Technické legendy studené války ve vzduchu. Kdo dominoval a kdo naopak ztrácel

Technické legendy studené války ve vzduchu. Kdo dominoval a kdo naopak ztrácel
Autor: USAF. Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: B-52
24 / 06 / 2022, 16:30

Jen skončila horká válka, začala ta studená, a nedá se říci, že by byla méně krvavá, jen byla jiná. Nebyly to frontové boje, ale občanské války, státní převraty, guerillové války apod. A tak jako v předchozím konfliktu vznikly legendární zbraně, jako Spitfire, Mustang, Zero, i za studené války vznikly zajímavé konstrukce, z nichž mnohé slouží dodnes, a ještě dlouho sloužit budou.

Nově zkonstruované zbraně je dobré někde otestovat, a nejlepším polygonem je cizí území a konflikt na něm, obě mocnosti v přímém testování, když mají jaderné zbraně, všichni chápali, že to není dobrý nápad, ale mnohdy, jako při Kubánské krizi, to bylo hodně těsné.

Rozvíjely se tradiční druhy zbraní, ale vznikly i nové druhy, jako například vrtulníkové letectvo. Takže zkusme vybrat a porovnat jejich zásadní kvality a někdy i nedostatky, nic není dokonalé. A ve hře bylo také trvale vzájemné trumfování – ve vzduchu, na moři i na zemi.

Bombardéry:

Americké letectvo mělo již za druhé světové války velké zkušenosti se strategickými bombardéry, jako B-17 a B-29 a v trendu pokračovaly, kdy výsledkem je osmimotorový proudový bombardér B-52 Stratofortress. Tento letoun byl zaveden do služby v roce 1955, slouží dodnes a Pentagon plánuje jej udržet v aktivní službě dalších 30 let, tedy neuvěřitelné třičtvrtě století, což je jednoznačný rekord. Pumovnicemi těchto letounů prošla neuvěřitelná škála všech možných konvenčních pum, inteligentních pum, střel s plochou dráhou letu až po jaderné zbraně. Slouží též pro potřeby NASA.

Sovětský svaz strategické letectvo, jako USA dlouho neměl, za války měl tzv. dálkové bombardéry, jež byly s americkými neporovnatelné. Sovětský svaz vyvinul jako první strategický letoun proudový Tu-16, z něhož byl později odvozen dopravní Tu-104 používaný i v ČSA. O 4 roky později, tedy v roce 1956 a sloužící dodnes byl zaveden Tu-95, v kódu NATO „Bear“. Zvláštní je, že SSSR se vrátil k proudových motorů k vrtulovému řešení. Na čtyřech motorových gondolách jsou dvě protiběžné čtyřlisté vrtule. Až později vyvinuté Tu-22 a Tu-160 se vrátily k proudovým motorům, kdy prvně jmenovaný není strategický bombardér. I Tu-95 byl a je nosičem škály bomb všeho druhu a střel s plochou dráhou letu. A byl to právě TU-95, který dopravil na jadernou střelnici k pokusnému výbuchu největší vodíkovou bombu na světě „Car Bomba“. Toto monstrum bylo tak veliké, že se ani nevešlo do pumovnice a vyčnívalo z letadla. Tu-95 vzhledem k pohonu není ani tichý, ani nijak moc rychlý, ale prošel řadou modernizací a je velmi spolehlivý.

V porovnání obou letounů je B-52 výkonnější s větší perspektivou a modernějším vybavením.

Stíhací letouny

SSSR se velmi intenzivně věnoval vývoji stíhacího letectva. Toto se projevilo již ve válce v Koreji, kde MiG-15 byly velkou hrozbou a zde vznikl pojem „Alej Migů“. Vývoj pokračoval v řadě 17/19/21/23/25/27/29/31 (v době studené války) z nichž MiG 19/25/29/31 byly dvoumotorové. Ale nejtěžší boje, respektive největší soupeření, bylo ve válce ve Vietnamu, kde působil MiG-21, v kódu NATO „FISHBED“. Tento letoun byl od Korejské války nejdéle vyráběným bojovým letounem, ale vzhledem k zastarání koncepce byla jeho výroba ukončena a v celkových číslech ho „předběhly“ F-15 a F-16. Charakteristický je kuželem v přední části trupu, jenž ukrývá radar a zároveň umožňuje korigovat nápor vzduchu do motoru. Dalším charakteristickým rysem je delta křídlo, jež po pádu železné opony na různých Airshow bylo populární především ve Francii. Vzhledem k době vzniku, jeho systémy ovládání, avionika a elektronika vyžadovaly velmi intenzivní práci pilota, ale i tak dosahoval v bojích nemalých úspěchů vzhledem ke své obratnosti a výzbroji. Dá se říci, že v době studené nebyl konflikt, v kterém by MiG-21 na té či oné straně nepůsobil, ať již v Africe, na Středním Východě nebo v Asii. Ve Vietnamu působil jihovietnamským silám a i USA ztráty, než Američané nasadili silnou protiváhu – F-4 Phantom II.

Těžký stíhací dvoumístný a dvoumotorový letoun F-4 Phantom II přinesl na vietnamské bojiště zcela nová pravidla hry. F-4 sloužily u USAF, USN i USMC, takže u všech složek mající letouny, a to ve všech možných rolích. Jako stíhače k získání vzdušné nadvlády, stíhací bombardéry proti pozemním cílům, palubní nebo průzkumné letouny. F-4 převyšoval MiG-21 ve všech parametrech, v rychlosti (Mach 2.23 proti Mach 2,05), nosnosti, stoupavosti i dostupu. Ale z určitého úhlu pohledu ty rozdíly nejsou až tak veliké i vzhlede ke konfiguraci obou letounů. Co bylo zásadní výhodou F-4 bylo, že zbraňový operátor se věnoval pouze vyhledávání a sledování protivníka a situačnímu povědomí, kdežto pilot stavu stroje, terénu/klimatu a v součinnosti s operátorem i realizaci úhybných manévrů, pilot MiG-21 toto vše musel řešit sám.

Jisté je, že oba stroje sváděly nad Vietnamem velmi vyrovnané souboje, ale F-4 získával navrch. Mnohdy záleželo na tom, komu se podaří nastražit léčku. O specifikaci i specifičnosti obou letounů svědčí i to, kde a jak dlouho byly nebo jsou ve službě. F-4 létal poměrně dlouho v Německu, než byl zcela nahrazen Eurofigterem, MiG-21 ještě některé země mají jako hlavní stíhací letoun.

Bitevní letouny

Ikonou letectva Rudé armády byl Šturmovik IL-2, též zvaný létající tank nebo létající smrt. Nahradit ho měl IL-10, jenž již takové slávy nedosáhl. Pak dlouhou dobu bitevní letouny vymizely z portfolia sovětského letectva, jež se soustředilo více na stíhací bombardéry typu SU-7/22. Nebyl vydefinován skutečně specializovaný bitevník až po Su-25, v kódu NATO „Frogfoot“. Vždy jsou problémy v transkripci, protože v české kotlině je veden jako ŽABÁK, ale FROGFOOT je v překladu ŽABÍ NOHA. Ale to není podstatné, podstatná je další přezdívka, a to „HRÁBĚ“ ve vztahu k množství vnějších podvěsů, tedy možnosti neseni variace bomb, neřízených i řízených střel nebo zbraňových kontejnerů. Letoun měl též interně lafetovaný kanon ráže 30 mm, kontejnery na podvěsech mohly nést kanony 23 mm. Letoun se je známý především z konfliktu v Afghánistánu, kdy jeho palebná síla působila mudžahedínům vysoké ztráty. V současnosti za Su-25 nebyla vyvinuta adekvátní náhrada.

Na americké straně vzhledem k invazi do Evropy působily spíše letouny jiného typu, kdy nejblíže byl P-47D Thunderbolt, ale to byl těžký stíhač, nikoliv bitevník, jak se říkalo, Thunderbolt uteče Němcům dolů, Mustang nahoru. Po dlouhé pauze byl vyvinut A-10 Thunderbolt II, přezdívaný Warthog, tedy prase bradavičnaté nebo zkráceně prase, jenž byl uveden do služby v roce 1977. Již měl být několikrát vyřazen, ale nikdy se nenašla adekvátní náhrada, a tak bude sloužit zřejmě do doby jako B-52. Jeho kvality byly prověřeny především v bojích v Zálivu. Neobvyklá konstrukce, tedy dva motory v konzolách mimo drak letounu a dvojité svislé ocasní plochy zajistily, že i poškození fatální pro jiné letouny umožnilo tomuto stroji návrat na základnu. Náklad pod křídly a v přední části lafetovaný rotační sedmihlavňový 30 mm kanon mu dávají obrovskou palebnou sílu. Americké síly uvádějí, že pokud byly někde jednotky pod palbou, a zaslechly typický zvuk motorů a kanonů těchto letounů, byla to pro ně obrovská morální vzpruha.

Nevýhodou bitevníků je, že působí v malých výškách, a byť jsou klíčové části pancéřovány, jsou stále zranitelní. Su-25 má motory integrovány v trupu a A-10 vně trupu, Su-25 má jednu směrovku, A-10 má dvě. Tyto detaily, právě vzhledem ke specifičnosti misí, hrají klíčovou roli. U Su-25 destrukce jednoho motoru je uvnitř draku letounu, byť je tam pancéřování, tak škody mohou být vysoké. A palebná síla GAU-8/A Avenger v porovnání s jednohlavňovým GSh-30-2 je též jiná. Ve výsledku jsou oba letouny  špičkou ve svém oboru, A-10 má však některé „vychytávky“, jež mu dávají větší šanci na přežití v kritických situacích a těžkých bojových operacích.

Víceúčelové vrtulníky

Sovětská/ruská vrtulníková konstrukční škola má hluboké kořeny. Obě hlavní kanceláře jsou pojmenovány po svých zakladatelích, kterými byli Nikolaj Kamov v roce 1929 a Michail Mil v roce 1947. Vrtulníky Kamov jsou známy konstrukcí s protiběžnými rotory, což je vhodné pro námořnictvo, Mil je v klasické konfiguraci, tedy hlavní rotor a vyrovnávací rotor. Československem či Českou republikou prošla v podstatě plná sestava vrtulníků Mil kromě gigantů typu Mil-10 a Mil-26. Jednoznačně světově nejúspěšnějším modelem je Mil Mi-8 (ve službě od roku 1967) v modernizaci Mi-17 (od roku 1977).

Spektrum úkolů v civilní i vojenské oblasti je obrovské. Provozovat obě varianty, tedy Mi-8/17 by mělo stále 67 států. Je známější spíše z civilního nasazení, ale ve vojenské verzi na vnějších podvěsech mohl nést raketnice, řízené střely nebo zbraňové kontejnery a dopravit na určené místo výsadek/naložit skupinu, nebo pouze ve visu umožnit výsadku po „Fast Rope“ tedy skluzu po laně, se dostat do výsadkové zóny. Vzhledem k tomu, že má dveře pouze na jedné straně, pokud je zapojen do bojové mise, může vést palbu pouze v přímém směru a ze dveří na levé straně. Každopádně Mi-8/17 je dříč (Working Horse) s vysokou spolehlivostí a nasaditelností za všech možných podmínek, ale i tak má své limity.

Absolutní ikonou amerického vrtulníkového letectva jsou stroje UH-1 Iroquois. Toto je především „díky“ válce ve Vietnamu. Již v korejském konfliktu byly nasazovány vrtulníky, ale především v roli MEDEVAC a popularizovány díky seriálu M.A.S.H. Ale ve Vietnamu, od základního MEDEVAC, přepravy materiálu, evakuace jednotek z obklíčení, palebné podpory kulomety z obou bočních dveří, po evakuaci posledních osob z amerického velvyslanectví před obsazením severovietnamskými jednotkami. Tento vrtulník vstoupil do služby v roce 1957 a v různých úpravách a modernizacích slouží stále. I zde, stejně jako u Mi-8/17 lze říci, že to je dříč (Working Horse) s vysokou spolehlivostí a nasaditelností za všech možných podmínek. A též má své limity.

Již z konstrukce obou strojů je patrné, že byly primárně určeny pro jiné úkoly a v jiných misích se prosadily, Mi má možnost nakládání zezadu, UH má dvoje boční dveře, ale žádný náklad, je menší, ale tím menší cíl. V daném případě nelze hodnotit tyto stroje jako lepší nebo horší, jsou jiné a vynikající.

Bitevní vrtulníky

Rozvoj kategorie bitevních vrtulníků je též doménou studené války. I zde filozofie nasazení a použití, stejně jako u řady jiných bojových systémů, je mezi východem a západem rozdílná.

SSSR v roce 1972 zavedl do výzbroje Mil Mi-24, v kódu NATO „Hind“. Ale v tomto případě se nejednalo o čistě bitevní stroj, ale bitevník s přepravní schopností. Do poměrně velkého trupu bylo bočními dveřmi možno naložit materiál nebo přepravit výsadek. Což samozřejmě mělo vliv na velikost a hmotnost vrtulníku, Z bočního i čelního profilu byl proti západním jednoúčelovým konstrukcím jednoznačně větší. Ale v případě kritické mise, mohl tento vrtulník zajistit samostatně to, co jinak bylo nutné zabezpečit dopravním vrtulníkem s doprovodem – ale sázka do loterie. Vrtulník měl velkou nosnost i palebnou sílu, ale jeho hmotnost byl celkem problém, protože vydržet tzv. „ve visu“, což znamená na místě s vysokým zatížením motorů, způsobovalo jejich přehřátí, nemohl v této pozici vyčkávat příliš dlouho, byl to, jak říkali západní analytici „Gun Ship“, tedy dělový člun určený k ofenzivě, a ne nastražení léčky a vyčkávání v ní. Každopádně výhodou byla schopnost plnit širší spektrum úkolů.

Na americké straně jednoznačně v dané době dominuje AH-1 Cobra. AH-1 a Mi-24 měly mnoho interakcí i na hranic tehdejšího Československa, protože se prováděly průzkumné lety podél „železné opony, a provádělo se tzv. stínování, tedy na jedné straně letěl vrtulník, jenž byl paralelně doprovázen z druhé strany, Ale pokud vezmeme v úvahu konfiguraci AH-1 a Mi-24, jsou zde masivní hmotnostní i siluetové rozdíly. Oba vrtulníky byly určeny jako bitevní, tedy silná výzbroj a pancéřování, osádka o dvou osobách, tedy pilot a operátor zbraňových systémů. Z čelního i bočního profilu byl AH-1 proti Mi-24 „drobečkem“, ale vždy je nutno mít na paměti Davida a Goliáše a schopnost vnutit svůj styl boje. Byl případ paralelního letu na hranici ČSSR, kdy AH-1 prudce zpomalil a Mi-24 se snažil udělat totéž. Diskuze byly, zda to byla chyba pilota, teplotní podmínky (řidší vzduch), hmotnost vrtulníku, ale Mi-24 se propadl a narazil na zem.

Je evidentní, že každá technologie je vyvinuta ke specifickým účelům/úkolům a že nikdy nelze predikovat, jak střet konstrukčních filozofií dopadne. Jisté je, že všechny stroje výše uvedené v dané, a některé i v současné době, jsou absolutní špičkou ve své oblasti, a zde je nutno vnímat „ve své oblasti“. Papírově lze jednoho pochválit a dalšího pohanět, ale v reálné situaci a v konkrétních podmínkách se situace mění každou sekundu. Každopádně konstruktéři letounů, jež se staly ikonami studené války odvedli vynikající práci na obou stranách, pak již jen záleželo na stylu boje a vycvičenosti pilotů. 

 

Zdroj: history.net

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace