foto: archiv Petra Blahuše/Bitva u Grunwaldu změnila mapu i dějiny Evropy
Jan Žižka patří podle odborných studií mezi pouhých sedm nikdy neporažených vojevůdců v dějinách lidstva, ačkoliv absolvoval téměř tři desítky bitev a tažení. Na sklonku svého života navíc dokázal německé křižáky i jejich domácí pomahače porážet i slepý. Svou bojovou maturitu pod skvělým vojevůdcem Janem Sokolem z Lemberka geniální válečník složil v jedné z největších bitev křesťanského středověku u Grunwaldu. Spojené polsko-česko-litevsko-ruské vojsko zde prakticky vybilo obrovskou armádu německých křižáků i jejich žoldáků z celé Evropy. Jejich vítězství změnilo mapu Evropy a tak není divu, že Poláci si dodnes české pomoci vysoce cení.
V této bitvě 15. července 1410 mezi Dabrowským a Lubienským jezerem u vesnice Grunwald Poláci německé křižáky, doplněné žoldáky z celé Evropy skutečně porazili na hlavu. V masakru byla totiž totálně vybita elita řádu, včetně jeho velmistra Ullricha von Jungingen.
K samotné válce se chystalo už dlouho. Křižáci, kteří původně obraceli východní Slovany na víru pomocí meče, se časem zaměřili už jen na rozšíření bohatství svého panství, což v praxi znamenalo loupeživé nájezdy na sousední polská a litevská území. Každému tedy bylo jasné, že se křižáci dříve či později musejí srazit s Poláky, protože jejich útoky na Litvu, která byla s Poláky spojena v unii, ohrožovaly i je samotné. Navíc hrozilo, že Polské království bude odříznuto od Baltu. To se stalo v roce 1408, kdy Němci obsadili Žmudž, poslední přímořské území, které Polákům do té doby zůstalo.
Zatímco křižáci rozeslali posly se žádostí o pomoc na všechny západní dvory, Poláci se mohli obrátit de facto jen na Čechy. Mezi posilami, kterým velel slavný moravský válečník a královský zemský hejtman Jan Sokol z Lamberka, přezdívaný Divoký Sokol, byl i náš Jan Žižka z Trocnova, později psaný z Kalicha. Spolu s ním šlo do bitvy podle některých zdrojů až 3000 mužů, shromážděných do tří korouhví, kteří tak tvořili desetinu polského vojska (bez Litevců). Polský král si proto Čechů velmi vážil a zvláště Janu Sokolovi prokazoval velkou úctu. Zdá se, že oprávněně, protože podle některých historiků se Češi, bojující v bitvě na pravém křídle a v taktické záloze, zasloužili o obklíčení křižáckého vojska a Jan Sokol měl být autorem vítězné strategie. Mimochodem, právě u Grunwaldu slavila poprvé úspěch pozdější geniální husitská zbraň - vozová hradba.
Velmistr řádu původně žádal Poláky o odklad války o 14 dní, aby dopřál cti evropskému rytířstvu „zúčastnit se vymýcení pohanů.“ Poláci souhlasili, odklad se totiž hodil i jim. Válka tedy byla vyhlášena až v srpnu 1409. Zpočátku se pro Poláky nevyvíjela dobře, křižáci dobyli hrady a města Bobrovník, Zlatoryje a obsadili dobřiňské knížectví. Pak nastala přestávka, během které se obě strany dohodly, že požádají českého krále Václava IV., aby je rozsoudil. Drobné potyčky však nepřestaly a na jaře 1410 válka vypukla znovu. To už se ale k Polákům přidalo Litevci. Společně dobyli mohutný hrad Doubrava a kolem poledne 15. 7. 1410 se střetli s křižáckým vojskem. To bylo sice početně slabší, ale mnohem lépe vyzbrojené - např. kanónů měli Poláci jen 16, Němci přes sto. Ti navíc měli lepší výstroj a platili za v boji nepřekonatelné - jejich mistr Kuno von Lichtenstein byl považován za nejlepšího bojovníka s mečem na světě.
psali jsme: Před 593 lety zemřel autor české defenzivní strategie vozové hradby
Nejdříve se před polského krále dostavili dva němečtí heroldi s obnaženými meči, hodili mu je k nohám a vyřídili vzkaz: „Náš pán a velmistr vyzývá tvoji milost na boj do vykrvácení!“ A pokud se prý Poláci (v té době ještě se formující pod ochranou nedalekého lesa) bojí se s křižáky utkat, stačí říci a jejich vojsko Polákům trochu „couvne“, aby si dodali odvahu. To byla vážná urážka, ale polský král se nedal vyprovokovat. Po odjezdu křižáckých heroldů nechal před zahájením bitvy ukázat svým vojákům vzácnou relikvii, prst svatého Stanislava - patrona tehdejšího Polska. Podle kronikářů to sice mezi jeho muži vyvolalo velké nadšení, nepochybně ale ne mezi všemi, protože v polském vojsku sloužilo také asi 1500 krymských Tatarů muslimského vyznání.
Bitvu samou zahájilo čelní střetnutí polské a německé těžké jízdy. Křižácké řady se prohnuly jako luk a Poláci se začali prosekávat do nitra řádového vojska. Protože však polská čelní taktika jako obvykle nepřinesla vítězství, zaútočila napravo litevská jízda spolu s českými dobrovolníky a zleva polští pěšáci. Velmistr se nemohl se svojí gardou dostat na pomoc bojující jízdě, a proto začal objíždět zleva zezadu svoji armádu. Tím pádem se ale střetl s Litevci a Čechy, a v kruté řeži jim způsobil těžké ztráty. Zatímco slabě vyzbrojená litevská jízda se po čase obrátila na útěk a zmizela v lesích za Lubečským jezerem (jehož břehy prý byly posety mrtvolami), ustupovali Češi pomalu zpět k hlavní bojující mase. Tam mezitím Poláci prožívali krizi, Němcům se dokonce na okamžik podařilo zmocnit jejich královského praporu. Na levém křídle si ale Poláci vedli dobře - i proto, že většina křižáků bojovala s Čechy a s polskou jízdou.
A právě tehdy se Němci dopustili osudové chyby. Po zahnání Litevců se jejich velmistr - místo toho aby zezadu obklíčil polské vojsko - nechal zavléct do ústupových bojů s Čechy, kteří přesně podle Sokolova plánu táhli za sebou Němce k hlavní bojové linii a brzdili je. A pak se na obzoru zvedlo obrovské mračno prachu. To se do bitvy vracela opětovně zformovaná litevská jízda. Litevci ale německou chybu nezopakovali, objeli celé bojiště a vrhli se na křižáky zezadu. Všechny tři složky spojenecké armády zatlačily nepřítele do středu, a Litevcům se podařilo srazit křižáckého velmistra z koně a zabít. Od té chvíle bylo o výsledku rozhodnuto. Závěr bitvy se změnil v dobíjení poražených, kterým v útěku prý vadily celé hromady mrtvol. Porážka německých křižáků byla totální. Ze 700 německých velitelů a 170 rytířů jich přežilo jen čtrnáct. Ten den na mazurských pláních padlo přes 40000 mužů a další desítky tisíc byly raněny.
psali jsme: Čech, který dobyl Milán. Dnes uplyne 860 let od slavné korunovace Vladislava II.
Po bitvě táhla vítězní Poláci dál do nitra východního Pruska a drtili vše, co jim stálo v cestě. Podle kronikářů vždy přijeli před obléhaný hrad, ukázali jeho vyděšené posádce všechny ukořistěné bojové prapory a to úplně stačilo ke kapitulaci obléhaných. Jejich křižáčtí velitelé prý při tom plakali a zpívali náboženské písně. Poslední baštou německého odporu se stal sídelní hrad Malbork, hájený jedním ze tří posledních komturů Heinrichem z Plavna. Jan Sokol nabídl polskému králi, že se pokusí vyjednat pád hradu, ale ten to odmítl (čehož později trpce litoval). Mezitím se v polském štábu střídalo jedno poselství od evropských dvorů za druhém a všichni (včetně římského papeže) na Poláky tlačili, ať německý řád neničí úplně. Tvrdili, že je nutný pro obranu Evropy před slovanskými barbary (sic!), a že pokud tak učiní, bude proti němu svolána křížová výprava a on bude prohlášen za kacíře. To rozhodlo. Když už byl Malbork zralý na kapitulaci, vydal král po jeho dvouměsíčním obléhání 19. září 1410 rozkaz vrátit se domů.
Mírová smlouva sice Polákům vracela uloupené pobřeží, ale významu jejich vítězství neodpovídala. Moc křižáků se však podařilo jednou provždy zlomit, i když jejich sídlo padlo Polákům do rukou až v roce 1466 po jedné z dalších polsko - křižáckých válek. Toho se ale Jan Sokol již nedožil. Po návratu z Polska totiž už 28. 9. 1410 umírá na záhadnou otravu, stejně jako o 14 let později jeho velký žák Jan Žižka. Mnozí historici se proto domnívají, že se jednalo o politický atentát, který měl nepřátele zbavit těch, které se nepodařilo zabít v čestném boji. Faktem zůstává, že polský král ještě před jeho smrtí věnoval Sokolovi na důkaz díků za účinnou pomoc v Polsku četná panství, a po jeho smrti nechal na své náklady vystudovat jeho syny na krakovské univerzitě. Což je jasná ukázka toho, nakolik si sami hrdí Poláci vážili české pomoci v boji proti německým křižákům.
Tagy