foto: archiv Petra Blahuše/Poláci útočí v troskách městečka pod Monte Cassinem
Na dnešek připadá výročí zahájení třetí ofenzivy proti Monte Cassinu, který bránil Spojencům dobýt „věčné město“ Řím, operace Diadem. Těmi, kdo na rozdíl od Britů, Novozélanďanů, Francouzů a Američanů dokázali po krvavých jatkách vztyčit vítěznou vlajku nad troskami pevnosti, bráněné německými parašutisty, byli vojáci II. polského armádního sboru. Je ale nutné přiznat, že za to mohou děkovat hlavně marockým a alžírským plukům francouzského expedičního sboru, kterým se podařilo probít přes podle Němců neprostupné Auruncijské hory. Tím prolomili Gustavovu linii a vpadli do zad německé 10. armádě.
Muži a ženy polského sboru vyrazili do útoku, naplánovaného s obtížemi pod krycím názvem Honker po mohutné dělostřelecké přípravě v 01.30 hodin 12. května 1944. Den před tím se všem jednotkám četl rozkaz generála Anderse, velitele II. sboru: „Vojáci, chvíle bitvy nadešla. Dlouho jsme čekali na okamžik pomsty a odplaty našemu německému dědičnému nepříteli...“ Jako první šli do útoku proti Gustavově linii veteráni 3. karpatské divize z 1. brigády karpatských střelců, se kterou bojovali už vojáci československého 11. praporu v obklíčeném Tobruku. Překvapivě rychle se zmocnili svého prvního cíle - skalnaté kóty 593 a hned pokračovali na další vrch, kótu 569, ale pak museli čelit sérii zuřivých protiútoků německých parašutistů 3. pluku. V krutém boji byl zraněn i velitel brigády, padl velitel čelního praporu i všichni velitelé jeho rot.
psali jsme: Operace Pike: Odvážný plán Spojenců bombardovat SSSR coby Hitlerova spojence
Zkušení a odhodlaní Poláci se drželi na hoře až do 19 hodin, kdy kóta definitivně padla zpět do rukou Němců. Do výchozích pozic se vrátilo jen sedm vojáků, kteří boj přežili. Z celého praporu o cca 600 mužích zůstalo večer jen 34 mužů schopných boje. „Prapor byl vybit“, konstatoval raněný podplukovník Brzósko.
Stejně těžké ztráty postihly i další polské jednotky, které vyrazily do útoku v 01.45 hodin proti skalní stěně, nazývané spojeneckými vojáky „Hadí hřeben“. Z čety 20 sapérů, kteří čistili pod křížovou palbou německých kulometů Spandau cestu pro polské tanky, jich během několika hodin 18 padlo. Když v těžké palbě uvázly i tanky, dostali pěšáci rozkaz k ústupu, ale některé jednotky se o něm nedozvěděly a zůstaly ještě dlouho v zemi nikoho. Nevedlo se ani mužům 5. krajové divize, útočící proti Hřebenu duchů, silně opevněné německé pozici, o které velitel čelní roty 15. praporu Wilków (Vlků) poručík Jurkowski prohlásil, že „kdo odtamtud neuteče, stane se bohatýrem“. (O několik hodin ho, těžce raněného, přejel vlastní tank) Jeho 3. rota byla během několik minut prakticky vybita, jen pár mužů se přidalo ke svým následovníkům z 2. roty. Její muži sice dobyly několik stanovišť 100. pluku horských myslivců, ale za cenu 50% ztrát. Do dalšího útoku k 2. postupnému cíli vedl své muže teprve 20letý poručík Miszkiel, ale k cíli nikdo z nich nedorazil… také 13. Prapor Rysů (Rysiow) 5. „vilenské“ brigády zpočátku doby několik německých opěrných bodů na Hřebenu duchů, ale byl pak sražen s velkými ztrátami zpět.
psali jsme: 23. srpna 1939 si Hitler a Stalin rozdělili Evropu
Poslední dobytá stanoviště opustily zbytky 13., 15. a 18. praporu pozdě večer, ale byly dostiženy pohyblivou palebnou přehradou německých děl ráže 88 mm. Ta ničila vše živé. Některé polské vojáky, na pokraji fyzického i psychického šílenství, přepadlo válečné šílenství: jeden z raněných si klekl a volal směrem k německým kopcům: „Proč střílíte? Vidíte přece, že už vám nic neuděláme!“ Další omdleli vyčerpáním a když se probrali, spáchali sebevraždu - nebo na ni aspoň mysleli. Byli to hlavně ti, kteří zůstali po ústupu svých kamarádů zranění v bezvědomí v zemi nikoho, a když přišli k sobě, nemohl jim nikdo přijít na pomoc. Jiní naopak, nadáni nadpřirozenou silou, přežili i týdenní utrpení, v krvi, hnisu, bez jídla a vody, jako např. kadet Tereszcuk, kterého našli Britové až 18. května celého pokrytého mouchami, s gangrénou zanícenými ranami.
I přes odražení prvního útoku rozhodl generál Anders o pokračování ofenzivy. Několikadenní oddych Poláci využili na pořádný průzkum, přeskupení a přísun zásob. Druhý útok začal v noci na 17. května a byl koordinovaný s dalšími útoky Spojenců v údolí řeky Liri. První fáze zteče 5. polské divize dopadla dobře, Poláci dobyli Hřeben duchů a udrželi ho proti zuřivým německým protiztečím. S pomocí elitní roty polských commandos byl dobyt i druhý postupný cíl, Colle Sant Angelo. Při útoku padl velitel 13. praporu pplk. Kaminski, hrdina polského odboje proti SSSR na jím okupovaném území Polska, který byl pouhý den před uzavřením polsko - sovětské smlouvy 30. 7. 1941 odsouzen po mučení k trestu smrti. Jeho poslední slova byla: „To je za Polsko... Za Polsko…“ Když jeden z vojáků šlápl na minu a ta mu utrhla obě nohy, z posledních sil volal na své kamarády: „Běžte přese mě! Tady už miny nejsou…“ Když kulometná dávka roztříštila ruku poručíkovi Perlowskému a zničila mu samopal, vytáhl druhou rukou pistoli, a vystřílel z ní do střílny německého bunkru celý zásobník. Vzápětí byl zasažen druhou dávkou. Poslední důstojník, který v praporu zbyl, ppor. Bebnowicz hlásil na štáb: Přebírám velení, útok pokračuje“.
Ano, útok pokračoval, ale ztráty Poláků byly opět strašné, z roty kpt. Lempického zůstal třeba jeden jediný muž. Smrtelně zraněn byl i velitel 4. roty kapitán Michalewski, který před smrtí trpěl bez pomoci tak strašnými bolestmi, že si sám v doslova ohryzal obě ruce. Přesto i během těchto májových jatek se tu a tam našla chvíle na smích. Když byla situace 17. praporu kritická, zvedl se jeho velitel mjr. Stancyk uprostřed smrtící palby německých kulometů a vesel volal na své muže: „Dobré znamení, chlapci!“ Vojáci si nejdříve mysleli, že se blíží posily, ale major křičel dál: „Dobré znamení, šlápl jsem do hovna! Vpřed, do útoku!“ Jeho vojáci se zasmáli, a vyrazili. Brzy jim ale těsně před německými pozicemi došlo střelivo. V zoufalství někteří Poláci začali na Němce házet kameny, a pak začali tváří v tvář smrti zpívat národní hymnu.
psali jsme: Falešné dokumenty a nastrčená mrtvola. Jak si západní spojenci ,,vychutnali" nacisty
Když adjutant praporu doběhl pronásledován palbou německých děl a kulometů zpět na štáb, přikázal velitel 5. brigády, aby každý, kdo dokáže chodit, vyrazil okamžitě nahoru s nákladem munice. Do bitvy s batohem granátů vyhnal i britského styčného důstojníka kpt. Hilse. Zároveň začal okamžitě formovat záložní posilové půlprapory z kuchařů, písařů, protiletadlových dělostřelců a dalších týlových složek. Sám vyrazil v jejich čele, ale těsně pod hřebenem Sant Angello padl. Přesto se Polákům nakonec podařilo své pozice na hoře udržet, další postup byla ale nemožný.
Neuvěřitelné utrpení zažil také kapitán Królak. Nejprve mu Němci prostřelili ruku, sám si ji zavázal a pokračoval v útoku. O pár minut později ji na skoro stejné místo dostal podruhé, ale přesto šel dál. Když před sebou uviděl ustupující zbytky ustupující čelní roty, postavil se jim do cesty, řval a mával raněnou rukou tak, že do ní schytal třetí kulku. Přesto vyrazil v čele zformované jednotky na zteč a těsně před německými zákopy ho zasáhl výbuch minometného granátu. Střepiny mu přerazily dvě žebra, prorazily plíce a otevřely břicho. Německý odstřelovač vzápětí zabil lapiducha, který ho chtěl ovázat. Kapitán tak zůstal ležet v tratolišti krve několik hodin, než se ho podařilo odtáhnout na polní ošetřovnu. Když jeho zranění uviděl praporní lékař, rozplakal se. Po první operaci požádal nezdolný kapitán o láhev whisky, a protože nikdo nevěřil, že se dožije rána, dostal jí. Vypil jí na ex- a uzdravil se. Nakonec nepřišel ani o třikrát zraněnou ruku.
Zároveň s 5. divizí šla do boje znovu u 3. „karpatská“ divize. Její muži znovu dobyli kótu 593, ale pak o ní zase přišly. Nastala situace, jakou zažili vojáci 1. Československého armádního sboru při boji o kótu 543 nad Duklou o čtyři měsíce později, kdy vrchol změnil svého majitele rovnou sedmkrát. I tady byly Poláci z kóty 593 několikrát vytlačeni, aby ji zase ovládli - naposledy a definitivně ve 14.30 hodin. Jejich ztráty ale dosáhly 40 procent a další postup už byl vyloučený. Naopak útok 6. praporu na Albanetu, zahájený netradičně potichu, bez dělostřelecké palby, kdy vojáci šli do zteče v teniskách nebo botách obalených hadry, se zhroutil. U jednoho německého bunkru našli Poláci po skončení boje smíchaná a propletené mrtvoly svých lidí i Němců jak kolem pozice, tak na střeše bunkru i v něm samém. Na jeho zdi napsal neznámý voják vlastní krví: „Polsko, jak sladké je za tebe umírat.“
Do následujícího dne vstupovali Poláci zle potlučeni a jen s částečně splněnými cíli. Naštěstí německý odpor znatelně poklesl. Němci, kterým se do zad fantastickým nočním útokem přes masiv Monte Maio dostal expediční sbor generála Juina, složený hlavně z koloniálních vojáků pod francouzskými důstojníky, zahájili rychlý, ale spořádaný ústup. „1. parašutistická divize si nikdy ani ve snu nemyslela, že bude muset vzdát „své“ Monte Cassino. Musel jsem osobně nařídit těm, kdo ještě zbývali, aby ustoupili, napsal později velitel německých vojsk v Itálii maršál Kesselring. Už v 09.50 hod. pronikla první hlídka 12. hulánského pluku do trosek kláštera a vztyčila zde malou polskou vlajku. V 10.55 pak úderná skupina ppor. Lorenze vztyčila nad klášterem velkou polskou a britskou vlajku a zajala v ruinách velitele německé obrany hauptmanna Beyeara a 41 parašutistů zadního voje. Poláci kolem kláštera poklekli a plakali dojetím. Měli proč: za dobytí „nedobytného“ Monte Cassina II. polský sbor zaplatil během týdenních bojů 924 padlými, 2930 raněnými a 345 nezvěstnými vojáky.
Zdroj: M. Hrbek- Monte Cassino
Tagy