administration des armées) a tři specializovaná oddělení – první (pro rozkazy, jejich předávání, sledování stavů jednotek a korespondenci), druhé (pořádkové, pro četnictvo, pro výživu, příděly a zdravotní službu) a třetí (pro válečné zajatce, dezertéry, odvedence, válečnou radu, zákony a výnosy). Z Císařského hlavního stanu organizačně a personálně vycházel Hlavní stan Velké Armády, a Berthier byl tedy major général de la Grande Armée.

Štáby vojenských divizí a místní štáby

Vojenské divizi, územní administrativní jednotce, která zahrnovala několik departementů, velel podle výnosu z 3. fructidoru roku VIII (21. srpna 1800) divizní generál, jemuž podléhali velitelé departementů divize (podle jejich velikosti zpravidla dva brigádní generálové, zbývajícím departementům veleli adjutant-komandanti). Příslušníky štábu vojenské divize byli pobočníci generálů, příslušní štábní adjunkti a administrativní personál (válečný komisař, přehledový inspektor, vnější výplatce státní pokladny).

Vlastní místní štáby podléhaly dané vojenské divizi, a byly podle výnosu 18. vendémiairu roku X (10. října 1801) tvořeny tzv. vojenskými veliteli (commandants d’armes), tedy veliteli pevností, citadel, kasáren a dalších vojenských objektů. Výnos byl v roce 1805 stále v platnosti a místní štáby podle něj čítaly celkem 1589 mužů.

Hlavní štáby armád a armádních sborů

Armáda se svým složením od armádního sboru prakticky nelišila, rozdíl spočíval v tom, že armáda operovala samostatně (jako v roce 1805 Massénova Italská armáda), sbor, podřízená armádě. v součinnosti s dalšími sbory (sbory Velké armády), byl však rovněž naprosto soběstačný (samostatně operoval v Itálii sbor generála Saint-Cyra), na ostatních sborech administrativně nezávislý a z hlediska štábní služby tedy nebyl mezi armádou a armádním sborem rozdíl.

psali jsme: Napoleonský voják při střelbě před nepřítelem neklečel

Armádě, nebo armádnímu sboru velel s titulem lieutenant général maršál císařství (maréchal de l’Empire), nebo vrchní generál (général en chef), mající k dispozici určitý počet pobočníků (aides-de-camp) a podle okolností i nadpočetných generálů a vyšších důstojníků (jako zálohu a pro velení obsazeným městům, pevnostem, atd.). Náčelníkem štábu byl divizní, nebo brigádní generál, jenž měl k dispozici čtyři adjutant-komandanty (adjudants-commandants) a osm štábních adjunktů (adjoints à l’état-major). Součástí štábu armády a armádního sboru byly štáby dělostřelectva a ženijního vojska; velitelé divizí pěchoty a jezdectva; velitel četnictva; velitel eskorty vrchního velitele; hlavní vozmistr (vaguemestre général); místní velitelé (např. velitelé obsazených měst). Ve funkci místního velitele hlavního stanu (commandant de place du quartier général) řídil po technické stránce práci štábu podle instrukcí náčelníka zpravidla jím vybraný podnáčelník štábu (sous-chef d’état-major).

Administrativa byla řízena hlavním intendantem, vrchním inspektorem a generálním výplatcem (ve štábu sboru řídící komisař, inspektor a hlavní výplatce) a zahrnovala další administrativní personál – válečné komisaře, přehledové inspektory, výplatce a jejich adjunkty, personál administrativních služeb (výplatní, poštovní, špitální, proviantní a pícovní). Důstojníky zdravotní služby řídili po odborné stránce vrchní lékař, vrchní chirurg a vrchní lékárník v případě hlavního stanu armády a tzv. hlavní zdravotní důstojníci (officiers de santé principaux) u sboru.

Chod štábu a provádění rozhodnutí vrchního velitele zajišťovalo pět kanceláří (bureaux): hlavní kancelář (neboli kabinet náčelníka štábu), administrativní (zásobování, rekvizice, ubytování, zdravotní služba), situační a finanční (sestavovala denní a čtrnáctidenní přehledy stavů, řídila výplatu služného a vedla učetnictví), pořádková (objektem jejího zájmu byli zajatci, dezertéři, disciplína, ale také tajné služby a špionáž) a topografická, jejímiž příslušníky byli inženýři-zeměměřiči (ingénieurs-géographes).

Hlavní a divizní štáby Napoleonovy armády

Divizní štáby

Divizi velel zpravidla divizní generál, do štábu divize patřili jeho pobočníci a velitelé brigád (brigádní generálové) se svými pobočníky. Náčelníkem štábu divize byl zpravidla adjutant-komandant, který měl k dispozici dva štábní adjunkty (z nichž jeden mohl plnit funkci podnáčelníka štábu divize). Štáb zahrnoval velitele dělostřelectva a ženijního vojska divize (jednotky ženijního vojska byly většinou zařazovány na úrovni armádního sboru, každá divize však měla velitele ženijního vojska a případně další ženijní důstojníky, kteří řídili ženijní práce vykonávané buď ženijními oddíly, nebo vojáky pěchoty a dělostřelectva divize); velitele odřadu četnictva; divizního vozmistra; divizní administrativní personál, tj. většinou přehledového podinspektora, válečného komisaře, divizního výplatce; a zdravotní důstojníky divizní ambulance. Divizní administrativa byla závislá na administrativě armády, nebo sboru. Brigády byly taktickými formacemi bez vlastní administrativy; pokud literatura hovoří o štábu brigády, má buď na mysli samostatnou brigádu zařazenou na úrovni divize a disponující divizním štábem, anebo velitele brigády a jeho pobočníky, kteří ovšem byli příslušníky divizního štábu.

Příkladem konkrétní struktury nám může být situace 3. armádního sboru k 1. brumairu roku 14 (23. října 1805), nedlouho po rakouské kapitulaci v Ulmu, jak ji uvádějí Alobert a Colin v La Campagne de 1805 en Allemagne:

maršál Císařství, vrchní velitel… Davout

pobočníci vrchního velitele… Bourck, Davout (plukovníci), Falcon, Perrin (kapitáni), Trobriant (poručík; mimochodem krásné jméno pro pobočníka, které zní jako Trop Brillant, příliš skvělý)

brigádní generál, náčelník hlavního štábu… Daultanne

pobočníci náčelníka hlavního štábu… Montesquiou (podporučík), Bezançon (kapitán)

adjutant-komandant… Beaupré

štábní adjunkti… Saint-Vincent, Gautherot, Coubard, Maurel (kapitáni)

polský překladatel… Jazinsky (kapitán)

nadpočetní důstojníci hlavního štábu… Lareilly (šéf batalionu), Giboroie (šéf eskadrony; nemocen v Métách)

divizní generál, velitel dělostřelectva… Sorbier

pobočníci… Gerin, Sautereau (kapitáni), Laboulaye (poručík)

brigádní generál, druhý velitel dělostřelectva… Lariboisière (u 4. sboru)

brigádní generál, velitel ženijního vojska… Andréossy

pobočník… Andréossy (kapitán)

kapitán, velitel četnictva… Saunier

přehledový inspektor… Laigle

vrchní ordonatér… Chambon

válečný komisař… Levasseur

adjunkti… Vauchelles, Burget

Těchto 28 mužů tvořilo hlavní štáb 3. armádního sboru. Sbor se v tu chvíli skládal z jedné divize předvoje (provizorní ad-hoc formace), tří divizí pěchoty (Bisson, Friant, Gudin), jedné divize jezdectva a sborového dělostřelectva a ženijního vojska. Sbor v tu chvíli čítal 942 důstojníků, 24 115 mužů a 2979 koní.

Štáb pěší divize generála Frianta vypadal následně:

divizní generál… Friant

pobočníci… Petit (šéf eskadrony), Holtz, Binot (kapitáni)

adjutant-komandant, náčelník štábu… Leclerc

adjunkti… Bonnaire, Desperamons, Massot (kapitáni)

brigádní generál… Kister

pobočník… Muiron (poručík)

brigádní generál… Lochet

pobočníci… Jaeger, Galichet (kapitáni)

brigádní generál… Grandeau

pobočníci… Delhaye (kapitán), Esperon (poručík)

šéf batalionu, velitel dělostřelectva… Ourié

kapitán ženijního vojska… Menissier

kapitán ženijního vojska… Henratz

přehledový podinspektor… Brunck

válečný komisař… Desirat

Tj. 21 mužů; divize čítala 235 důstojníků, 5886 mužů a 296 koní.

Závěrem několik vybraných citací, jejichž autory jsou Napoleon, Gouvion Saint-Cyr a Thiébault, jež dobře ilustrují nejzákladnější principy štábní služby:

Napoleon:

  • První kvalitou vrchního velitele je mít chladnou hlavu, jež tvoří přesnou představu cílů.
  • Vrchní velitelé jsou vedení vlastními zkušenostmi či vlastním géniem. Taktiku, evoluce, vědu ženijního důstojníka, dělostřeleckého důstojníka, se lze naučit z knih; ale znalost velké taktiky lze získat jen zkušeností a studiem tažení velkých vojevůdců minulosti.
  • Všichni velcí vojevůdci dosáhli velkých věcí jen přizpůsobením se pravidlům a přirozeným zásadám umění války, tedy přesností kombinací a odpovídající přiměřeností prostředků vůči významu operace, úsilí vůči překážkám.
  • Znát dobře mapu, rozumět výsledkům průzkumu, zajišťovat rozesílání rozkazů, jednoduše vysvětlit i ty nejsložitější pohyby armády, právě těmito schopnostmi se vyznačuje důstojník povolaný ke službě náčelníka štábu.

Gouvion Saint-Cyr:

  • Jednotky, jež jsme měli k dispozici, ještě v žádném případě neutvářely armádu; množina mužů, ať již je jejich počet jakýkoli, není bez disciplíny ničím.
  • Vláda žádala více, než co mohly armády vykonat, a tím pádem nedosáhla ničeho; ve chvíli, kdy podřízení nemohou vykonat vše, co je od nich požadováno, začnou dělat jen to, co sami chtějí.
  • Toto je jen dalším důvodem proto, abychom nikdy při sestavování rozkazu nenechali důstojníkovi, jakékoli hodnosti, možnost výběru toho, co má provádět; můžeme si být bezmála jisti, že dá přednost nikoli tomu, co bude výhodné pro službu obecně, ale tomu, co shledává v zájmu své jednotky či ve svém vlastním či alespoň tomu, co bude nejjednodušší.

Thiébault:

  • vrchním generálovi… Držitel veškeré autority, nadřízený veškeré vůle, řídící všech operací, nejvyšší soudce věcí a osob ve své armádě, kde vše závisí eminentně na něm; a právě z toho je zřetelné, že aby byla taková moc oprávněná, musí být, jak z hledisek politických a administrativních, tak vojenských, stejně velký ve svých činech jako ve svých pravomocích.
  • Talent odhadnout schopnosti mužů a využít jich podle jejich možností je bezesporu jedním z nejdůležitějších, jimiž se může vyznačovat vrchní generál, jehož sláva závisí tak často na způsobu, jímž jsou provedeny jeho rozkazy; a první a největší důkaz tohoto talentu, který může armádě dát, spočívá ve výběru náčelníka hlavního štábu, pokud mu Císař tuto volbu ponechá. Po vrchním generálovi je náčelník hlavního štábu tím, kdo může armádě svými kvalitami nejvíce prospět, nebo svými nedostatky nejvíce ublížit.

Odkazy:

Hlavní a divizní štáby francouzské armády

1809: Druhé rakouské tažení

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Response.Write(uiC.dfpBanner(pageType, "endofpage"))