V první části jsme se věnovali torpédoborcům třídy Fubuki, tedy 24 plavidlům uvedeným do služby v letech 1928¬-1932. Šlo o první lodě nového typu, který ovlivnil konstrukci torpédoborců nejen v Japonsku, a rozšířil možnosti taktického nasazení těchto užitečných válečných plavidel. Vývoj pokračoval, a ve druhé části se zaměříme na čtyři následující třídy, jejichž jednotky byly zařazeny do služby ještě před vypuknutím války v Tichomoří: Hacuharu, Širacuju, Asašio a Kageró.
12. března uplynulo 85 let od události, která měla na konstrukci japonských válečných lodí a specificky torpédoborců velký vliv. Toho dne se v ranních hodinách u Saseba převrátila torpédovka Tomozuru, loď třídy Čidori. Důvodem byla velmi špatná stabilita. Konstruktéři ve snaze vyjít vstříc protichůdným zadáním malé lodě přetížili výzbrojí. Obecnou snahou bylo beze zbytku využít tonáž povolenou mezinárodními smlouvami, a samozřejmě cena. Jinou zaplacenou cenou pak mj. sto ztacených námořníků z posádky Tomozuru. S podobným problémem nestability se potýkaly i ostatní lodě té doby, torpédoborce i křižníky. Bylo třeba přikročit k rozsáhlým (a ve finále úspěšným) přestavbám.
Mezi zářím 1933 a březnem 1935 vstupilo do služby šest jednotek třídy Hacuharu (Předjaří). V důsledku Londýnské námořní dohody z roku 1930 šlo o lodě ještě menší než předchozí třída Akacuki (podtřída typu Fubuki), a problémy se stabilitou se u nich projevily tím výrazněji. Namísto šesti hlavní ráže 127 mm nesly jen pět: věž X umístěná na přídi nad věží A byla jednohlavňová. Nehoda torpédovky Tomozuru se u této třídy promítla již do procesu stavby, protože v jejím okamžiku byly hotové teprve dvě jednotky: jednohlavňová věž byla přenesena na záď a položena níže (během války budou beztak tyto záďové věže u většiny torpédoborců nahrazeny 25mm protiletadlovými kanóny). Všechny torpédoborce třídy Hacuharu byly během války potopeny nepřítelem.
Šest lodí, které byly původně plánované jako součást třídy Hacuharu, a k nim další čtyři nové prošly výraznějšími změnami a byly dokončené od srpna 1936 do srpna 1937 jako třída Širacuju (Bílá rosa). Měly užší a hlubší trup, vyšší výtlak, a jejich torpédomety byly již čtyřhlavňové. Všech deset bylo během války potopeno.
Vývoj pokračoval třídou Asašio (Ranní příliv), jejíž deset plavidel vstoupilo do služby od srpna 1937 do června 1938, a spojovaly plnou palebnou sílu třídy Fubuki (tj. šest 127mm děl ve třech dvouhlavňových věžích) a dobrou stabilitu třídy Širacuju. Měly nicméně jednak problém s nevhodně navrženým kormidlem, které je činilo méně obratnými než ostatní japonské lodě této kategorie, a až do roku 1943 se potýkaly s technickými problémy pohonných jednotek. I tyto lodě budou všechny během války nepřítelem potopeny.
Poslední předválečnou třídou torpédoborců byly lodě třídy Kageró (Opar). V roce 1937 Japonsko odvolalo svůj podpis pod Londýnskou námořní dohodou a tato třída již byla projektována zcela bez jakýchkoli umělých omezení; výsledkem byla skvělá plavidla o výtlaku přes 2500 tun. Bylo dokončeno 19 jednotek, které vstoupily do služby od listopadu 1939 do července 1941, a tři další lodě byly účetním trikem, který námořnictvu pomohl utajit náklady spojené s budováním bitevních lodí třídy Jamato. Válku přežil jediný: Jukikaze. Byl v rámci reparací předán Číně, tedy Čankajškově Čínské republice, a sloužil až do roku 1970 jako Tan Yang. V květnu 1954 loď zastavila a zajala polský tanker Prezydent Gottwald, který směřoval s nákladem paliv do Šanghaje.
Válečné třídy Júgumo, Akizuki, Macu a Tačibana budou obsahem třetí části článku. Japonské torpédoborce během války v Pacifiku plnily mnoho různých úkolů. Mezi nejdůležitější patřila protiponorková ochrana válečných i transportních lodí. Z 52 amerických ponorek, které byly během druhé světové války ztraceny, potopily devět.